No, s paní J. jsme si to už vyříkali: totiž že „výhodnost“ je mimořádně relativní. Asi jako u rychlosti. Je 20 kilometrů v hodině hodně či málo?  Řekla bych, že na rodinnou káru je to zatraceně málo, i kdyby to měla být třeba Dacia. Na slušnější zahradní traktůrek bych to čekala. A kupříkladu na kolegu Vladimíra Pikoru je to hodně i v případě, že by zrovna seděl za volantem sedmičkového BMW.

Zrovna tak to máme s těmi nešťastnými dluhopisy: třeba pro důchodce, který investování nerozumí, chce si vyřešit dědictví, má celkem hodně peněz (šťastný to důchodce) a dokonce i s velkou jistotou ví, že v dalších letech své naspořené peníze prostě nebude potřebovat (takového bych chtěla vidět), to může být skvělá investice. Ale pro mladou rodinu s dvěma dětmi na krku, která horko těžko našetřila na pračku, je to dost špatný nápad. Když se takové rodině jejich nová pračka jako na potvoru rozbije (protože je vyrobena v Číně), bude si patrně chtít hned koupit novou. Nabízí se tedy prodat dluhopisy a za tyto úspory hned objednat nový exemplář pračky. Ministerstvo přeci říkalo, že je možno dluhopisy prodat předčasně, no ne? Jasně, říkalo, ale ne každý tak docela docenil dovětek, že je to možno „jen ve stanovených termínech“. Tedy ne kdykoliv nás napadne. To je potom rodině, která nemá na pračku, zato se nemůže zbavit svých dluhopisů, inzerovaná „bezpečnost“ dluhopisů platná asi jako šnekovi spojler pro zvýšení přítlaku.

No ale budiž, k oné výhodnosti či nevýhodnosti pro investora už jsem řekla své mockrát v minulosti a snad i paní odvedle už se v tom trochu víc orientuje. Ovšem popravdě řečeno, spořicí dluhopisy mne nepřestávají překvapovat. Co takhle podívat se na ně jednou z opačné strany? Totiž ne z pohledu, zda se veřejnosti vyplatí do nich investovat, ale z pohledu státu?

Emise dluhopisů vydávaná v červnu 2012 má totiž oproti předešlé jednu zvláštnost: dluh státu si může koupit mnohem širší okruh investorů. Vedle oněch „obyčejných lidí“ taky nejrůznější veřejnoprávní organizace nebo obce. Od České televize, přes státní vysoké školy či kraje, až po nejmenší vesničku na jižní Moravě. Pořád nic netrklo? Tak jinak: dluh státu si může koupit sám stát. Stát může dlužit sám sobě.

Je to geniální. Pokud si totiž spořicí dluhopisy pořídí právnické osoby z vládního sektoru, nedochází (podle metodiky ESA95) k růstu zadlužení ČR. Vláda si může tleskat! Vyrobila dluh, který nikde není vidět! Může se chlubit v Bruselu!

Je to geniální až do okamžiku, kdy z jakéhokoliv důvodu dojde v Evropě k macaté finanční krizi. Třeba protože se bude dělit eurozóna. Nebo protože v Řecku či ve Španělsku si střihnou revoluci. Potom najednou nikdo nebude chtít půjčit žádnému státu – tedy ani ČR. Stát – rozumějme centrální vláda – by se v takové krajní situaci nebyl schopen financovat. Jenomže když by centrální vláda neměla peníze, nemohla by splatit svůj dluh ani vůči dalším institucím: tedy nejrůznějším veřejnoprávním organizacím či obcím. Od České televize, přes státní vysoké školy či kraje, až po nejmenší vesničku na jižní Moravě. Bez peněz se ocitne veřejný sektor celý. Pak už to nebude moc geniální. Pak už to bude jenom velký průšvih. 

Není náhodou, že Hitlerův razantní nástup se datuje do doby, kdy Německem zmítala hyperinflace. Není náhodou, že komunistický puč v roce 1948 byl tak snadný zrovna krátce po válce. Evropa se radikalizuje i dnes. (To ty krize.) Jenomže některé země jsou – nahlíženo optikou tradic – tak nějak „rizikovější“. Nebo to můžeme říct i jinak: ne každá země si v posledních sto letech zažila třeba občanskou válku. Tak třeba Řecko: relativně nedávno, v roce 1967, si užilo převrat a následnou vládu vojenské junty. Španělská občanská válka z let 1936 – 1939 zase patří k nejkrvavějším lokálním evropským konfliktům 20. století. Že je to už dávno? Není. Pamětníci dosud žijí.

Když na přelomu roku 2011 a 2012 ECB naprala do oběhu ohromné množství peněz, finanční trh se nechal na chvíli uchlácholit. A pak cvak, jako když přepnete vypínač z polohy OFF do polohy ON. Jednoho dubnového dne si z nedostatku jiné zábavy jeden pán z jedné londýnské banky sedící za jedním z mnoha počítačů v ohromném open-space zvaném dealing procházel tabulky a všimnul si několika věcí současně:

Zaprvé podíl nesplácených úvěrů ve španělských bankách v únoru narostl na rekord od roku 1994. (A 18 let už je celkem dost.) Zadruhé španělská recese se prohlubuje, takže procento nesplácených úvěrů ještě poroste. Zatřetí španělská 23% nezaměstnanost je nejvyšší v EU a také ještě poroste. Začtvrté ceny domů ve Španělsku dál klesají, takže bankám se znehodnocují zástavy právě za ony nesplácené úvěry. Zapáté španělské banky by byly zcela na suchu, pokud by jim utáhla kohoutek ECB. Zašesté Španělsko jako stát už nemá ani euro nazbyt na případnou záchranu jakékoliv své banky. Zasedmé výnosy španělských státních dluhopisů, v současnosti nejcitlivější indikátor důvěry v (ne)přežití dané ekonomiky, dál rostou. Zaosmé a zadeváté se náš pán už ani neobtěžoval zkoumat a upaloval se se svými postřehy svěřit kolegovi od sousedního počítače. Kolega si vyslechl jenom prvních pár bodů, do sedmého se už ani neobtěžoval poslouchat, a upaloval za třetím kolegou zeptat se ho na názor, zda investiční pozice, které banka má ve Španělsku, není náhodou moc riskantní.

