Houstone, máme problém. Tiká hned za hranicemi.

Asi jste o tom už slyšeli: Největší německá banka má problém. Možná jste si říkali, že se vás to netýká. Je to přeci německá banka. A co když řeknu, že situace nápadně připomíná rok 2008 a Lehman Brothers? Pořád je to v poho…?

Myslím to naprosto vážně. Největší německý bankovní ústav Deutsche Bank je nám všem v jistém slova smyslu blíž, než se může zdát.

Představte si, že jste jako banka obviněni z nepoctivého prodeje hypotečních cenných papírů a máte kvůli tomu zaplatit USA 14 miliard dolarů jako urovnání. Do toho na vás ještě praskne, že jste během poslední finanční krize fixlovali účetnictví a tajili ztráty za 12 miliard dolarů. Dál se na vás valí obvinění z nezákonné manipulace s mezibankovní úrokovou sazbou LIBOR. A aby toho nebylo málo, ještě jste nařčeni, že jste prali špinavé peníze ruských oligarchů figurujících na sankční listině.

To není zrovna málo másla na hlavě pro jakoukoliv banku, natož pro německou jedničku. Výdaje za soudy tudíž jen ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku stály Deutsche Bank 1,2 miliardy eur. Není tedy divu, že investoři už nad bankou zlomili hůl. Letos už její akcie ztratily 52 %, za posledních 10 let pak propadly téměř o 87 %! Jenže to všechno pořád ještě není podstatou problému. Koneckonců ceny akcií se leckdy chovají lecjak, jen ne racionálně, takže posuzovat problémy banky „jen“ podle akcií ještě nemusí být to pravé ořechové. A navrch to pořád nevysvětluje, jak se nás to týká.

Podstatou problému vlastně nejsou ani tak soudní spory a porušování zákona (ne že by to bylo etické), jako spíš prohnilé majetkové poměry v bance. To hlavní, co v Deutsche Bank páchne jak tři dny na slunci uležená ryba, jsou takzvané finanční deriváty. (Velmi zjednodušeně řečeno, derivát si můžeme představit jako obchod uzavřený dnes, ale vypořádaný věcně i finančně v budoucnu.) A právě s deriváty to ještě v předkrizové době Deutsche Bank krapet přehnala.

Jak moc, to dozajista nevíme – Deutsche Bank totiž nikdo pod její derivátovou pokličku přesně nevidí, máme jen určité indicie. A ty jsou… no, kulantně řečeno, hodně zajímavé. Můžeme třeba z účetních výkazů vyčíst, že na konci loňského roku Deutsche Bank držela deriváty v takzvané „podkladové nominální hodnotě“ ve výši 42 bilionů EUR. To je téměř 14x tolik než objem německého HDP! Pravda, tenhle údaj sice není totéž jako výše ztráty, kterou by bylo třeba hradit; v tomto smyslu je důležitý údaj o tzv. tržní hodnotě derivátové pozice, jenomže toto číslo nikdo kromě Deutsche Bank patrně nezná. (Bohužel pro klienty banky a její akcionáře. A naštěstí pro banku.) Jenomže i tenhle údaj o podkladové nominální hodnotě je natolik extrémní, že se vymyká zvyklostem u jiných bank.

Převedeno do méně účetního jazyka: I když nikdo kromě vedení banky neví přesně, jak velká je výše ztráty, můžeme podle těchto indicií odhadovat, že to bude hodně-hodně. (Mimochodem, nemusí to přesně vědět ani sám německý regulátor, protože, jak už bylo řečeno, Deutsche Bank už v minulosti v účetnictví podváděla.) A víme ještě jednu věc: Jak přesně mizerně na tom Deutsche Bank je, nezjistíme dřív, dokud to nebouchne. Asi jako jednoho krásného dne bouchla Lehman Brothers, která to přehnala s rizikovými hypotéčními obchody.

Lehman Brothers byla jednou z největších amerických investičních bank. Deutsche Bank je největší německou bankou.

Lehnam Brothers byla přehnaně namočena v rizikových sekuritizovaných hypotéčních obchodech; Deutsche Bank je namočena v mnohém, ale hlavně v derivátech.

Několik dnů před krachem Lehman Brothers ještě nikdo nic netušil, ratingová agentura jí krátce před bankrotem potvrdila nejvyšší rating AAA. Deutsche Bank pod pokličku také nikdo detailně nevidí.

Pád Lehman Brothers přišel 15. září 2008, v době, kdy globální ekonomika už byla na sestupu – i kdyby bývala nevypukla bankovní krize, bylo stejně jasné, že přichází výrazné hospodářské zpomalení. O problémech Deutsche Bank ze začíná ve větší míře mluvit v září 2016 – v době, kdy už naprosto zřetelně je hospodářský cyklus v sestupné fázi a je jasné, že v roce 2017 přijde přinejlepším výrazné hospodářské zpomalení.

Lehman Brothers byla takzvanou bankou páteřní. To znamená, že představovala jeden z nosných pilířů amerického bankovního systému. Když padne páteřní banka, obyčejně s sebou strhne hned několik dalších institucí, se kterými je skrze kapitálové toky provázána. Deutsche Bank je zcela jednoznačně bankou páteřní z pohledu celé Evropy.

Pád Lehman Brothers odstartoval největší hospodářskou krizi od 20. Let minulého století, která oběhla celou zeměkouli. Z jejích dozvuků jsme se dosud nevzpamatovali, protože právě v této krizi mají kořeny dnešní ekonomické abnormality počínaje zápornými úrokovými sazbami, přes deflaci, až po přehřáté ceny akcií. Co odstartují problémy Deutsche Bank?

Jistě, německá vláda se může rozhodnout banku zachránit. Vzhledem k její velikosti by to dávalo smysl. Jenomže některá sousta jsou příliš velká i na takového Goliáše, jako je zdánlivě neotřesitelná německá vláda. Německo kdysi finančně ustálo sjednocení. Německo dnes neuvěřitelným způsobem finančně ustává imigrační vlnu. Kolik toho ještě může ustát, než se i jeho pokladna dostane do úzkých?

Otázka tak zbývá jediná: Zhorší hospodářská krize, která svět čeká v roce 2017, situaci Deutsche Bank, anebo to bude opačně, totiž že Deutsche Bank zhorší a prohloubí hospodářskou krizi, která přichází? Pokud správná odpověď zní za B), pak by nás to mělo zatraceně hodně začít zajímat. Hned.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Žaluji náš sociální stát

‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu.“ Tak zněl titulek článku, který tento týden uveřejnil zpravodajský server lidovky.cz. A jak se dalo čekat, vzedmul vlnu emocí. Ale… proč vlastně?

Míněno – proč vlastně se tohle téma vůbec objevilo? Jak se vůbec mohlo přihodit, že v současnosti prudce roste podíl singles obou pohlaví, volných svazků, v nichž se partneři volně setkávají a zase se stejnou lehkostí bytí rozcházejí, že tak prudce přibývá žen i mužů, kteří nechtějí mít děti? Vždyť rozmnožovací pud je zřejmě nejsilnějším živočišným pudem vůbec. Dokonce silnějším než touha po přežití. Řada tvorů od jednoduchých zvířat, jako jsou chobotnice či pavouci, až po lidské bytosti schopné cítit lásku volí přeci za některých okolností raději přežití svých potomků než sebe sama. Jak je tedy vůbec možné, že se tenhle pud zajišťující přežití živočišného druhu najednou vytratil…? Anebo ještě lépe řečeno: Jak to, že se v případě některých žen vlastně vůbec nikdy nenastartoval?

V kostce připomeňme, že celá diskuse vyplavala na povrch poprvé zhruba před dvěma lety, kdy izraelská socioložka Orna Donathová vypracovala studii, kdy na tento fenomén poprvé veřejně upozornila. S tím, jak se studie šířila do dalších zemí, víc a víc žen přiznávalo, že patří do skupiny těch, které tlak společnosti donutil mít děti, nicméně cítí se v této roli nespokojené.

Otázka „proč“ se mi zdá být mnohem zajímavější než moralizování nad oněmi nebohými ženami, které děti mít mohou, ale nechtějí, nebo přímo mají, ale litují toho. Nebohými, protože jsem si jistá, že pokud žena neprožije štěstí z mateřství, nedosáhne na pocit naprosté a dokonalé spokojenosti, který žádné potěšení z kariéry či peněz není schopno nahradit. Ale má smysl těmi ženami opovrhovat? Dokonce jim nadávat? Za to, že z nějakých příčin nejsou schopny poznat mateřské štěstí? Nemá, protože patrně za to ony samy ani nemohou. Můžeme je tak maximálně litovat, že si neužívají stejně, jako jejich jiné vrstevnice. Viníkem je tu totiž někdo jiný.

Tyto ženy se „provinily“ snad jen jedinou věcí: Byly snad v rozhodující chvíli příliš slabé. Nedokázaly říci NE tlaku společnosti. Měly dítě, i když se na tu roli vnitřně necítily. Doufaly, že se mateřské pudy probudí, ale nestalo se tak. V jejich případě bylo „něco jinak“ než u předešlých generací. Bohužel cena za takový omyl je obrovská: Až příliš mnoho dětí, které přes všechnu snahu svých matek necítí bezpodmínečnou mateřskou lásku, což se na nich nutně musí jednou nějak negativně projevit.

Ptáte se, kdo je tedy viníkem? Tak jinak: Mezi davy imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, takové ženy nenacházíme. Naopak přistěhovalci bývají často naší kulturou tak trochu vysmívání za to, že se „množí“ rychleji než my. Musí to tedy být něco, co oni neznají, ale my ano. Hádáte něco jako tradice? Samá voda. Když rodina, která přichází z kultury, v níž je navyklá mít mnoho dětí, žije, řekněme, dvě generace v Evropě, často ochotně přebírá náš model a také přechází na menší počet potomků. (A nechytejte mě za slovo tvrzením, že například je romská komunita u nás je stále zvyklá mít hodně dětí; já mluvím o průměru, o trendu.)