A protože v londýnském City není třeba za vším hledat ženu (těch je tam pomálu), ale jen bonusy za dosažené zisky, naše dealerská partička se logicky rozhodla, že své bonusy riskovat nebude a investice ve Španělsku ukončila. Do hodiny si přesunů peněz všimla i konkurenční banka a pak konkurenční banka konkurenční banky a pro každý případ se stáhla ze Španělska taktéž. A tak jsme tu měli ze dne na den obnovenou dluhovou krizi a ECB i se svými miliardami eur natlačenými do oběhu se mohla třeba na hlavu stavět.

No jo, jenomže směs „zbankrotované Řecko – hořící řecké ulice – tradice vojenského převratu“ je výbušná zhruba jako kombinace parta tmavolících „nepřizpůsobivých občanů“ se sekerami v rukou stojící na opuštěné večerní ulici proti partě bledých radikálů bez vlasů a zápalnými lahvemi v kapsách. A kombinace „Španělsko před bankrotem – 50% nezaměstnanost mladých – stávka – tradice občanské války“ je zase výbušná zhruba jako autobus napěchovaný dvaceti sparťanskými a dvaceti ostravskými ultras.

Nechci říct, že nás čekají v Evropě další občanské války, chraň Pámbu! Ale radikalizace je zřejmě nevyhnutelná. Může to mít v různých končinách různou podobu: Od polodiktátorské vlády po pronásledování menšin. Od rostoucí náboženské nesnášenlivosti po extrémní levicové rovnostářství. Ve všech podobách to znamená menší svobodu.

Jen tak mimochodem – právě proto mi zůstává rozum stát nad jinak celkem okrajovou zprávou, že španělský král Juan Carlos I, jinak také čestný předseda Mezinárodního fondu na ochranu zvířat, si v době domácích stávek odskočil na dovču do Botswany zastřelit si pár slonů. O slonech nechť si každý myslí, co chce; někdo se nad nimi může rozněžňovat, někdo nad nimi může mávnout rukou, to je věc osobního cítění každého. Nemůžeme starého pána nutit, aby miloval slony – nicméně od zkušeného politického matadora by se dal čekat trochu lepší kalkul. Co se asi může potenciálně stát, když do výbušné směsi „Španělsko před bankrotem – 50% nezaměstnanost mladých – stávka – tradice občanské války“ přidáme ještě jednu přísadu, totiž vlnu odporu ekologických radikálů vůči symbolu monarchie? Autobus se přetransformuje na potemnělou ulici se stovkou podroušených barcelonských a madridských utras. 

Evropští politici nyní našli novou mantru. Prý už bylo dost škrtů. Zcela logicky tvrdí, že bez nastartování hospodářského růstu není možné ozdravit veřejné finance, a proto se nyní musíme zaměřit právě na prorůstová opatření. Toto ale nevěděli dříve? Co dělali do teď? To bojovali proti růstu?

Zajímavé je, že heslo o prorůstové politice, které je ve světě chápáno jako levicové, se nám u nás snaží prodat už i ODS. Znamená to, že je česká pravice již tak mentálně vyčerpaná, že potřebuje vypustit levici rybník jejími hesly, protože vlastní nemá?

Kdybych měl shrnout, jak si premiér na ideové konferenci představoval prorůstovou politiku, byly by to jen stokrát omleté fráze. Od ideové konference bych čekal ideu. Té jsem se ale nedočkal.

Nejubožejší frází byl boj proti administrativě. Chtěla snad vláda někdy opak? Zateplení domů jako akcelerátor růstu je také úsměvné. Určitě to není špatný krok, ale ekonomiku to akceleruje asi tak jako, když si šnek přilepí na tykadla spoiler, aby měl větší přítlak.

Obecně se domnívám, že prorůstová politika by měla vypadat úplně jinak. Neměla by vytvářet ani jedno nové úřednické místo a ani jeden nový úřad. Vláda by si měla uvědomit, že krátkodobý růst neovlivní, i kdyby se na hlavu stavěla. Ten je dán vývojem v eurozóně. Pokud Německo rychle poroste, tak my porosteme i bez prorůstových opatření. Naopak pokud bude Německo prudce padat, tak my budeme padat také i s prorůstovými opatřeními. Krátkodobě jsou prorůstové politiky jen podvodem na voliče.

V dlouhém období je to věc jiná. Prorůstová politika by měla mít tři pilíře. Tím prvním jsou lepší instituce. Sem patří hlavně boj s korupcí. Odhaduje se, že se v české ekonomice ročně rozkrade zhruba 100 miliard. Ty nás tíží jako sprintera koule na noze. Ekonomika se pod takovým břemenem jen plazí. Bojím se však, že v politice je nyní až moc lidí, kterým stav vyhovuje, a bojují s korupcí jen naoko. To by nejspíš vyřešila až úplná změna volebního systému a tu politici nepřipustí.

Druhým pilířem prorůstové politiky by mělo být právní prostředí. Dokud nebudou právníci chápat, co chtěl autor zákona zákonem říci a dokud zde budou zákony, které během několika let zažijí desítky novel, tak nikterak oslnivě růst nebudeme.

Třetím pilířem prorůstových opatření by mělo být zlepšení podnikatelského prostředí. To by mělo být hlavně konkurenceschopné a stabilní. Příkladem nestability může být přístup politiků k daním, se kterými hrají politici ping pong. Kdo v této zemi může něco plánovat, když jsou zde každý rok tak zásadní změny? S navrhovanými opatřeními, ať se jdou politici bodnout.

Vladimír Pikora

Hlavní ekonom analytického domu Next Finance 

Když budete chtít vědět, zda jsou či nejsou domácí porody hazardem, budete se ptát lékaře? Ano, podle českých zvyklostí asi budete, ačkoliv dopředu je logické, že musí být zaujatý. Postavíte proti sobě váženého pana lékaře v bílé uniformě a matku osmi doma narozených dětí s vizáží hippiesačky a pokud možno jen základním zděláním. Nepodíváte se na nezávislý test provedený na rozsáhlém vzorku žen a dětí. A budete se tvářit, že tak se dá vést diskuse.

Seriózní diskuse se v ČR nevedla ještě nikdy. Žádná studie za ČR neexistuje a existovat nemůže, protože za ČR ani neexistuje žádná důvěryhodná statistika. A podívat se na studie zahraniční, to je „moc práce“.

Mám tři děti. Narodily se doma. To poslední z nich před týdnem. Ne že bych měla potřebu to ospravedlňovat – je to věc jen moje, tatínkova a dětí. Ale na přímou otázku, v jaké porodnici přišly na svět, přímo odpovídám: „V žádné“. Obyčejně následuje úžas a zděšení: „A proč?“ „A proč ne?“, zní odpověď.

V tu chvíli bývá reakce téměř shodná: „Protože se při porodu může stát cokoliv!“ Ano, já vím, říkal to ten pán v bílém plášti tuhle v televizi. Jenomže ten pán v bílém plášti k A už nedodal B.

Pán v bílém plášti zjevně neví o britské studii, která porovnávala 529688 srovnatelně nízkorizikových žen rodících doma a v nemocnici a byla zveřejněna v British Journal of Obstetrics and Gynaecology (2009). Pak by totiž musel konstatovat, že “domácí porod nezvyšuje riziko (tzv. perinatální) úmrtnosti”. Zjevně neví ani o studii z USA (K. C. Johnson, B.-A. Daviss, 2007), která na vzorku 5418 žen dokazuje, že plánovaný domácí porod u srovnatelně nízkorizikových žen dává statisticky stejné výsledky novorozenecké úmrtnosti, ale lepší výsledky, pokud jde o poporodní poranění matek i dětí. Zjevně neví ani o … Ale ono asi nemá smysl pokračovat.

Česká čísla jsou ovšem leda tak pro kočku. Malý příklad: nevím o jediné české matce, která by za posledních dejme tomu 10 let zemřela v souvislosti s plánovaným a současně asistovaným domácím porodem. Zato v porodnici zemře ročně plus mínus kolem 10 maminek. Kdybych teoreticky chtěla tvrdit, že porody v porodnici jsou u nás pro matky rizikovější než porody doma, a oháněla se přitom oficiálními čísly, nikdo by na to nemohl říct ani popel. Ale já to tvrdit rozhodně nebudu – bylo by to jen další znásilňování statistiky. Intuitivně mám dojem, že to v realitě bude zhruba „fifty – fifty“, což ostatně zahraniční studie i potvrzují. Statistika je zkrátka neskutečně ohebná – a u nás navíc v podstatě ani neexistuje. Mimochodem: dokonce matriky a statistický úřad se dokonce ani neumí shodnout na tak prosté věci, jako kolik dětí se narodí doma – natož aby někdo tušil, kolik z takových případů bylo předem ohodnoceno jako nízkorizikové, kolik jich bylo plánováno, či kolik jich bylo asistováno.

Relevantních studií ze zahraničí ale naštěstí existuje hromada – z Kanady, Austrálie, Švýcarska… Ale ani jedna z nich nenechala na českém zdravotnictví otisk. Mají jejich autoři horší vzdělání než lékaři čeští? Neoddiskutovatelná čísla jsou však rozdrcena prohlášením vědecké rady České lékařské komory, že porod doma je hazard, protože „se může stát cokoliv“. (Jojo, může, tak třeba občas se může stát, že vám vymění miminko.) A vědecká rada ČLK – to už je přece kapacita přes porody! Zvláště vezmeme-li v úvahu, že je složena – počítám-li dobře – jen ze tří odborníků pohybujících se nějakým způsobem kolem porodnictví. Zato v ní máme odborníky z oblasti hematologie, gastroenterologie, neurologie, mikrobiologie, transplantační chirurgie, psychiatrie… a tak dále.

Logicky by se dalo namítnout, že tato hromada pánů – byť se nezabývají porodnictvím – na rozdíl od „domorodek“ studovali alespoň nějakou medicínu (pominu-li vcelku okrajový fakt, že na rozdíl od nich nikdy nerodili). Ovšem výsledkem celého jejich medicínského vzdělání je jen fundamentalistické tvrzení: porod doma je hazard. Ano, porod doma je hazard – statisticky naprosto stejný hazard jako porod v porodnici. Mimochodem – napadlo vás někdy, proč vyspělejší země než ČR v HDP na hlavu s přirozenými porody nemají problém? Nejspíš právě proto, že země jako Británie či Německo jsou vyspělejší než my – a tak se na problém dokázaly podívat nikoliv fundamentální, ale vyspělejší optikou.

Zahraniční statistika tedy tvrdí, že riziko je srovnatelné. Všímáte si? Neříkám, že děťátko doma nemůže zemřít. Může. Tím spíš, má-li vážnou vrozenou vadu. Ale zemře – u stejně rizikové ženy – se stejnou pravděpodobností jako v porodnici. S jedním rozdílem. Když děťátko zemře v nemocnici, vytrženo z náručí matce a připojeno na přístroj, jeho rodiče jsou chudáci. Když – se stejnou pravděpodobností – zemře doma, jeho rodiče, kteří jej do posledního výdechu drželi v náručí, jsou vyvrhelové a vrazi.