Co se ve společnosti změnilo, to vlastně sama pojmenovává jedna žena, kterou článek cituje: „ Nebyli jsme zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho kromě sebe.“ Ano, v tom je podstata problému. Byť mají mnohé ženy dnes první dítě ve čtyřiceti letech, jsou svým způsobem samy ještě tak trochu nedospělé děti, které se chtějí jen bavit, ale nejsou ochotné a hlavně schopné nést odpovědnost. Není to jejich vina, není to vina dokonce ani jejich rodičů; je to vina státu. Státu, který si sám sobě rád říká „sociální“. To tenhle sociální stát žaluju za to, že nás nechal jako společnost zdegenerovat.

Naučil nás, že se nemusíme bát o práci, protože když ji ztratíme, dostaneme sociální dávky. Nemusíme se starat o své zdraví, protože když ho lehkovážně při adrenalinovém sportu ztratíme, stát nám přizná invalidní důchod. Nemusíme se starat o svůj důchod, protože až nastane, stát nám život zasponzoruje bez ohledu na to, zda jsme během svého aktivního života společnosti cokoliv užitečného přinesli. Stát nás po celý život vede za ruku a vychovává z nás nesvéprávná přerostlá děcka, která neumí vzít do svých rukou ani svůj vlastní živit, natož život svých dětí.

To vinou rádoby „sociálního státu“ se v ženách ani neprobudí onen základní živočišný instinkt. Nemůže, protože rozmnožovací pud cítí dospělí lidé, ne rozmazlené děti. A dítě těžko budeme vinit z rozmazlenosti; viníkem jen ten, kdo ho tak vychoval.

Před několika lety jsem byla navštívit v porodnici svou kamarádku. Právě se probrala z narkózy po císařském řezu. Kde bylo její miminko, nevěděla, ale popravdě, bylo jí to dost jedno, protože si „byla jistá“, že je o něj v tu chvíli dobře postaráno. Běžná konverzace se brzy zvrtla do lehce hysterického monologu na téma: „A teď už bude všechno jinak, ode dne, kdy mě pustí z porodnice, budu neustále jednou nohou v kriminále, protože kdyby si to dítě nějak ublížilo, já za to budu odpovědná.“ S hrůzou jsem sledovala, jak z mé kamarádky vůbec nemluví zjitřené poporodní hormony a jimi vyvolané návaly něžnosti, které bych čekala. Mluvil z ní chladný rozumový kalkul. Hormony se po císařském řezu nedostavily. S nimi se nemohly dostavit ani emoce. A už vůbec se nemohl zrodit mateřský instinkt. Když později kamarádka popisovala, že ji manžel musí v noci budit, protože ona své dítě plačící v postýlce neslyší, nebylo se čemu divit.

Jak odlišná byla má zkušenost! Stačil nejmenší bezhlesný pohyb mého miminka, které od prvního okamžiku spalo se mnou v posteli, kůži na kůži, a já o něm okamžitě věděla. Nebyla v tom žádná alchymie. Byla to jen prostá otázka probuzených či neprobuzených hormonů a instinktů.

A přesně tak to funguje ve všech aspektech života. Čím „sociálnější“ stát, tím méně odpovědnosti, méně manželství, méně dětí, méně lásky, méně přirozených instinktů. Čím „sociálnější“ stát, tím větší vychované stádo. A tím bližší zánik naší civilizace.

Pokud se našeho „sociálního“ státu nezbavíme, jiné civilizace, kterým jejich instinkty ještě zůstaly, nás rychle pohltí.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vyhodí nás z EU?

Češi si často myslí, že když jich je „jen“ deset milionů, nemohou v Evropě změnit nic. Lucembursko má jen o trochu víc obyvatel než dvojnásobek Prahy 4 a 8, a přesto Evropě dominuje, až z toho běží mráz po zádech.

Lucemburčané jsou takový zajímavý národ. Jsou to Germáni s keltskými kořeny. Mezi nejvýznamnější a u nás nejznámější Lucemburky nepatří jen Karel IV., ale i „liška ryšavá“ Zikmund Lucemburský, který dal Janu Husovi ochranný glejt na cestu Kostnice. A dnes se Lucemburčané už léta zdají být zdatnými politiky.

Šéfem Evropské komise je Lucemburčan Jean-Claude Juncker, který se zdá být nesestřelitelný. Ačkoli ho po hlasování o BREXITu mnoho evropských i českých politiků vyzvalo k rezignaci, dál se drží u moci jak mokrý písek zadnice. Jeho poslední kauza je alkoholismus. (V rozhovoru pro francouzský list Libération vyvracel spekulace o tom, že je na alkoholu závislý. Uvedl, že lidem se prý často zdá, že je opilý, ale tak to není. Ve skutečnosti má prý vážné potíže s rovnováhou. Tak aspoň že tak. Už jsme se s manželem o pana Junckera skoro báli, že má virózu…)

Dlouholetým kolegou Junckera z lucemburské vlády je už od roku 2004 ministr zahraničí Jean Asselborn. Že by o špiritusu taky věděl své? Tedy minimálně bych se nedivila, kdyby to bylo pod jeho vlivem, když prohlásil, že „EU by ze svých řad měla vyloučit Maďarsko“. Je to prý jediná možnost, jak „v EU zachovat jednotu a společné hodnoty“. Budapešť se podle Asselborna chová k válečným uprchlíkům téměř hůř než ke zvířatům, omezuje svobodu tisku a nezávislost soudů. „Maďarsko není daleko od vydání příkazu ke střelbě na uprchlíky,“ dodal.

Aha. Takže Maďarsko nezachovává společné hodnoty EU, když se všemi dostupnými prostředky snaží dodržovat dublinské úmluvy, zadržovat nelegální migranty a chránit vnější hranice Schengenu. A protože jí v tom EU nikterak nepomáhá, postavilo si na této vnější hranici Schengenu plot samo, aby ji mohlo bránit. Maďarsko dnes tedy chrání celý Schengen podobně, jako kdysi tvořilo nárazníkové pásmo mezi Evropou před rozpínavostí Osmanské říše. Ale patrně tím „ohrožuje hodnoty EU“.

Zato Turecko, kde proběhl státní převrat, kde dochází k čím dál radikálnější islamizaci, které zestátňuje soukromý majetek, kde se zavírají tisíce lidí, kde chtějí opět zavést trest smrti, evidentně kulturní hodnoty EU reprezentuje, protože se s ním stále vedou přístupové rozhovory! Gratulace do Lucemburku.

Ovšem jak vůbec Lucemburčan přišel na to, že Maďarsko staví ploty proti válečným uprchlíkům? Není to spíš jen manipulativní vyjádření? Skutečný válečný uprchlík má právo kdekoliv na území Evropy požádat o azyl. A pozná se podle toho, že tak taky skutečně učiní a poté je šťastný, že se vyhnul smrti ve válečné zóně. Naproti tomu vyčuránek se pozná podle toho, že namísto žádosti o azyl a hledání bezpečí v první zemi, kde se nestřílí, násilně přelézá plot, neboli nedodržuje zákony země, do které dorazil. A když už získá azyl, tak – jak zjistily německé úřady – jede na dovolenou do oné válečné a životu nebezpečné země, ze které utekl. Není tu něco špatně? Že by náš zdánlivý válečný uprchlík neutíkal před válkou, ale utíkal si pro sociální dávky?

A jak si může Lucemburčan a rádoby diplomat dovolit říct o Maďarsku, že „není daleko od vydání příkazu ke střelbě na uprchlíky“? Má o tom důkazy? Nebo je to jen pomluva? Manipulace veřejným míněním? Není to na stejné úrovni lidské (ne)slušnosti jako například tvrdit, že co Lucemburčan, to notor, a ožraly v EU nechceme, takže bychom se jich měli zbavit…?

Ale co je na tom opravdu zajímavé: Když si Británie demokraticky odhlasovala vystoupení z EU, mohl Brusel vyskočit z kůže. Vztek z něj kapal. Nejen, že se mnozí politici báli, že přijdou o moc nad náhle se zmenšující oblastí, ale také byli skoro až osobně uraženi. Ale když se jedná o chudší Maďarsko, najednou je jako terč dobré ke strefování a k vyhrožování vyloučením. Vůbec se není čemu divit, že řada lidí v Maďarsku vzpomíná, jak se kdysi cítili při nacistickém přístupu k Untermenschům. Cosi jako by tento přístup připomínalo.

A nedělejme si iluze, že na nás, na ČR, se hledí jinak. Jsme „východní Evropa“. Jsme v jednom pytli. Jsme „V4“. A máme 130x víc obyvatel než Lucembursko. V4 vadí lucemburskému ministrovi jako trn v patě. Už v květnu německému deníku Aachener Nachrichten řekl, že „z některých výroků představitelů skupiny dostává záchvaty“. (Kdybych byla poněkud psychicky labilnější jedinec, stávalo by se mi to z bruselských výroků běžně.)

Nemůžeme se divit, že Evropa čelí imigrační krizi, když za imigrační politiku jsou odpovědní právě lidé jako Asselborn. Podobné výroky totiž nepřicházejí jen z Lucemburska. Paličatost V4 vadí i jinde. A pro některé západoevropské země je normální snažit se střední Evropu ohnout, ukecat, vystrašit či uplatit. Není to tak dávno, co se v Německu psalo, že Středoevropanům by jako forma nátlaku, aby přijímali imigranty, měly být odejmuty fondy EU. (Nu, jestli otázka zní: „Migranty nebo fondy?“, je to celkem jednoduché rozhodování. Ponechte si obojí.)