Někde je evidentně zakopán pes. Buď se mýlí studie, nebo se mýlí český pán v bílém plášti. Abychom si rozuměli: já ho nepodezírám, že by záměrně lhal – to vůbec ne! Dokonce ho ani nepodezírám, že snad nemá ty nejlepší úmysly. Vlastně jej nepodezírám ani z toho, že by třeba neuměl anglicky a neuměl si proběhnout zahraniční databáze odborných studií. Ale podezírám jej z pohodlnosti. Totiž že nejpohodlnější je papouškovat, co slyšel od svých starších kolegů. Ostatně ona mu jeho praxe dává i za pravdu. Možná ve čtvrtině případů se toho totiž skutečně v porodnici „hodně přihodí“: tu náhlý císařský řez, tu klešťový porod, tu vážný nedostatek kyslíku u děťátka kvůli omotané pupeční šňůře kolem krku…

Pán v bílém plášti, který ovšem nikdy neměl šanci vidět skutečně zcela přirozený porod, tedy nikoliv porod v laboratorních podmínkách porodnice, si však už neklade otázku, jak je to možné, že zhruba čtvrtina dětí se doma narodí s omotaným pupečníkem kolem krku, a ani si toho nevšimnou. (Mé děti o tom ostatně vědí své. Tedy – vlastně nevědí. Jaksi jim to nevadilo.) Lékaři se nepídí po odpovědi na otázku, jak je možné, že stejný jev – kupříkladu omotaný pupečník – u přirozeného porodu obyčejně dítě nepoškodí, zatímco v laboratorních podmínkách vede k závažnému nedostatku kyslíku. Ale kdyby si tuto otázku kladl, zjistil by, že důvod je překvapivě prostý: spočívá v hormonech.

V těch hormonech, které se při přirozeném porodu také přirozeně vylučují v mozku matky. A které se naopak v „medicínském“ porodu technicky nemohou vyloučit v normálním množství, a tak se musí dodávat synteticky. Jenomže mezi porodem řízeným evolučně nejstaršími částmi mozku a porodem řízeným infuzí je setsakramentný rozdíl. Třeba i v tom, jak moc se může pupečník kolem krčku dítěte utáhnout. V tom, zda matka má či nemá poporodní depresi. V tom, kolik chemie do sebe matka i dítě při porodu dostanou (ačkoliv v těhotenství se bojíme i banálního acylpyrinu.) V tom, zda má děťátko novorozeneckou žloutenku. V tom, kolik má matka i dítě poporodních poranění. V tom – jak ukazuje třeba porovnání z Japonska – kolik dětí skončí poté jako autisté. A v tom – jak přiznávají dokonce i někteří čeští lékaři – jak vysoká je u děťátka pravděpodobnost rozvinutí například astmatu.

Dobře, mohl by někdo namítnout, tak tedy dejme tomu, že rizika jsou pro zdravé ženy stejná, ale v nemocnici přeci žena nemusí snášet všechnu tu bolest, personál se o ni postará, a koneckonců, v nemocnicích se rodí od druhé světové války, a jsou snad kvůli tomu dnešní generace dospělých nějaké „poškozené“? Proč by tedy bláznivé matky v květovaných sukních a batikovaných tričkách měly mít nějaké extra buřty? (Hm, jen tak mimochodem, doma rodí častěji vysokoškolačky.) Řeknu to asi takhle: Moje tři děti se narodily doma, protože při nejlepší snaze – a ta snaha byla po domácí zdravotnické masáži hodně důkladná – jsem prostě nenašla v zahraničí žádný argument, který by mi odpověděl na otázku: A proč ne?

Ale zato jsem našla několik argumentů, které mi odpověděly na otázku, proč třeba ano. A opět je to překvapivě prosté a překvapivě se to opakuje. Jsou to evoluce a hormony.

Taky vás dojmula jedna z těch mnoha zpráv, jak medvědice (lvice, gorila…) v ZOO sežrala své čerstvě porozené mládě? A taky vám nad tím zůstával rozum stát? Říkali jste si, že někde něco nehraje, protože matky by přece měly být naprogramovány k tomu, aby svá mláďata za cenu vlastního života bránily a nikoliv je zabíjely? Měli jste pravdu. Matky (nejen) savců tak skutečně evolucí naprogramovány jsou. Ale jen za jedné podmínky: totiž když jejich porod proběhne tak, jak evoluce chtěla. Totiž nerušeně, v ústraní, bez dozoru kamer. Když gazela rodí své mládě a je napadena lvicí, produkce hormonů vyvolávajících porod se zablokuje, gazela uteče do bezpečí a porod se opět spustí. I my, lidé, jsme savci. Ale zvláštní savci. Máme jeden hendikep: rozum. Myslíme si, že svým rozumem můžeme celou evoluci postavit na hlavu a že zvládneme porodit jinak, než příroda chtěla: s rušením, s lékařem za zády, s vyplňováním dotazníků ohledně jména dítěte, a tedy bez přirozených hormonů – hlavně oxytocinu. Má to ale jeden háček – zásadní háček. Kde nejsou přirozené hormony, mohou být sice jako náhražka infuze a porodnické kleště, dítě může být lékařem vyoperováno z těla matky. Ale současně kde nejsou přirozené hormony, kde není dítě porozeno matkou, tam není evoluci učiněno zadost, tam nejsou přirozené reflexy, tam se dítě nerodí s otevřenýma očima a bez pláče, tam není dítě v prvních vteřinách zaplaveno oxytocinem, hormonem štěstí a lásky. V těch prvních vteřinách, kdy probíhá vtiskávání – tedy programování podvědomí dítěte pro zbytek života:

Děťátko se může narodit se zásobou hormonu lásky a štěstí a uložit si pro zbytek života hluboko do podvědomí, že svět je fajn místo. Anebo se může narodit zfetované infuzí a uložit si v oněch vteřinách prvotního vtiskávání, že svět je velký průšvih. A to už něco znamená. 

Kamarád totiž okamžitě po příchodu vyložil na stolek hned dva mobily – oba to nejnovější kousky na trhu. A po celou dobu dělal dvě věci současně. Klepal velmi nervózně nohou. A k tomu neustále při hovoru kontroloval střídavě oba mobily (že prý řeší emaily, že si toho prý nemám všímat).