V Maďarsku se pomalu blíží referendum o imigračních otázkách. Jeho výsledek asi zaváže vládu k tvrdšímu postupu proti Bruselu. Situace se tím ovšem jen vyhrotí. Východ možná přestane stát o Brusel a Brusel o východ. Teoreticky by to mohlo být Bruselu jedno, vždyť se jen zbaví problematického východu. V případě Londýna mu to ale jedno nebylo… Tady totiž nejde jen o peníze. Jde o ješitnost. A ta je v případě Bruselu (i Lucemburska) hvězd se dotýkající.

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Češi milují masochismus

Urgentní problém české ekonomiky? Veřejné finance? Nízké platy? Korupce? No – jo, ale… To není urgentní. To jsou dlouhodobé, třeba i protivné problémy. Je tu ale jeden problém urgentní.

Míněno takový, který hrozí vybublat už brzy. A vsadím se, že drtivá většina lidí to za problém ani nepovažuje. Je to kurz koruny. Přesněji řečeno: Takzvaný intervenční režim České národní banky (ČNB). Chtěla bych být špatným prorokem, ale myslím, že není daleko doba, kdy tahle sranda může nadělat slušnou paseku.

Připomeňme v kostce, o co jde: ČNB už tři roky s námi hraje takovou hru. Simuluje, jak by to vypadalo, kdybychom měli euro. Neboli kdyby byl kurz koruny k euru fixní, neměnný. „My přeci nemáme fixní kurz“, můžete namítnout. A technicky vzato máte pravdu. Ale prakticky se kurz pohybuje v tak tenounkém kurzovém pásmu těsně nad 27,00 korun za euro, jako by fixní vlastně byl. Pokud by se pokusil posílit víc, ČNB ho klepne přes prsty a intervenuje.

Nikdy jsem intervence neschvalovala. V knize „Jak to vidí Šichtařová“ sice tvrdím, že intervence neměly nikdy přijít a že napáchají víc škody než užitku – jenomže při psaní těch slov ještě nikdo nemohl tušit, že tu intervenční režim bude strašit až do roku 2017! Mýlila jsem se! Má formulace „víc škody než užitku“ byla tak eufemistická!  Mohla jsem rovnou bez skrupulí říct: Intervence ekonomiku poškodí. Tečka. Protože dneska je to čím dál jasnější.

Tahle hra na „jakoby-pevný kurz“ je totiž právě jen hra; není to skutečné zavedení eura. Čím déle se ČNB snaží kurz udržet, tím je to těžší, tím víc se kurz snaží utrhnout a posunout. Přirozené tržní síly jednoznačně říkají, že by koruna měla být mnohem silnější. Jinak řečeno – při cestě do zahraničí nebo při nákupu zboží z dovozu bychom se měli cítit mnohem bohatší. (Osobně odhaduji, že kurz by měl být někde kolem 24 korun za euro nebo i o trochu méně.)

Tento týden dokonce začala kolovat spekulativní zpráva, že ukončení intervencí bude pro spekulanty obchodem roku… Řada lidí dychtících po senzaci si to hned vyložila jako jakýsi „únik informací“, což dodává spekulaci grády. Ale hlavně – čím víc spekulantů nalákáno do akce, tím víc roste tlak na posílení koruny. Intervenování tedy logicky stojí čím dál víc.  ČNB jen letos v první polovině roku už intervenovala v objemu téměř 110 miliard a bude houšť.  A tak není divu, že ČNB pomalu připravuje ekonomiku svými výroky na to, že intervenční režim nejspíš příští rok skončí a koruna posílí. A podle všeho – tedy podle výroků z ČNB – je to zatím plánováno jako náhlý konec, žádný „mezistupeň“. Čímž pádem koruna posílí skokově. Z týdne na týden. Šíří se spekulace, že kurz skočí během několika málo dnů až na 25,50 CZK/EUR. A možná prý ještě dál… A jsme u jádra problému.

„A vůbec – neříkala snad Šichtařová, že Britové mají po hlasování o BREXITu štěstí, že libra oslabila? Že to pomáhá britské ekonomice? Tak proč si teď stěžuje, že koruna je kvůli intervencím slabá?“, zdá se být logické namítnout. Jistě. Jenomže my a Británie se nacházíme v úplně opačných situacích. A bohužel, jako obvykle, jsme to my, kdo věc zpackal.

Slabý kurz skutečně ekonomiku podpoří. Zlevní domácí zboží pro zahraniční zákazníky, takže domácím podnikům zvýší odbyt. V období kolem hlasování o BREXITu panoval strach, co bude. Tenhle strach ekonomice nesvědčí, hrozilo tedy, že vystrašení lidé i podniky začnou šetřit a přijde krize. V tu chvíli se náramně hodila nějaká vzpruha. A Britům se jí dostalo v podobě slabé libry. Zafungovalo to skvěle. Průmysl díky tomu hlásí ohromné objednávky a hlad po zaměstnancích roste.

A teď střih, jsme v České republice někdy v roce 2013. Naše ekonomika slušně roste a rozjíždí se pořád rychleji. A najednou se ČNB rozhodne, že ekonomiku podpoří ještě víc a oslabí korunu. V době vzestupu ekonomiky se tak najednou podniky dočkaly nečekané výhody: jejich zboží v zahraničí zlevnilo. Podnikům vzrostl odbyt. Ekonomika přidala ještě víc. Podniky se z té náhlé výhody samozřejmě snažily vytěžit co nejvíc. Když levně, tak tedy levně. Začaly stále víc sázet na nízkou cenu, nikoliv na kvalitu. Z České republiky se tak pořád víc stává levná montovna západu. Tak trochu model alá Čína. Nikdo nechce čínské zboží, protože by ohromovalo německou kvalitou, italským designem či logem nakousnutého jablka. Všichni chtějí čínské zboží, protože je levné.

Ale má takový model budoucnost? Jak dlouho bude západ toužit po méně kvalitním, ale levném zboží? Čím bude zákazník bohatší, tím míň sexy pro něj takové zboží bude. Raději si připlatí za německou kvalitu. Němci se nepotřebují podbízet cenou; oni si zvolili úplně jiný model. A všichni vidíme, který z obou modelů je úspěšnější… A co myslíte, že nastane, až se ještě víc rozšíří technologie a roboty – koho to víc zasáhne? Výrobce luxusních švýcarských hodinek a německých Mercedesů, nebo levnou montovnu, kde každý halíř nákladů na pracovní sílu hraje roli…?

A teď další střih. Jsme někde v roce 2017. Díky normálnímu vývoji hospodářského cyklu se Evropa propadla do hospodářské krize. U nás se hraje o to, zda bude mít podobu „jen“ zpomalení růstu, nebo dokonce „recese“, tedy vyloženě propadu. A v ten okamžik ČNB zjišťuje, že už není v jejích silách dál držet kurz intervencemi. Nechává korunu skokově posílit. Kurz během několika týdnů sílí o dvě tři koruny k euru.

Podniky zvyklé konkurovat cenou jsou v šoku. Jejich kontrakty jsou uzavřené na měsíce dopředu, s cenou nejde najednou pohnout. Vyšší kvalitu za vyšší cenu ze dne na den vyrobit neumí, a i kdyby uměli, bylo by jim to houby platné: Pověst o kvalitě se buduje roky, ne lusknutím prstu. První exportéři začínají krachovat. Je rozhodnuto: Není to „jen“ pokles, je to recese jak vyšitá. To kurz rozhodnul. Posílení koruny přišlo v tom nejhorším možném okamžiku.

Jaký to rozdíl mezi aktuálně slabou librou a slabou korunou! O slabosti libry rozhodly tržní síly a oslabily ji, když to ekonomika potřebovala. Naši korunu oslabila centrální banka, když to ekonomika nepotřebovala, a nechá ji posílit, když by se nám hodil pravý opak. Všechno je načasované přesně naopak.

Asi jako při poslední krizi, kterou česká ekonomika procházela. Tehdy ji okolní země – Maďarsko, Slovensko, Polsko – obstojně ustály. Zaznamenaly jen zpomalení, ne propad. Ten přišel jen u nás. Proč? Protože my jediní v regionu jsme si jako ti největší tupci masochisticky opakovaně zvýšili během krize daň z přidané hodnoty a tím se posunuli z „jen-zpomalení“ do „poklesu“. Teď máme našlápnuto na totéž.

Možná vás teď napadá – a nedalo by se všem těm problémům předejít jednoduše zavedením eura? Ne, nedalo. Bylo by to z bláta do louže. Nepřirozeně slabá koruna z rozhodnutí centrální banky vlastně jen zakonzervovala strukturu ekonomiky a levnou montovnu, v tom není budoucnost. To není systém, který by sliboval brzy dohnat Německo. Fixní kurz nebo euro není řešením. To, co potřebujeme, je naopak volně pohyblivý kurz – tak jako je pohyblivá libra. Libra Britům pomohla, když to potřebovali. I my potřebujeme korunu, která umí přirozeně, sama od sebe, oslabit, když má ekonomika problémy. A která naopak posílí, až se jí bude dařit.

Jak z toho ven? Teď už dobré řešení neexistuje. Intervence nikdy neměly začít. A když už začaly, měly aspoň skončit co možná nejdřív. A když už trvají tři roky… je každá rada drahá. Asi nejlepší by bylo začít korunu pomalu, řízeně uvolňovat hned. Třeba o 50 haléřů za dva měsíce. Ne, nebylo by to pro podniky ani trochu příjemné. Ale garantuji vám, že by to pro ně bylo nesrovnatelně příjemnější, než jim za rok, v době krize, připravit šok a nechat kurz hupnout za pár dnů o 15 procent.

 

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chce nás snad Evropa skrze fondy vydírat??

Když to nejde s těmi zatracenými „Východoevropany“ po dobrém, půjde to s nimi po zlém, rozhodli se očividně naši západnější a severnější sousedé.

Nedávná – a zjevně neúspěšná – mise německé kancléřky Merkelové v Praze měla svou zajímavou dohru. Po svém návratu domů Merkelová poskytla rozhovor televizi ARD, ve kterém prohlásila s poukazem na otázku kvót pro imigranty, že „musíme najít společné řešení a že podílet se na něm bude muset každý“. Jinými slovy, kancléřka má velmi silný názor sice o nás, ale bez nás. Co na tom, že kancléřka v podstatě pozvala imigranty do své země, aniž by se ptala na názor okolních zemí – nyní je skálopevně přesvědčena, že je „normální“, abychom my, dosud stále ještě suverénní země, za její jednání pykali. Je to ještě demokratická Evropa, ve které se národní státy daly dobrovolně dohromady a každý z nich má svůj hlas, kterým se podílí na směřování celku? Sotva.

Ale je to jen Merkelová? Je Merkelová skutečně „ztělesněním všeho evropského zla“, jak někdy bývá expresívně vykreslována? Opravdu stačí, aby se v Německu změnil kancléř, a jednotlivé národní hlasy v Evropě získají zpět svou sílu? (Přitom obliba Merkelové jako kancléřky dlouhodobě, i když jen pomaličku, klesá. Podle průzkumu veřejného mínění pro list Bild am Sonntag je aktuálně 50 procent Němců proti tomu, aby Merkelová po příštích volbách byla znovu kancléřkou, její setrvání si přeje 42 procent dotázaných.) Nebo je spíš Merkelová naopak tak trochu obětí celé nemocné společnosti, jíž se jen stala nejviditelnějším symbolem? Skoro se zdá, že za b) je správně. Není to totiž zdaleka jen ona, byť její vliv na směřování společnosti je nejsilnější, kdo uvažuje s podivuhodným nádechem skoro až diktátorství:

Jiný německý list Schwäbische Zeitung totiž tento týden napsal ve svém komentáři: „To, že by Východoevropané opustili svůj odmítavý postoj (k přijímání běženců), se nedalo očekávat. (…) Dokud se odpůrci společného řešení nebudou muset bát skutečně účinných sankcí, jako je odebrání hlasovacích práv (v EU) nebo strukturálních (evropských) fondů, jen málo se toho změní.“  To je mi moc pěkné pojetí evropské demokracie a národní rovnoprávnosti. Na jednu stranu Německo (jistě s počátečními dobrými úmysly) otevírá svou zvoucí náruč imigrantům z třetích zemí a nabízí jim v podstatě za nic finanční a hmotná „práva“, o kterých se mnohému českému pracujícímu nemůže ani zdát (praktické a velmi neblahé důsledky této „dobré vůle“ teď nekomentuji). Na stranu druhou stejné Německo chce upírat (a jistě s hlubokým přesvědčením o své pravdě) okolním národním státům právo na suverénní rozhodování o osídlení jejich území. Zdá se, že minimálně některým německým novinářům vůbec nepřijde podivné, že by jejich sousední a dosud suverénní země, jejich partner v EU, měla přijít o jeden ze základních atributů své samostatnosti, a to jen proto, že to tak Německu vyhovuje. Nepřipadá jim divné pokoušet se nás zastrašovat a vydírat ztrátou evropských fondů (ať si je nechají). Tohle přece není „jen Merkelová“, tohle svědčí o celém podivném naladění části společnosti.

Už to tak vypadá, že se jistá část evropského establishmentu rozhodla národní státy definitivně zlikvidovat, anihilovat, zprůměrovat, zmixovat do jediného normovaného euročlověka. Všichni stejné úsporné žárovky, všichni stejné sociální dávky pro imigranty, všichni stejné uprchlické kvóty, stejný nepodmíněný příjem, stejnou minimální mzdu, stejné euro v peněžence. (Jediný boj ještě nastane o to, zda budeme mluvit stejnou normo-němčinou, nebo stejnou normo-francouzštinou.)

Ne – to není přitažené za vlasy; nebo aspoň ne moc. Protože myšlenka povinné minimální mzdy zavedené ve všech zemích EU je už opravdu tady! Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker tento týden prohlásil, že se zasadí o zavedení minimální mzdy ve všech evropských státech, které ji dosud nemají. To už není jen zasahování do daňového systému, do rozpočtové politiky nebo do azylové politiky. To je teď nově už snaha přímo zasáhnout i do sociálního systému všech zemích. Na první pohled o mnoho nejde. Jenomže hloubka problému se nám v celé své nahotě ukáže, když si uvědomíme, že je to právě štědrost sociálního systému některých evropských zemí, co podpořilo aktuální imigrační invazi. Sociální systém je to něco, co činí rozdíl v koncentraci imigrantů v Německu a u nás. A nyní se EU rozhodla přímo zasahovat do sociálních systémů jednotlivých států.

Pravda, zatím by hypoteticky výše minimální mzdy měla být ponechána na rozhodnutí té které země. Ale věří někdo tomu, že by to tak mělo i zůstat? Je průzračně jasné, že tlak na sjednocení výše minimální mzdy by přišel hned v dalším kroku poté, co by tento koncept byl ve všech zemích úspěšně zaveden. (Ostatně první vlaštovky tu už jsou: Německo už dávno přišlo s kontroverzním zákonem MILOG, který nutí kupříkladu české přepravce pracující pro české společnosti používat na území Německa stejnou minimální mzdu jako Němci. Francie hodlá Němce následovat a taktéž chce Čechům vnutit jejich minimální mzdu.)

Pan Juncker se patrně domnívá, že zavedení minimální mzdy je jakýmsi aktem sociálnosti. Což je velmi legrační názor. Troufl by si někdo podezírat Skandinávce z nedostatku sociálnosti? Skandinávie aktuálně trpí právě přemírou své sociálnosti, která už dávno překročila meze zdravého rozumu a motivace. A přitom mezi zeměmi, které minimální mzdu nemají, se nacházejí například právě Švédsko nebo Dánsko. Ne, mezi výší minimální mzdy a „sociálností“ země rovnítko neexistuje. Spíš naopak.

Minimální mzda se totiž týká jen velmi malého množství lidí; konkrétně u nás necelých 3 procent zaměstnanců. Z nich ale řada pobírá minimální mzdu jen na papíře, protože v realitě jsou placeni v naturáliích nebo zkrátka jinými mechanismy, než zachycuje výplatní páska. A skutečnou nefalšovanou minimální mzdu pobírá možná procento lidí. Myslíte, že jde o procento Čechů-chudáků? Omyl. V drtivé většině jde o cizince, kteří jsou z domovských zemí zvyklí na nehorázně nízké příjmy a při sezónní práci u nás minimální mzdou nepohrdnou. Vykonávají u nás nejméně prestižní pomocné práce modelového typu „hajzlbába“. Zaměstnavatel tyto lidi povětšinou příliš nepotřebuje. Otázka pro něj obyčejně stojí tak, zda k veřejnému záchodku postavit postarší, česky nemluvící výběrčí poplatků, nebo naistalovat automat na mince. Jakmile zvýšíme minimální mzdu, automat to z hlediska zaměstnavatele vyhraje na celé čáře. Přilepší si naše milá „hajzlbába“, dostane vyšší mzdu? Nepřilepší. Bude vyhozena a nahrazena automatem. To je totiž princip minimální mzdy. Umělý, nesociální, ale současně volebně líbivý koncept, který politikům pomáhá ke hlasům, ale nejchudší zaměstnance nejčastěji z řad cizinců připravuje o práci.

Tak takové nesmysly považuje EU za důležité k řešení. Namísto toho, aby řešila uzavření vnějších schengenských hranic…

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Propaganda na nás útočí

Lži, lži a zase lži. Napůl bláboly a nesmysly z neznalosti, napůl manipulace z touhy ohnout historii ke vkusu svému.

Vzpomínáte? Je den po hlasování o Brexitu. A z médií a sociálních sítí můžeme povětšinou slyšet:

„Libra drasticky propadla a Britové již začínají platit účty za to, že se nechali populisty tak zmanipulovat!“

„Jen za posledních osm hodin přišla Velká Británie o 350 miliard dolarů. Je to víc, než kolik za posledních patnáct let přispěla do rozpočtu!“

„Britské akcie zkolabují, index FTSE může odepsat nominálně až 350 mld. USD!“

„Velká Británie byla velmoc, teď se z ní stává Malá Británie. A z londýnského bankovního centra City bude vesnice!“

Uplynuly jen zhruba dva měsíce a už můžeme soudit, co na těch apokalyptických výhledech bylo pravdy. Zdá se, že nic. (Ne že by mě to zrovna překvapovalo.)

Lidé, kteří zažili rok 1968 v plném produktivním věku, někdy říkají, že prý okupační vojska nebyla zdaleka tak strašná, jako Češi, kteří se jimi zaštitovali a rozjeli proces tuhé normalizace. Těžko po takové době soudit, co je na tom pravdy, a nakolik zapracovala jen fantazie těch, kdo dnes soudí. Ale předpokládejme na chvíli, že tomu tak skutečně bylo. V tom případě ovšem myslím, že něco podobného vidíme i dnes. Ve vrcholných orgánech EU mnohdy nesedí lidí zdaleka tak nebezpečně manipulující jako ti, kteří se Bruselem jen ohánějí – ať už jde o rozkradené a zneužité dotace nebo jen o čirý fanatismus.

Další a další nově přicházející data potvrzují, že veškerá panika byla hloupostí. Finanční trh v Británii nezkolaboval. Investoři z ní neutíkají. Zájem o britské dluhopisy roste. I ceny dluhopisů tedy rostou. Akciový index FTSE 100 se skutečně krátce po zveřejnění výsledku propadl z 6 300 bodů na 5 800. Tehdy to evropští politici brali jako důkaz tragédie a hned vyčíslili, jakou mnohabilionovou ztrátu si hloupí Britové odhlasovali. A kde je index dnes? Na 6 873 bodech – tam, kde byl naposledy v červnu 2015! Navzdory celé antikampani investoři jako masa nakonec projevili v britský akciový trh důvěru, nikoliv nedůvěru.