Ale já si toho všímala. Asi po deseti minutách jsem měla urgentní chuť zařvat na něj: „ještě jednou sáhneš na některý z těch mobilů a já sáhnu po pánvi a obouchám ti ji o hlavu“. Tím spíš, že můj počítač, který málokdy vypínám, ve vedlejším pokoji co pět minut tiše pípal a tím oznamoval, že pracovní emaily s podobnou frekvencí přichází i mně – jen s tím rozdílem, že mne ani nenapadne jít si je přečíst; věnovat se jim budu nejdřív v pondělí ráno. Jednak nehodlám otrávit si prací víkend (jako proč?), jednak když mám návštěvu, věnuju se návštěvě a ne práci. To už bych mohla rovnou jít hned po kamarádově příchodu vymetat komín od krbu anebo se, s prominutím, začít šťourat v nose, a vyšlo by to slušností zhruba nastejno.

Ale pak mi došlo, že se na to dívám úplně špatně. Nešlo o to, že se kamarád chová neslušně, když se místo duchaplné konverzace epilepticky klepe a odpovídá emaily. Šlo o to, že tento ubohý manažer byl v posledním stádiu před přijetím doktorem Chocholouškem do bohnické psychiatrické léčebny.

S podobnými neurotiky se setkávám ve své profesi – ve financích – doslova na každém kroku. Ale víte, co je zajímavé? Slečny v bance na řadové přepážce pro klienty ani generální ředitelé velkých bank obyčejně stejným postižením netrpí. Neboli kdo nemá pod sebou buď žádnou (manažerskou) odpovědnost, anebo kdo naopak řídí tisícovky lidí, ten je často vůči stresu a rychlosti doby celkem odolný. Procentuálně snad nejvíc postiženi jsou lidé na středních manažerských postech: takový ředitel marketingu řídící deset lidiček je typickým ohroženým druhem. Ale takový člověk nechápe, že pokud na jednání nejedná, ale vyřizuje po mobilu vzkazy z Facebooku, je to projev jeho nesnesitelného stresu a současně vrchol neslušnosti. Naopak považuje své chování za atribut své důležitosti: „Koukejte se, já jsem tak důležitý, že se beze mne v práci ani na chvíli neobejdou!“ (Co když je to občas přesně opačně? „Jsem otrokem své práce, všichni si troufnou otravovat mne i o půlnoci a já na to neumím říct ne.“)

A kdybyste takovému vystresovanému neurotikovi, nedej Bože, chtěli ve své naivitě pomoct a nabídli mu třeba měsíční dovolenou v pralese bez lidí, bude z toho upřímně zoufalý a přijme jen za podmínky, že v onom pralese bude mít jeho mobil signál. Protože není ochoten měnit zažité zvyky a pohled na svět. A pokud už bude takový člověk „donucen“ k měsíční dovolené, bude do klávesnice mobilu bušit o to intenzívněji, aby „vše dohnal“, a jeho stres tím ještě vzroste.

A tím se trochu překvapivě dostáváme k samé podstatě toho, proč se svět v poslední době stále nějak nemůže vybabrat z krizí a proč jsou krize tak hluboké. Krize není nic jiného než zpráva, že něco v ekonomice nefunguje. Že my, lidstvo, něco děláme špatně, a to něco musíme změnit. Jenomže my to nechceme slyšet. Místo abychom přestali dělat chyby (tedy přestali zadlužovat se, přestali usilovat o permanentní hospodářský růst za každou cenu, přestali subvencovat neefektivní banky, přestali vytvářet umělá pracovní místa, která neprodukují žádné hodnoty), začneme v krizi ještě víc tlačit na pilu (ještě víc se zadlužujeme, ještě víc vzýváme nepřetržitý růst, ještě víc zachraňujeme banky, ještě víc vytváříme umělá pracovní místa). Stejně jako vystresovaný manažer není v pralese schopen odložit mobil a zbavit se svého stresu, ani my, lidstvo, neumíme pochopit podstatu krize a tím se z ní vyhrabat. 

Fajn, hospodářské krize tedy byly, jsou a budou. A zaplať pámbu za ně, protože hospodářské krize mají podstatný úkol: očistit ekonomiku od slabých článků. Nechat zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, toho, kdo je již neefektivní, toho, kdo již nedokáže držet krok s vývojem. Slabé články musí udělat místo článkům novým a ekonomicky výkonnějším, protože jen tak se jako celek ekonomika může posouvat na stále vyšší úroveň. Je to vlastně taková ekonomická evoluce. Vymírají nepřizpůsobiví, jejich místo zabírají přizpůsobivější.

Jenomže potíž je v tom, že my – míněno lidstvo – někdy přežívání oněch slabých článků náramně ochotně pomáháme. Čas od času procházíme obdobími, kdy máme nutkavější potřebu než jindy stát ekonomické evoluci v cestě. Což jinými slovy znamená, že blokujeme posun na efektivnější úrovně, rozumějme, posun k hospodářskému růstu. Máme kdovíproč dojem, že když budeme mermomocí bránit zániku slabých a evolučně již přežitých článků, hospodářský růst tím zrychlíme a posuneme se dál. Nevídaná pitomost. Nejraději bychom zakonzervovali vývoj života na úrovni prvoků a současně stavěli Bugatti Veyron SS. Nejraději bychom měli doma archetyp Věstonické Venuše, ale s intelektem Sira Isaaca Newtona.  Nejraději bychom zachraňovali Řecko a současně byli hospodářskou velmocí.

Když ale říkám, že je čas od času větší potíž než jindy s naší nutkavou potřebou stavět se ekonomické evoluci do cesty, pak tím mám na mysli celosvětovou potíž. Byli bychom naivní, kdybychom si mysleli, že jedinými antievolučními borci jsme my, Evropané. Přelom první a druhé dekády tohoto tisíciletí totiž přinesl nevídaný rozmach naší nevídané pitomosti po celém světě. V USA se americká centrální banka tak tužila, aby zabránila hospodářské krizi, až z toho byla v letech 2008-9 krize jako hrom. Eurozóna se natolik v letech 2010-11 snažila zabránit bankrotu svých nejslabších článků, až je z toho v roce 2012 další recese. A teď tu máme Čínu…

Čína je jedna velká změť ekonomických nerovnováh. Podobných nerovnováh, jaké vždy můžeme pozorovat krátce před výbuchem, ehm, chci říct před krizí. Jenom dvě čísla za všechny: Čína by sice měla letos růst zhruba o 8 %, ale přitom má skoro 3% deficit svých veřejných rozpočtů – a to je při tak vysokém hospodářském růstu přímo gigantický deficit. Co to všechno poskládáno dohromady znamená? Že Čína jako stát vynakládá ohromné prostředky na to, aby čínská ekonomika rostla rychleji, než je zdrávo. Což je zaručený recept na přehřátí ekonomiky, která pak jednoho krásného dne udělá spektakulární bum a z přehřátého růstu se skulí rovnou do krize. Tak jako USA v roce 2008.