Jenomže mnoho lidí si dalo na oči klapky, do uší špunty a tvrdí, co hrozného BREXIT už přinesl a ještě přinese. Kupříkladu tento týden jeden europoslanec nelenil a pustil se do nás, že si vymýšlíme, když tvrdíme, že evropská Komise BREXITem strašila, a že se navíc o stavu britské ekonomiky po referendu ještě nic nepotvrdilo. Ano, Komise jako Komise opravdu Brexitem nestrašila; jen si všichni dobře pamatujeme na slova předsedy Komise J. – C. Junkera, že „dezertéři nebudou vítáni s otevřenou náručí“ a že s nimi „nebude jednat v rukavičkách“. Zrovna tak jako si pamatujeme na slova z Evropského parlamentu o tom, jak Británie spláče na výdělkem a jak její akciový trh bude sčítat ohromné ztráty. A ano, je fakt, že zatím máme k dispozici jen málo čísel – protože to bychom mohli říkat vždy, jelikož i po pěti letech běžně umí statistici údaje o hospodářském růstu zpětně přepočítat. Jen už máme k dispozici hrst po-referendovských statistik, které jaksi ukazují něco úplně jiného:

Tak třeba britský průmysl hlásí, že srpnové objednávky v průmyslu jsou za prvních 23 dní nejvyšší za poslední dva roky. Jednoznačně tu pomáhá slabší libra. Ona „propadající se libra“, díky které měli Britové „sčítat ztráty“, ve skutečnosti britskou ekonomiku prudce nakopla k většímu výkonu. (Zcela logicky – protože Britům zaručila větší konkurenceschopnost.) Mají tedy i více práce. V příštích třech měsících proto britský průmysl patrně ožije. Ne, to opravdu nevypadá jako předzvěst slibované britské recese.

Ještě koncem května se panikařilo, že v Británii zamrzl trh s nemovitostmi. (Logicky, protože nejistota obchodu nesvědčí.) Strašilo se, jak se po odhlasování Brexitu realitní trh zřítí. A dnes? Tento týden zveřejněná čísla říkají, že rezervace koupě nemovitostí meziročně v červenci vyskočily o 17 %! (Logicky, protože nejistota je pryč, všichni už vědí, která z variant nastala. A jistota obchodu svědčí. A navrch slabá libra svědčí i mezinárodnímu obchodu – i tomu s nemovitostmi.) Opět žádná tragédie. Opět nic, co by mělo věštit onu slibovanou britskou recesi.

A co třeba maloobchod? Jakpak se mu asi daří? Britové přeci měli zchudnout, přestat utrácet a přivolat krizi. Hm, takže maloobchod po hlasování překonal očekávání. Tržby britských obchodních řetězců rostou nejrychleji od března. Tragédie se nekoná.

A dál? Počet lidí žádajících o podporu v nezaměstnanosti poklesl. (Logicky. Protože růst konkurenceschopnosti rozpumpoval průmysl a dal lidem víc práce.) Avizované propouštění zatím nepřišlo a je otázkou, zda vůbec přijde. Třeba takový Amazon tento týden oznámil, že v Británii v roce 2017 vytvoří nových 1500 míst. BREXIT mu „kupodivu“ nevadí. Takže žádné avizované odchody firem, žádné avizované stahování kapitálu. Pravda, možná některé britské banky ještě budou hromadně propouštět; jenomže to jaksi dělaly i před hlasováním, taková je prostě doba v evropském bankovnictví a fáze hospodářského cyklu.

A mimochodem – co vlastně ta nešťastná libra? Libra už překonala svoje dno. A sílí. Včera zpevnila ke koruně o třicet haléřů, dnes o dalších deset.

Ale myslíte, že tahle čísla zapřisáhlé odpůrce BREXITu a opovrhovače referendy vyvedou z konceptu? Ale kdeže. Opáčí vám na ně, že tragédie ještě nenastala jen proto, že Británie EU ještě technicky vzato neopustila, že tak teprve učiní. A že až pak se jejich slova potvrdí. Vypadá to logicky. Až na to, že pak vůbec nedává smysl, že o několik měsíců vpřed-hledící finanční trh měl strach až do okamžiku referenda, což se projevovalo jeho propadem, ale po referendu a po odsouhlasení BREXITu se najednou zmátořil – a roste! (Pointa je totiž v tom, že vpřed hledící finanční trh nikdy nereaguje na skutečné proběhnutí událostí, ale reaguje na očekávání, že nějaká událost proběhne. Například kurzy, úrokové sazby, reálná ekonomika nikdy nereagují například na skutečné a předvídané zvýšení úrokových sazeb; reagují pouze na očekávání, že k němu dojde – říká se tomu „efektivní trh“. Z tohoto pohledu je o události jasno – již je v reakcích reálné ekonomiky zapracovaná.)

Ode dneška za rok budou tito opovrhovači názorem většiny opět na koni. Proč? Protože Evropě se nebude ekonomicky dařit. A svalit vinu na Brexit bude tedy velmi snadné. Jenomže má to opět jedno ALE. Už od letošního února je či mělo by být racionálnímu ekonomovi zřejmé, že v průběhu roku 2017 přijde dno ekonomického cyklu. V některé zemi bude mít podobu recese, jinde „jen“ krize, ještě jinde „jen“ hospodářského zpomalení. Problémy tedy skutečně přijdou. Ale nikoli kvůli BREXITu. Přijdou kvůli dopředu snadno odhadnutelné fázi hospodářského cyklu. A Británii samotné se vyložená recese s trochou štěstí na rozdíl od jiných zemí dost možná i vyhne a zažije jen ochlazení. (Vzápětí po hlasování jsme naopak mohli číst spousty komentářů, podle kterých prý měla být Británie asi jedinou zemí EU, která do roka recesi zažije.)

Proč to má smysl tak detailně rozebírat? Protože propaganda jede na plné obrátky. A protože aby si člověk udržel soudný rozum, musí spoléhat hlavně sám na sebe, na svůj vlastní úsudek. Ne na „zprávy“, které se na nás valí z televize, rádia, novin, zpravodajských serverů, z Facebooku… Tyhle „zprávy“ o užitečnosti evropských fondů, o imigraci, o potřebě genderové rovnosti, o nemožnosti opustit EU a o milionu dalších věcí jsou v realitě nikoliv fakta a zprávy, ale názory těch, kdo je do světa vypouštějí a kdo mají jednak svou vlastní motivaci, jednak mediální sílu realitu ohnout. A protože tisíckrát opakované tvrzení se stává subjektivně přijímanou pravdu, většině takto ohnutých „faktů“ už veřejnost skočila na lep.

No schválně: Zkuste si odpovědět na otázku, jak moc bolestné by pro nás bylo … třeba … vystoupit z EU. Pohybujete se někde na škále mezi „KATASTROFICKÉ“ až „SICE MOŽNÉ, ALE STRAŠNĚ BOLESTNÉ“? Napadají vás argumenty typu „ohrožení Ruskem“ či „kolaps ekonomiky“? A nesledovali jsme náhodou v poslední době nějak moc zprávy…? Neukazuje nám Británie pravý opak…?

 

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Proběhne měnová reforma?

Chcete klepnout přes ruku? Dejte si peníze do banky. Ti, kdo „řídí“ ekonomiku, se totiž rozhodli, že už je načase každý dobrý skutek řádně potrestat a šetřílkům pěkně přistřihnout brčka.

Časy se mění. Staré pořádky vzala voda, kam se jeden podívá. Tak třeba po staletí jsme byli zvyklí, že muži si berou zhruba stejně staré nebo mladší ženy. To je dnes přežitek! Tak třeba známá zpěvačka Marie Rottrová se tento týden provdala za muže o 15 let mladšího. Že to nic není? Máte pravdu! Vdova po herci Radkovi Brzobohatém ji trumfla na celé čáře, když začala randit s pánem o 32 let mladším. (To už je skoro jako 36letý rozdíl mezi mnou a mou babičkou. No, pravda, to je taky trochu neobvyklé.) Z takového svazku sice asi sotva vzejdou děti, ale co na tom? Manželství přeci už dávno není o rodině. Manželství je dnes, řekněme, o optimalizaci daní a sociálních dávek. Vždyť to říkám, svět je jiný. A o optimalizaci daní a dávek začalo být tehdy, když do rodin začas nos strkat stát a přišel s výmyslem zvaným „sociální stát“.

Když už se dneska najde takový trouba, který by snad zatoužil po svatbě ne kvůli daním, ale kvůli té nemožně nemoderní teorii o rodině, pokud by takový trouba dokonce ještě chtěl nemožně tradičně spořit, žít jen z toho, co si vydělá, a nemít dluhy, pak pámbu mu pomoz. Takový trouba si nejspíš nechá poslat peníze do banky. No – nemoudré to rozhodnutí.

Bylo kdysi zvykem, že lidé šetřili, mohli-li. Že si peníze ukládali do banky. Že jim banka za to dala úrok. A že po letech lidé naspořené peníze, zhodnocené o úroky, použili na útraty. Koupili si auto nebo dům. Bylo zvykem, že tak to lidé považovali za normální a správné.

Dneska je to jinak. Není třeba spořit. Je normální mít dluh. Ostatně všichni se předhánějí, aby vám dluh vnutili.  Dnes můžete luxusně žít z dluhu, aniž byste měli jistotu, že dluh taky někdy budete schopní splatit. Že je to rizikové? Ale ono to snad někoho zajímá? Třeba toho kolouška, co balí babičku? Ten je těžce vysmátý; na rozdíl od onoho tradičního balíka s tradiční rodinou, který si nemoudře chtěl uložit úspory do banky.