Správně, Čína je dalším borcem, který došel k názoru, že bude ignorovat příklad dějin a postaví se ekonomické evoluci do cesty. Mohli bychom nad tím mávnout rukou s tím, že Čína je vcelku z ruky, tak nás to nemusí zase tolik trápit. Amerika ale taky není zrovínka za rohem a krize v ní zrozená se do tří měsíců proháněla i Evropou. 

Myslím to asi takhle: Při pohledu na politickou mapu střední a východní Evropy by leckdo mohl mít dojem, jakým to procházíme otřesem. Na konci roku 2011 padla vláda na Slovensku. Pak v Rumunsku. V Maďarsku se to mele už tak nějak ze zvyku. A teď máme vládní krizi u nás. Kdekdo mluví o předčasných volbách. A kdekdo se ptá, co by takové volby s námi udělaly. Prý jestli by se zhroutila ekonomika. Prý jestli by to byl konec obstojného ratingu země. Anebo jestli by to prý veřejné finance ustály… A podobné hlouposti.

Na odpověď stačí špetka historie. Během posledních deseti let si nemohu vybavit jediný případ, kdy by výsledek voleb byl pro finanční trhy buď důvodem k totální panice, nebo důvodem k sladké euforii. Zato mohu tvrdit, že hlavní směřování země bylo podobné, ať byl premiérem, kdo chtěl. Ať se označoval za pravicového či levicového politika. (Mezi námi, u nás něco jako významná a kovaná pravice či kovaná levice – tedy s výjimkou komunistů – v podstatě neexistuje, všechno je jakýsi plytký střed.) A nehrálo dokonce velkou roli ani to, které strany byly ve vládě. Ekonomika z velmi dlouhodobého nadhledu stále tak nějak rostla – tu více, tu méně. Koruna z ještě většího nadhledu stále tak nějak k většině měn posilovala – tu si v tom dala chvilku pauzu, tu to ale zase dohnala.

Jestli to náhodou nebylo tím, že ekonomické zájmové skupiny v pozadí byly stále ty samé. Vrtěly politiky, ať už se politici označovali jakkoliv. Byli to ty samé (velké) firmy a ti samí (málo viditelní) lobbyisté, kteří financovali volební kampaně „levici“ i „pravici“. A byly to stále stejné sliby, které politici lobbyistům za jejich peníze dávali. A stejné nátlakové skupiny, které tlačí na vládu současnou, budou tlačit i na vládu příští.

Zatím to Evropa ještě moc neprohlédla, ale hrát si na „levicovou“ či „pravicovou“ vládu a na to, jak taková vláda „ovlivňuje“ či snad dokonce „řídí“ ekonomiku je už trochu přežitek. Protože to jediné, na co má smysl si hrát, je prosím stabilita. Ano, stabilita. Stabilita institucí. Stabilita daní. Nehraje tak velkou roli, zda je DPH 15 % nebo 16 %. Ale hraje klíčovou roli, zda se DPH na oněch X procentech udrží 10 měsíců nebo 10 let. Protože jenom ve stabilním prostředí se dá plánovat. Podnikat. Prosperovat. Nějak si ale nemohu vzpomenout na politickou stranu, která by ve svém programu měla jako hlavní bod: „Už žádné změny daní!“

Výsledky voleb to tedy nejsou, co ekonomiku řídí. Takže co to tedy je?

No, pro domácí ješity to nemusí to být zrovna snadno unesitelná zpráva. Ale už to tak bude: Například kurz české koruny zůstává zcela v klidu, když se mluví o předčasných volbách. Zato skáče jako pominutý, když statistika ukáže prudké zpomalení hospodářského růstu v Německu. Nebo když šéf německé Bundesbanky prohlásí třeba něco v tom smyslu, že Evropa ještě není venku z krize. Nebo když se Angela Merkelová zrovínka rozhodne okomentovat třeba budoucnost eura.

Jojo, to Německo vládne českému hospodářskému růstu daleko víc, než (ješitní) čeští politici. 

Bulvár popisuje pikantní scénky, jak Češi lační čokolády v přepočtu o korunu levnější než u nás neváhají vyplenit nádrž svého kombíka a berou německé supermarkety útokem. Mezi řádky se nám bulvár svým barvitým popisem snaží hlavně vysvětlit, jak takovými spanilými nájezdy Němci opovrhují a jaké jsme vlastně chuděrky.

Rádoby seriózní plátky se zase babrají v detailních popisných tabulkách, kolik stojí stogramový plátek vepřového v jednotlivých okresech na východní i západní straně hranice, a přináší sáhodlouhé rozhořčené litanie od šéfa komory takové a makové.

Je to fenomén. Ale čemu se vlastně tak divíme??

Asi takhle: V Německu jsou potraviny zatíženy DPH ve výši pouhých 7 %. A to už od roku 1983. Celých 29 let! (Schválně: uměl by šikovný čtenář spočítat, kolikrát se DPH na potraviny za tu dobu změnila u nás? Malá nápověda: mnohokrát.) Mimochodem, základní sazba DPH v Německu je 19 %, a to od roku 2007, předtím byla na 16 %. S našimi 14 % DPH uvalenými na potraviny jaksi logicky musíme mít i vyšší ceny potravin. A co hodlá česká vláda dělat? Správně, hodlá DPH na potraviny zvyšovat dál, aby měli Češi „echt“ důvod dát vydělat německým supermarketům místo českým. (No ano, to je v praxi předvedená daňová optimalizace a materializované tvrzení ekonomů, že vyšší daň nerovná se vždy vyšší daňový výběr.)