Zatímco dřív totiž úroky něco nesly, dnes nenesou nic. A to už nejen reálně, tedy po odečtení růstu cen, toho by si třeba ještě leckdo ani nemusel všimnout. Ony už mnohdy a čím dál častěji nenesou nic dokonce ani nominálně, tak, jak jsou uvedeny na papíře. Prostě když dáte peníze do banky, uděláte často chybu. O peníze nezřídka přicházíte. Vaše hromádka úspor se zmenšuje. Dnes totiž už v Evropě existují banky, které lidem účtují záporné úrokové sazby.

Ano – čtete dobře. Už dvě bavorské banky říkají, že mají od centrální banky tolik přebytečných peněz, se kterými nevědí coby, že vklady už nechtějí přijímat. A odrazují své klienty, jen aby je snad nenapadlo si do banky peníze uložit, tím, že jim u vkladů nad 100 tisíc eur účtují záporný úrok ve výši 0,4 %. Jistě, tím přestávají plnit roli bank. Jistě, je to v rozporu se zdravým rozumem, bankovnictvím i základy tržní ekonomiky. Jistě, banky vznikly od toho, aby do nich lidé s přebytky peněz peníze ukládali a lidé s nedostatkem peněz si tyto peníze půjčovali. Jenomže stát mínil jinak a došel rozhodnutí, že je opět načase strčit do toho svůj rypák. A přišel s výmyslem zvaným záporné úrokové sazby.

I když vlastně… stát? Spíš centrální bankéři coby jedni z vrcholných úředníků státu. Tihle centrální bankéři vnesli do komerčních bank prapodivné inženýrství. Napadlo je, že když se ekonomice nedaří (a evropské ekonomice se skutečně nedaří), sníží v ekonomice úrokové sazby. Lidé si začnou víc půjčovat a půjčené peníze investovat. A ekonomice to pomůže a zase se jí bude dařit.

Ono by to celkem i platilo, cožpak o to, kdyby centrální banka snížila své úrokové sazby třeba z 5 % na 1 %. Jenomže jak nám ten experiment s jednotnou evropskou měnou ne zrovna dvakrát vychází, jih Evropy má stále krizi. V Řecku se vlastně nic nevyřešilo, dluhy zůstávají, nezaměstnanost je rekordní a ekonomika slabá. A tak se úrokové sazby snížily jednou, podruhé, potřetí, počtvrté… až má centrální banky úrokové sazby záporné. I výnosy státních dluhopisů jsou často záporné. A ekonomika je zaplavená penězi.

Jenomže výsledkem jaksi vůbec není to, co slovutní ekonomové zamýšleli.

Když budete vědět, že dáte-li si peníze do banky, o část z nich přijdete, když budete mít pocit, že jsou vaše peníze v ohrožení – budete je proto víc utrácet? Nebo je díky pocitu ohrožení budete o to víc spořit? Pochopitelně, že ne v bance, ale doma v krabici od vína? Hádám, že za B je správně.

Chytří lidé zcela logicky nedávají peníze do bank; proč by to dělali? Ale většina lidí také neutrácí tolik, kolik by odpovídalo navýšení množství peněz v oběhu. (Jistě, že například u nás je spotřeba domácností momentálně celkem obstojná, ale to můžeme dávat spíš do souvislosti s naší nízkou nezaměstnaností, ne se zápornými úroky v Evropě.) A když lidé ani víc nedávají peníze do bank, ani víc neutrácí, co tedy dělají? To je snadné: Statistiky ukazují, že bohatí lidé mají rekordní zásoby hotovosti. Jen tak, doma, na půdě. To, co bylo vždy považováno v učebnicích za ukázkovou hloupost, je dnes překvapivě lepší „investice“ než peníze v bance. To tu ještě nikdy nebylo. Slovutní ekonomové dostali ekonomiku někam, kam by se sama nikdy nevydala.

Dnes už například mnohé dlouhodobé německé, švýcarské, britské dluhopisy nesou záporný výnos. Neboli stát si od domácností půjčí a domácnosti státu ještě platí za to, že mu „směly půjčit“. Je to normální? Není. Je to správné, může to dlouhodobě fungovat? Ne. Protože se do věci vmíchal stát, tedy pardon, tentokrát centrální bankéři, kteří pro stromy nevidí les. Pro své sofistikované matematické modely úplně zapomněli na prostou lidskou psychologii a na nejtriviálnější principy fungování ekonomiky.

Tihle centrální bankéři se teď ohromně diví, čím to, že jejich modely a záporné úroky nefungují; jak to, že lidé neutrácí a neinvestují víc. A co myslíte, přišli na to, že udělali chybu? Že záporné úroky podporující ekonomiku jsou asi stejná pitomost jako příjemné trhání zubů? Houbeles. Došli k názoru, že chybu sice udělali, ale v tom, že úroky zatím snížili příliš málo a do ekonomiky zatím napumpovali příliš málo peněz.

Mnoho lidí je schopno z toho vybruslit centrálním bankám navzdory. Prostě si nacpou bankovky do krabic od bot. Nic moc příjemného, ale jakžtakž to funguje. Jenomže ti nejdůvěřivější, nejtradičnější, nejzodpovědnější spořínci z toho jen tak nevybruslí; ti už dostali, dostávají a ještě dostanou za svou zodpovědnost a důvěřivost řádně přes prsty. Možná si někteří z vás ještě pamatujete, jak jsme s manželem už někdy od roku 2010 bili na poplach proti tehdy chystanému povinnému spoření v důchodových fondech. Tehdy jsme u nás byli snad úplně první, kdo proti tomuto – tehdy notnou propagandou jedinému uznávanému systému – pozvedl hlas, a byli jsme za naprosté cvoky. Postupně jsme přestávali být takovými exoty a pomaličku, nenápadně, se zvedala vlna nevole proti povinnému důchodovému spoření, až se nakonec neuzákonilo. Ještě že tak. Protože ti, kdo dnes porůznu napříč Evropou jsou v důchodových fondech uvězněni bez možnosti vystoupit, mohou jen plakat. Před chvíli jsem řekla: Dluhopisy nesou – z rozhodnutí centrálních bank o záporných úrocích – ztrátu. Dluhopisy jsou to, co kryje drtivou většinu majetku penzijních fondů. Jinými slovy: Čím víc záporné úroky, tím větší ztráta v penzijních fondech. Důchodci o své úspory přicházejí, mizí jim z účtů. Je to naprostá a průzračná analogie měnové reformy. (A soudruzi v centrální bance věří, že tahle měnová reforma by prý měla „podpořit hospodářský růst“!!)

Ale kdo by si myslel, že banky budou v takovém prostředí spokojené, mýlil by se. Tahle situace nevyhovuje ani bankám. Na trhu je tolik peněz a každý chce půjčit, že marže bank už nestojí za nic. Banky proto mění strukturu poplatků. Jakkoliv je odpor vůči poplatkům velký, bankám nic jiného nezbývá. Ziskovost mnoha západoevropských bank je totiž mizerná a objem špatných úvěrů je vysoký. Jen v Itálii přesáhla suma těchto úvěrů 360 miliard eur.

Takže racionální člověk nechá peníze v krabici. Jednak to je „výnosnější“ než je mít v bance, jednak soudný člověk si je vědom zdraví bank v eurozóně. Bankám situace nesvědčí. Peníze se netočí. Hospodářský růst se v Evropě nedostavuje. Nenašli jsme ani jedno pozitivum. Měnová politika je už zkrátka impotentní, politika záporných sazeb škodí na všech frontách. Socialistická myšlenka centrálních bankéřů, že pro banky budou úroky záporné a pro lidi kladné, je zkrátka chybná. Pokud chce Evropa nakopnout ekonomiku, musí to udělat tím, že se vrátí ke kořenům, že znovu vrátí normální úrokové prostředí, kde se dá podnikat. Nikoliv tím, že bude vše regulovat, kontrolovat a provádět měnové reformy.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chránit šmejdy není třeba

Stavba domu je horší než porod ježka. Můj drahý manžílek Pikora proto tuhle protivnou záležitost nechal na mně: „S lidmi, kteří neumí hodiny a kalendář, se bavit nebudu, s těmi se nedá dohodnout!“

Něco na tom je. Při stavbě opravdu snad žádný zedník či řemeslník nedorazil včas. Někteří přišli i úplně jiný den, bez omluvy, jako by se nechumelilo. Když potom zase odešli, řemeslník následující po nich se pravidelně zděsil, jaký že výtvor jeho předchůdce stvořil. Nejprve jsme z toho byli hodně nesví. Jenomže pak jsme si na to zvykli, protože se ukázalo, že nadávat na práci svého předchůdce bylo běžným koloritem, i kdyby jeho dílo snad bylo ze zlata. Stavba domu nakonec sice dopadla hlavně kvůli ostré kontrole a neústupnosti z našich požadavků dobře, ale i tak bylo o nervy ono nekonečné prošení a vyhrožování, aby se někdo uráčil pracovat a splnit, co slíbil.

Ani dostavbou domu ovšem lapálie neskončily. Pikora odmítá na domě cokoli dělat – že prý je ekonom a že jako ekonom bude dělat to, čemu rozumí a co mu jde od ruky a ne to, čemu nerozumí. Že nebude hodinu zkoumat, na co profík jen koukne. Že se mu ekonomicky vyplatí hodinu pracovat ve svém oboru a pak zaplatit pět minut profíka. Prostě ekonom. Celkem se mu nedivím. Neb slovy ekonoma: Kdyby všichni dělali to, co umí nejlépe, a na to, co neumí, si zaplatili nějakého jiného borce, celá ekonomika by se posunula dopředu, protože všichni by dělali jen to, v čem jsou efektivní. V ekonomii to má i svůj složitě se tvářící název: Říká se tomu komparativní výhody a roste díky nim produktivita práce.

Jenomže teorie je věc jedna a realita jiná. Ono to totiž často vůbec nejde, protože řemeslníci jednoduše nejsou k sehnání. A už vůbec nejsou dobří. Sehnat dobrého řemeslníka je jako hledat jehlu v kupce sena.

A bude hůř. Když Pikora dosud něco nechtěl dělat, zavolal hodinového manžela Pepu. A Pepa se začal činit, protože uměl vše. Teď to nepůjde. Pepa prý totiž „kradl řemeslníkům práci“. A tak Asociace malých a středních podnikatelů chystá novelu zákona. Ta hodinovým manželům zakáže dělat to, co umí, ale na co nemají papír. (On jaksi ne každý šikovný chlapík disponuje papírem se štemplem, že umí nabarvit plot a vyměnit žárovku.) Asociace říká, že prý kdo má živnost takzvanou volnou, nemůže dělat činnost, která vyžaduje živnost takzvanou řemeslnou nebo vázanou – tedy třeba práce elektrikářské, instalatérské, natěračské, malířské a další. Hodinový manžel Pepa tedy napříště už nejen že nebude smět nabílit vám plot a vyměnit žárovku, ale ani vymalovat pokoj a utáhnout kapající kohoutek.

Asociace argumentuje na první pohled velmi logicky – ohání se kvalitou, bezpečností a cenou. Amatér bez papíru „přeci“ nemůže vyměnit žárovku dostatečně kvalitně. Jeho práce může být pro zákazníka i nebezpečná, protože až bude zákazník výměně žárovky přihlížet, mohl by dostat i elektrickou šlupku, že? A asi bude i drahý, protože bude mít neprofesionálně vysokou spotřebu materiálu, rozumějme, při výměně jedné žárovky jich deset rozbije.

Tak tomu říkám kvalitní vymývání mozků. Takže když se doma budete v elektrice hrabat sami, je to v cajku; když vás to náhodou zabije, je to pořád v pohodě, protože nikomu práci neberete. Když si ale zlomíte nohu, nebude se vám chtít balancovat s jednou nohou v sádře na štaflích, a tudíž si na výměnu žárovky pozvete souseda, kterému zaplatíte dvacku, je to velký průšvih, protože někomu práci kradete. (A bacha, abyste přitom ještě nezapomněli na účtenku pro elektronickou evidenci tržeb!)

Mimochodem – kde vlastně máte jistotu, že „profík“ se štemplem bude kvalitní? Vždyť říkám, že už dnes se řemeslníci navzájem běžně pomlouvají, jak jsou údajně nekvalitní. A cena? Vy věříte tomu, že když stávajícím „profíkům“ přibude kvůli likvidaci hodinových manželů práce, ale ubyde čas, zlevní svoje služby? Celá tahle prohnilá argumentace je jen dílem lobbistů a dalších jim podobných gangsterů, kteří nás přes různé asociace, profesní komory a odbory manipulují. Kdepak, argumenty asociace nemají chránit zákazníka, oni mu naopak škodí, je to pouhé sprosté ochranářství, které ekonomice škodí.

Když na jejich hru přistoupíme a začneme vše regulovat, bude ještě mnohem hůř než dnes. Objem práce zůstane. Počet lidí schopných ji udělat se zmenší. Logickým a jediným možným výsledkem bude, že řemeslníci budou dražší, budeme na ně čekat ještě déle a kvalita jejich práce se nezvýší (dost možná se i zhorší). Proč? Protože proč by se snažili, když zmizí jejich konkurence? Vy jako zákazníci si pak budete brát z práce dovolenou (protože večer přeci řemeslníci nepracují), budete na ně celý den doma čekat a modlit se, jestli se opravdu dneska uráčí přijít. A když nakonec s půldenním zpožděním opravdu dorazí, s jásotem je uvítáte, místo abyste s nimi vyrazili dveře, protože budu vaší jedinou nadějí.

Moje švagrová před pár dny čekala celý jeden týden na vyvezení jímky. Když se bez omluvy týden po domluveném termínu příslušný vůz dostavil, radostně jej vítala, protože široko daleko za něj nedokázala sehnat náhradu, a tak jej ani nemohla naštvaně poslat pryč. Jóó takový žumpajzník, to je dnes velký pán. Jak přibývá kanalizace, lidí v jeho oboru ubývá, takže on má žně.

Jen se ozvěte se vy, kteří máte s řemeslníky obecně dobrou zkušenost! Kdo z vás má pocit, že jim vždy platíte přiměřeně, že se nemusíte jejich služeb nikdy doprošovat a že na ně nemusíte čekat nehorázně dlouho? Já znám asi dva nebo tři spolehlivé, na které si nemohu stěžovat – a pak desítky těch, kteří neumí hodiny a kalendář. Dámy a pánové zákonodárci, ať vás ani nenapadne dovolit k nám takové sprosté manýry zavést. Nenechme se jako společnost stále vydírat dalšími a dalšími zájmovými skupinami, konec konců už tak jich je dost. Ostatně dobří řemeslníci se hodinových manželů bát nemusí. Nikdo si revizní zprávu na plynový kotel od hodinového manžela napsat nenechá. A šmejdy není třeba chránit.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ještě je to kapitalismus, nebo už jen byrokracie?

Znáte kultovní film Vrtěti psem? Jeho podstatou je, že každého problému se dá zbavit tím, že se od něj dostatečně rafinovaně odvede pozornost. Ukážu vám, jak tohle umění evropské „elity“ ovládly do dokonalosti.

Když jsme svého času pracovali já a tehdy-ještě-ne-můj-manžel v rakouské bance, představenstvo se pokusilo připravit manuál, jak se mají zaměstnanci oblékat. Tehdy se nám to zdálo jako mimořádně tupý počin. Nakonec tenhle tupý počin ztroskotal na tom, že nikdo neuměl nadefinovat „správný“ oděv pro ženy. Zjevně proto, že zatímco muži mají svou jasně danou „bankovní uniformu“, o ženách se to už tak jednoznačně říct nedá. Doba se mění a striktní pravidla se zejména u žen rozvolňují – a to vede k podivuhodným úkazům. Nedávno se objevila na televizní obrazovce nejmenovaná tisková mluvčí ministerstva zahraničí při tiskové konferenci v tričku s nápisem „Banana Republic“. Chtěla tím ze své pozice tisku o České republice něco sdělit? Nebo ještě hůř, ani tím nic říct nechtěla, jelikož jí obsah vůbec nedošel? Děsivé tak jako tak.

A tak aby se podobným trapasům předešlo, mnohé velké banky se rozhodují nařídit svým zaměstnancům, co si mají obléci. Potud dobré. Ďábel je však skryt v detailu. Nařízení má třeba jedna z největších bank světa UBS. (http://www.cwu.edu/~dougherj/documents/ubs-dress-code.pdf). A člověk při čtení občas neví, jestli se má smát, podivovat, či zuřit.

Asi takhle: Když jsme byli děti, sotva u nás někdo nosil manžetové knoflíčky, kapesníček v saku a podobně. Dnes je to zejména v bankách běžné i bez manuálu. Zkrátka společnost hodně okoukala a hodně se sama naučila. Ale některé věci normální člověk prostým okoukáním zkrátka nevymyslí. Protože hraničí se vtipem. Tak třeba pravidlo „NEŽEHLETE A ANI SI NIKDY NEPERTE KOŠILE SAMI“. Jak to jenom banka UBS asi myslí? Znamená to, že povinně má mít každý její zaměstnanec služku? Nebo stačí „vychovaná“ manželka? (Já třeba „dobře vychovaná manželka“ v tomhle ohledu nejsem. Jako malá jsem pravidelně žehlila pro celou rodinu, takže dnes žehlení nesnáším – a jednoduše nežehlím. A činí se chudák manžel. Že by to znamenalo, že nesmí být zaměstnán v UBS…?) Ale pochybuji, že tím má banka na mysli „dobře vychovanou“ manželku – přeci jen na to jsou bankéři až přílišní suchaři a politicky korektní. Spíš to vidím na tu služku.

Pikantní je i pravidlo o preciznosti. Když si jdete koupit boty, nosíte si s sebou pravítko? Pokud budete chtít napříště pracovat v bance, asi budete muset. Ženy totiž mají podpatky povoleny maximálně do 7 cm. To by mě zajímalo, jak se to bude kontrolovat. Bude na recepci nainstalovaná tyčka 7 cm nad zemí, pod kterou se musí podpatek vejít?

A tak můžeme jít dál a dál až po bankovní buzerace největšího kalibru: Jako třeba pravidlo rozvázat si večer kravatu a ráno ji zas uvázat. A rozvázat si večer tkaničky u bot a ráno si je zase zavázat. Já sice považuji – souzeno dle zvyků mého manžela – rozvazování kravaty za samozřejmost, ale současně nechápu, co by do toho mělo komu být, pokud to není ráno poznat. To už mohou rovnou nařizovat barvu dámského spodního prádla a vyjde to s efektem navenek nastejno. Ale počkat… co to nevidím? Nezdá se mi to náhodou?! Jak se tak do manuálu dívám, i pro spodní prádlo dokonce banka UBS definuje pravidla!! No vážně – bez legrace!