A pak tu máme takový nenápadný fakt, že nezanedbatelná část potravin je k nám dovážena právě z Německa. Logicky tak česká cena musí být odvozena od ceny německé plus dopravní náklady plus náklady na skladování. (A, ehm, plus navýšená DPH.)

A abychom se ještě do třetice mohli pěkně politovat, my jsme taky pěkně prosím takzvaný „malý trh“. A to je docela podstatná informace. Když totiž malá česká rodinná firma chce svých podomácku vyrobených 100 kozích jogurtů prodávat 10 místním pobočkám maloobchodního řetězce, musí si platit celého jednoho zaměstnance, aby s vedením řetězcem vyjednal podpis smlouvy. Když chce podobná firma v Německu svých 10.000 vyrobených kozích jogurtů prodávat německým 1000 pobočkám maloobchodního řetězce, musí si taktéž platit celého jednoho zaměstnance, aby s vedením řetězcem vyjednal podpis smlouvy. Což – rozpočítáno na jeden německý jogurt – se v ceně vlastně nepozná. Na rozdíl od jogurtu českého.

No jo, ale proč jsme vlastně tak malý trh? Anebo jinak: Jak je vůbec možné, že mluvíme o nějakém malém českém či velkém německém trhu? Vždyť přeci když vznikala Evropská unie, povídalo se něco o jakémsi společném evropském trhu. Nic jako trh český či německý nemělo existovat… Žádné rozdíly v DPH, žádné rozdílné náklady za dopravu, žádné rozdíly v tom, jestli jednáme se supermarketem 10 km na západ nebo na východ od hraniční čáry.

Jenomže společný evropský trh je fikce. Tak jako je fikce, že složení limonád je v Německu a u nás stejné (rozumějme, u nás osahuje víc náhražek.) Je fikce, že maloobchodní řetězec ABC působící v Německu a řetězec ABC působící v ČR je stejnou firmou – každá má jiné manažery. A manažeři dosazení do ČR jsou jen podřízení supermanažerům dosazeným v Německu.

Ano, je to tak: Hlavní smysl existence EU, totiž vytvoření jednotného trhu, selhal. Stále existují trhy národní. A co víc, jsou stále „národnější“. Protože zatímco Německo si svou 7% DPH na potraviny patrně podrží i třicátý rok, my své DPH na potraviny ještě víc zvýšíme.

Nechť si každý sám odpoví na otázku, zda EU víc energie vynakládá na odbourávání bariér obchodu, anebo na výrobu nových míst pro nové úředníky v Bruselu. 

Když si koupíte (tu éčky nabušenou) rychlovku v (tom nezdravém hliníkovém) alobalu určenou do (té nezdravě zářící) mikrovlnky, co se s vysokou pravděpodobností dočtete na obalu té „mňamky“? Upozornění, že po vyjmutí z mikrovlnné trouby bude patrně pokrm horký a měli byste si tudíž při manipulaci s ním dávat pozor. (No napadlo by vás testovat, jak dlouho takovou rozpálenou věc udržíte v ruce?)

Když si půjdete k místnímu obchodníkovi s cennými papíry koupit nějakou tu akcii ČEZu „za pár šupů“, protože vám Karel od sousedů včera u piva vykládal, jaká je to „tutovka“, co nejspíš bude obchodníkovi viset hned za vstupními dveřmi? Licence vydaná krom jiného i na základě toho, že zástupce obchodníka složil makléřskou zkoušku, prokázal tím, že své věci jakž takž rozumí, a dostal následně makléřskou licenci.

Zvykli jsme si, že stát nás vodí za ručičku všude. Respektive všude tam, kde to nepotřebujeme. Kde by stačila špetka obyčejné selské inteligence. A pokud jí ani tu špetku někdo nemá, pak mu nejspíš ani svěcená voda spolu s varovným nápisem na etiketě nepomůže, protože někdo takový se asi nebude obtěžovat etikety číst. Stát nás vodí všude tam, kde nejde o nic nebo jde o málo. Když si spálíme ruku, budeme napříště vědět, že na horké předměty je radno sahat v rukavici. Když zjistíme, že Karlova tutovka jde do kopru a už jsme na naší jedné akcii prodělali celých sto korun, prodáme ji a napříště budeme chytřejší, že Kájům a Vencům není radno u piva investiční tipy věřiti.

Jsme tím voděním za ručičku tak rozmazlení, že jsme si zvykli automaticky předpokládat, že kde není varování, tam není riziko.

A co když je? No pak to je zlé – protože pak naše zhýčkaná, pohodlná a za ručičku voděná civilizace nemá šanci ho rozpoznat.

Od roku 2013 budou Češi moct se startem penzijní reformy vstupovat do nového druhého pilíře důchodového zabezpečení. A teď dvě zcela kontrastní informace. Zaprvé: 64 % lidí má podle průzkumu agentury STEM/MARK dojem, že připravované změny v důchodech jsou pro ně nesrozumitelné. A zadruhé: smlouvy zavazující ke vstupu do druhého pilíře budou moci nabízet i lidé, kteří důchodovému systému a investování obecně sami nerozumí, nespadají pod dozor České národní banky a podepsali jen jakési plytké čestné prohlášení, že ví, o co běží.

Abychom si rozuměli: já nejsem zastáncem vodění za ručičku – mám dojem, že každý je svého štěstí strůjcem a každý by měl používat jen svou vlastní hlavu. Abychom si rozuměli ještě víc: nejsem finanční zprostředkovatel, takže nemám nejmenší osobní motiv brojit proti jakési konkurenci – mně vlastně může být upřímně jedno, jestli smlouvy nabízí vysokoškolský profesor přednášející finance, majitel penzijního fondu nebo bezdomovec. Ale abychom si ve finále rozuměli úplně dokonale: vstup do druhého pilíře není jako koupit si pár akcií ČEZu. Když se mi ČEZ znelíbí, prodám ho a účet s poplatky od obchodníka s cennými papíry omlátím Karlovi od sousedů o hlavu. Když za dva měsíce po podpisu smlouvy o vstupu do druhého pilíře zjistím, že můj penzijní fond nakoupil řecké dluhopisy a bankrotuje, můžu s tím dělat jenom jedno velké NIC – protože z druhého pilíře se už doživotně nedá vystoupit.