Celé by to působilo spíš jako vtip, nebýt toho, že bankovnictví v Evropě se nedá popsat jinak než navrch huj a vespod hnůj. Do pozlátka dokonalého ohozu a večer rozvázaných a ráno znovu zavázaných tkaniček je zabaleno něco, co má k zdánlivé dokonalosti hodně daleko. Třeba Itálie má své banky v takovém stavu, že jejich špatné, tedy nesplácené, úvěry dosahují 360 miliard eur. Kdyby to měl zaplatit italský stát, asi by to neustál. (Možná Italové doufají, že to zachrání svým proslule elegantním italským prádlem.) A Itálie v tom zdaleka není sama, se ztrátami a hlavně s pochybnými úvěry se potýkají i další banky v dalších zemích. Prudké zhoršení svého zdraví hlásí takové gigantické ikony jako německá Commerzbank nebo Deutsche Bank. Její tržby ve druhém kvartále poklesly o 20 %, investiční bankovnictví pokleslo o 28 %, výnosy z obchodování s dluhopisy poklesly o 19 %, výnosy z obchodování s akciemi propadly o 31 %… A tak dál. A pochopitelně na to reagují i akcie banky. Banky sice získávají peníze od centrální banky skoro za nulu, ale tím, jak mají peníze levné všichni, je konkurence tlačí k extrémně nízkým maržím. A stav bank se zhoršuje a zhoršuje.

A tak namísto toho, aby se bankovnictví ozdravovalo, aby se zabránilo vypuknutí třeba nové finanční krize, zabývá se tkaničkami u bot. Když se na to podíváte v celém kontextu, říkáte si, jaký je vlastně rozdíl mezi bruselskou úřednickou byrokracií a kapitalistickou švýcarskou (německou, rakouskou,…) byrokracií. Vždyť je všude stejná. Pak najednou začne dávat smysl, že má bývalý šéf Evropské komise nastoupit jako viceprezident do jedné z největších investičních bank. To asi aby ji v dokonalém prádle a s ráno zavázanými tkaničkami řídil stejně „efektivně“ jako Evropskou unii. Kapitalismus už se z Evropy snad docela vytratil a zůstal jen ve třetím světě.

 

Vladimír Pikora & Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zakažme auta. A pak zakažme lidi.

Lidé jsou stále nespokojení. Tak nějak z principu. Dnes a denně slyším, že se mají špatně. Ve skutečnosti se máme tak dobře, že si to ještě před pár desítkami let neuměli lidé ani představit. A platí to pro celou Evropu.

Babička mého manžela mi vyprávěla, že jednou dostala náušnice. Své jediné v životě. Pak se jí narodila dcera. A tak náušnice dala dceři. Po zbytek života pak už žádné neměla. Která holčička dnes nemá náušnice? A která puberťačka k nim ještě nemá piercing, protože několikeré náušnice jí už nestačí?

Minulý týden jsme byli na české premiéře dokumentárního filmu „Bůh ti žehnej, Ozzy“. Zpěvák (a bývalý feťák a vůbec podivuhodný vejlupek) Ozzy Osbourne v něm popisuje, jak vyrostl v domě, kde nebyl ani splachovací záchod. Neměl ho prý ani nikdo v ulici. A to vše v Anglii, která je dnes ve špičce nejvyspělejších zemí světa; to abychom snad neměli pocit, že jen u nás jsme byli kdesi daleko za opicemi a „vyspělým světem“. Tehdy – byť v době už celkem dlouho po válce – to bylo normální. Kde jsme dnes? Dnes je běžné, že téměř každé dítě má svůj pokoj, svůj mobil, své nevímco. Nedávno něco nemyslitelného. Životní úroveň je neuvěřitelně vysoká.

A mnohým je stále nízká. Snad že s jídlem roste chuť. Minulý týden kamarád vyprávěl, že jeho žena čeká třetí dítě. A že si ho samozřejmě „bude muset nechat vzít“. Manžel se velice podivil, co je k tak zásadnímu rozhodnutí vede. Odpověď zněla, že si kamarád chce udržet svůj životní standard. Nutno ovšem dodat, že kamarádova rodina se nemá špatně. Toho času například staví dům za několik milionů. Neboli kamarádova představa o „standardu“, kvůli němuž je ochoten obětovat i své nenarozené dítě, se mi jeví nastavená poněkud vysoko. Dva z našich dědečků jsou ze šesti dětí. Nikdo z nich nikdy nebyl ani zdaleka tak bohatý, jako je dnes náš kamarád, a přesto se běžně v rodině dokázali postarat o šest dětí. A byli podle vyprávění šťastní.

A tito lidé, kteří jsou z historického pohledu bohatí neskutečně, dnes vymýšlí, jak to udělat, aby se měli ještě lépe. A přišli na to, že dnes máme „až příliš“ technologických výdobytků, a že když je zrušíme, prý se tím vrátíme k přírodě a bude nám lépe. (Asi pak teprve budou schopni být zase šťastní a mít šest dětí jako naši předkové.) Tak trochu jako by už lidé roupama nevěděli coby, a proto vymýšleli skopičiny. Jenomže je hloupost stavět se jen z „rozežranosti“ novým technologiím.

Například na pražském magistrátě vymysleli, že se budeme mít v Praze lépe, když zúžíme pražskou magistrálu. V několika fázích by měla být přebudována na městský bulvár v celém rozsahu od Holešovic až po křížení s Jižní spojkou. Automobilová doprava na magistrále sice má zůstat zachována, ale pruhů bude méně. A jeden pruh bude jen pro autobusy.

Kdo zná Prahu, hned chápe, že výsledkem nemůže být nic jiného než ukrutná dopravní zácpa. A zácpa je neekologická. Motory běží, auta stojí. Někteří pražští radní si to ale nemyslí. Že by jen byli tak dezorientovaní, protože autem nejezdí? To sotva. Ve skutečnosti totiž leccos svědčí o tom, že ti, kteří proti autům naoko nejvíc brojí, jsou často obstojní ropáci. Např. server autorevue.cz zjistil, že brněnský radní Martin Ander ze Strany zelených ujel v roce 2015 služebním autem 30 000 kilometrů. Zelený a v autě? Není to něco jako komunista-velkotovárník vykořisťující děti? Skutečný zelený přece jezdí pouze na kole nebo veřejnou dopravou, nebo se pletu? Matěj Holan z Žít Brno za svým ekologickým posláním v roce 2015 ujel služebním autem dokonce 58 000 km. Nestala se někde nějaká chybka?

Ale „zelené důvody“ nejsou jediné, které vedou některá individua na magistrátu k tažení proti autům. Někteří tvrdí, že auta se mají ve městě úplně zakázat, protože způsobují stres. Jako kovaní diktátoři chtějí vše zakazovat, „povolovat“ a rušit. Svoboda jim je cizí. Ve městech se prý mají vytvořit nesnesitelné podmínky pro řidiče, aby se svých aut rovnou vzdali. Všude mají být třicítky, celé části měst mají být autům uzavřeny. Zkrátka bez aut je to prý skvělé.

Prý řidiči-hlupáci nepřemýšlí, zda se nedá jít pěšky. Jak prosím? Co je tohle za uhozené tvrzení? V Praze se dnes už na mnohých místech nedá parkovat, takže chodit pěšky je ve skutečnosti nutné a počítá s tím automaticky každý řidič mířící do některých čtvrtí města. Zkuste si například zaparkovat v Praze někde poblíž Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Minimálně kilometr a spíš mnohem víc nakonec budete muset stejně dojít, protože někdejší parkoviště na Malostranském náměstí prý město hyzdilo. (Řekla bych, že zahrádky restaurací, kolem nichž se musí chodec složitě proplétat, hyzdí středověký ráz náměstí mnohem více. Věc názoru.)

Jakpak by se asi obyvatelům Prahy 1 a 2 líbilo, kdyby měli napříště zakázáno přijet k sobě domů pod záminkou, že ubírají zeleným prostor k životu? Nemyslím, že by z toho byli nadšení. Protože podobně, jako má dnes skoro každý mobil, má většina rodin i auto a na stromy se vrátit nechce. Ale nejspíš se něčeho takového bát nemusí. To by byl už moc velký zásah do vlastnických práv, kdyby se ani obyvatelé centra nesměli ke svému bytu přiblížit autem (i když v ČR jeden nikdy neví). Rezidenti tedy nejspíš dostanou výjimku. K rezidentům ještě samozřejmě přidáme radní ze strany zelených, protože se přeci musí nějak dostat na magistrát, že. Pak přidáme výjimku pro policisty, výjimku pro zaměstnance genderových organizací, možná – když budeme hodně velkorysí – ještě výjimku pro sanitky. Neboli rozdělíme lidi na dvě kategorie. Na kategorii s výjimkou a na kategorii méněcenných. A pak se najednou budeme divit, čím to, že je pořád centrum plné aut zelených zastupitelů magistrátu a zaměstnanců genderových organizací, kterých se najednou vyrojí jako much. A všichni zelení budou žasnout, jak to, že oáza uprostřed města pořád neexistuje a že jsme se k tomu vytouženému vyššímu životnímu standardu pořád nějak nepropracovali. A že pokud chtějí zelený prostor, musí si zaběhnout do lesa, ne do milionového města.

Kdo bude na radnici hlasovat pro lepší dopravu v Praze, má můj hlas. Lepší doprava znamená co největší průjezdnost všech ulic, podpora tunelů, podpora parkovišť. Žádné uzavírání ulic, žádné rušení parkovišť, žádné modré zóny. Zakazování už bylo dost. Chci svobodu nejen jako občan, ale i jako řidič.

Jenomže se bojím, že takhle jednouché to nebude. Nevážíme si dobrého bydla a pořád si natvrdle komplikujeme život víc a víc. Bojím se, že už brzy někoho napadne, že ve městě nesmí být třeba WI-FI či mobilní síť. Jejich záření je přeci nezdravé. V rámci ochrany přírody bychom je tedy měli zakázat. A vůbec nejlepší bude zakázat v městech lidi. Lidi jsou totiž tak nějak neekologičtí. Je prokázáno, že vysoká koncentrace lidí zhoršuje život veverek a divokého ptactva.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Zdroj dat:

http://www.autorevue.cz/brnensti-vnucovaci-cyklistiky-najedou-80-000-km-rocne-sluzebnimi-auty#utm_medium=selfpromo&utm_source=newsletter&utm_campaign=e15news

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.