Nejsem si ale tak docela jistá, zda někteří z oněch 64 % lidí, pro které je penzijní reforma nesrozumitelná a kteří jsou zvyklí na nápisy „pozor, horké věci mohou být horké“, na to nepřijdou až moc pozdě. 

Statistický úřad podezření ochotně potvrzuje: V únoru rostly spotřebitelské ceny v ČR meziročně o 3,7 %. Nejrychleji od prosince 2008. Jojo, to je ten skutečný problém. Proč? Ono by to totiž samo o sobě ještě tolik nevadilo, kdyby mzdy rostly aspoň stejně rychle jako ceny. Ale ony, mršky, nerostou. Ve čtvrtém čtvrtletí vzrostla mzda meziročně o 2 %, zatímco ceny o 2,4 %. Mzdy nám tak reálně klesají.

Jenomže proč tolik chudneme? Jak je možné, že v době krize rostou ceny, což je z historického pohledu poměrně nezvyklé? Řeknu to asi takhle: protože my všichni nedobrovolně splácíme řecké dluhy. S dovolením vysvětlím.

Evropané – mám na mysli ty nepředlužené, nikoliv Řeky, Španěly či třeba Portugalce – se už pomalu začínali bouřit, jak moc mají Řecko & spol. sponzorovat. A tak se to muselo navléknout trochu jinak. Tak, aby to nebylo na první pohled tolik vidět. Stačilo, aby Evropská centrální banka (ECB) jako na běžícím páse začala tisknout nové peníze. Co svět světem stojí, takové sypání peněz do oběhu vždy mělo stejný důsledek: růst cen. No, a když ceny rostou, peníze i dluhy přestávají mít svou hodnotu. Ano, inflace, kterou ECB zcela vědomě vyvolala, požírá dluhy Evropy. Ale co čert nechtěl, ona taky požírá obsah našich peněženek. Protože pokaždé, když tankuju benzín, mi zůstane v té peněžence nějak méně.

Ano, právě u cen pohonných hmot je dárek od ECB vidět nejlépe. Ceny benzínu či nafty jsou totiž přímým důsledkem cen ropy na světových trzích. No a ceny ropy na světových trzích rostou a rostou a rostou – ačkoliv se světové ekonomice nedaří. Rostou proto, že ropa je typická komodita, se kterou se spekuluje. A když si takový spekulant třeba v podobě investiční banky půjčí od ECB za hubičku, není pro něj nic jednoduššího, než spekulativně koupit právě ropu.

Připomíná vám to něco? Mě taky. Pamatujete si, jak v první polovině roku 2008 prudce zdražila ropa? A pamatujete si, co pak přišlo v druhé polovině roku? Přišlo bum – prásk a cena se zřítila dolů. Na trhu s ropou totiž tehdy byla jen cenová bublina – stejně jako nyní. V roce 2008 byla cena ropy vysoko, protože americká centrální banka Fed se rozhodla „spasit svět“ (což v jejím pojetí znamenalo podpořit USA) a začala pumpovat do ekonomiky fůru levných peněz. Úplně stejně jako ECB dneska.

Ale nemálo na tom. Není všechno ECB, kdo nám jízdu kazí. Finanční trhy se navrch bojí válečného konfliktu v Íránu. Od začátku roku ropa podražila již o 17 %. Není se čemu divit. Írán je pátý největší producent ropy na světě. Pokud by zde propukla válka, ceny by prudce vyletěly. Jako kdyby si to snad krizí zdecimovaný svět mohl dovolit. Jenomže to máte tak: politikům se náramně hodí odvést pozornost voličů od domácích ekonomických problémů jinam. Téma předlužení – ratingové agentury – předlužení – bankroty se už moc zajídá. A příliš mnoho politiků si začíná myslet, že by to generálům na obrazovce slušelo víc než ekonomům. No a vize vojáčků v Íránu cenám ropy dvakrát nesvědčí. (Což zase nesvědčí hospodářskému růstu.)

Čísla to potvrzují. Letos v únoru průměrná cena nafty činila 36,75 Kč/l. Přímý to důsledek faktu, že ještě v únoru 2011 stál v průměru barel ropy typu Brent „jen“ 99,1 USD, zatímco dnes činí 30denní průměr 114,4 USD. To představuje meziroční zdražení o 15,4 %. (A to prosím v době, kdy se valná část Evropy už rochní v recesi.) Koruna za stejné období oslabila vůči dolaru o 6,4 %.

Mimochodem pamatujete si o něco později na vlnu revolucí v severní Africe? A na to, že jedním z důvodů byly drahé potraviny? Tyto drahé potraviny byly druhou stranou téže mince – jen potravinové komodity na záplavu vytištěných peněz reagovaly o něco později než ceny ropy. Neboli to nás teprve čeká.

A propos – ta cena benzínu. No, moc dobře to nevypadá. Ze dvou důvodů. Zaprvé se nezdá, že by si ECB rozmyslela svůj plán donutit nás všechny zacvaknout skrze vysokou inflaci řecké a další dluhy. A zadruhé euro – krom jiného i kvůli „důvěryhodnosti“ ECB – se netváří ve srovnání s dolarem jako vysloveně perspektivní měna, tudíž dolar zřejmě bude časem ještě silnější. Netvrdím ani omylem, že benzín budeme kupovat za 50 korun za litr během dvou dalších let; tvrdím ale, že většina z nás se toho nejspíš dožije.

Že já nešťastná jsem si místo třílitru nekoupila minule raději pětilitrovou káru! Mohla jsem si života užít, dokud to ještě šlo.