Propaganda na nás útočí

Lži, lži a zase lži. Napůl bláboly a nesmysly z neznalosti, napůl manipulace z touhy ohnout historii ke vkusu svému.

Vzpomínáte? Je den po hlasování o Brexitu. A z médií a sociálních sítí můžeme povětšinou slyšet:

„Libra drasticky propadla a Britové již začínají platit účty za to, že se nechali populisty tak zmanipulovat!“

„Jen za posledních osm hodin přišla Velká Británie o 350 miliard dolarů. Je to víc, než kolik za posledních patnáct let přispěla do rozpočtu!“

„Britské akcie zkolabují, index FTSE může odepsat nominálně až 350 mld. USD!“

„Velká Británie byla velmoc, teď se z ní stává Malá Británie. A z londýnského bankovního centra City bude vesnice!“

Uplynuly jen zhruba dva měsíce a už můžeme soudit, co na těch apokalyptických výhledech bylo pravdy. Zdá se, že nic. (Ne že by mě to zrovna překvapovalo.)

Lidé, kteří zažili rok 1968 v plném produktivním věku, někdy říkají, že prý okupační vojska nebyla zdaleka tak strašná, jako Češi, kteří se jimi zaštitovali a rozjeli proces tuhé normalizace. Těžko po takové době soudit, co je na tom pravdy, a nakolik zapracovala jen fantazie těch, kdo dnes soudí. Ale předpokládejme na chvíli, že tomu tak skutečně bylo. V tom případě ovšem myslím, že něco podobného vidíme i dnes. Ve vrcholných orgánech EU mnohdy nesedí lidí zdaleka tak nebezpečně manipulující jako ti, kteří se Bruselem jen ohánějí – ať už jde o rozkradené a zneužité dotace nebo jen o čirý fanatismus.

Další a další nově přicházející data potvrzují, že veškerá panika byla hloupostí. Finanční trh v Británii nezkolaboval. Investoři z ní neutíkají. Zájem o britské dluhopisy roste. I ceny dluhopisů tedy rostou. Akciový index FTSE 100 se skutečně krátce po zveřejnění výsledku propadl z 6 300 bodů na 5 800. Tehdy to evropští politici brali jako důkaz tragédie a hned vyčíslili, jakou mnohabilionovou ztrátu si hloupí Britové odhlasovali. A kde je index dnes? Na 6 873 bodech – tam, kde byl naposledy v červnu 2015! Navzdory celé antikampani investoři jako masa nakonec projevili v britský akciový trh důvěru, nikoliv nedůvěru.

Jenomže mnoho lidí si dalo na oči klapky, do uší špunty a tvrdí, co hrozného BREXIT už přinesl a ještě přinese. Kupříkladu tento týden jeden europoslanec nelenil a pustil se do nás, že si vymýšlíme, když tvrdíme, že evropská Komise BREXITem strašila, a že se navíc o stavu britské ekonomiky po referendu ještě nic nepotvrdilo. Ano, Komise jako Komise opravdu Brexitem nestrašila; jen si všichni dobře pamatujeme na slova předsedy Komise J. – C. Junkera, že „dezertéři nebudou vítáni s otevřenou náručí“ a že s nimi „nebude jednat v rukavičkách“. Zrovna tak jako si pamatujeme na slova z Evropského parlamentu o tom, jak Británie spláče na výdělkem a jak její akciový trh bude sčítat ohromné ztráty. A ano, je fakt, že zatím máme k dispozici jen málo čísel – protože to bychom mohli říkat vždy, jelikož i po pěti letech běžně umí statistici údaje o hospodářském růstu zpětně přepočítat. Jen už máme k dispozici hrst po-referendovských statistik, které jaksi ukazují něco úplně jiného:

Tak třeba britský průmysl hlásí, že srpnové objednávky v průmyslu jsou za prvních 23 dní nejvyšší za poslední dva roky. Jednoznačně tu pomáhá slabší libra. Ona „propadající se libra“, díky které měli Britové „sčítat ztráty“, ve skutečnosti britskou ekonomiku prudce nakopla k většímu výkonu. (Zcela logicky – protože Britům zaručila větší konkurenceschopnost.) Mají tedy i více práce. V příštích třech měsících proto britský průmysl patrně ožije. Ne, to opravdu nevypadá jako předzvěst slibované britské recese.

Ještě koncem května se panikařilo, že v Británii zamrzl trh s nemovitostmi. (Logicky, protože nejistota obchodu nesvědčí.) Strašilo se, jak se po odhlasování Brexitu realitní trh zřítí. A dnes? Tento týden zveřejněná čísla říkají, že rezervace koupě nemovitostí meziročně v červenci vyskočily o 17 %! (Logicky, protože nejistota je pryč, všichni už vědí, která z variant nastala. A jistota obchodu svědčí. A navrch slabá libra svědčí i mezinárodnímu obchodu – i tomu s nemovitostmi.) Opět žádná tragédie. Opět nic, co by mělo věštit onu slibovanou britskou recesi.

A co třeba maloobchod? Jakpak se mu asi daří? Britové přeci měli zchudnout, přestat utrácet a přivolat krizi. Hm, takže maloobchod po hlasování překonal očekávání. Tržby britských obchodních řetězců rostou nejrychleji od března. Tragédie se nekoná.

A dál? Počet lidí žádajících o podporu v nezaměstnanosti poklesl. (Logicky. Protože růst konkurenceschopnosti rozpumpoval průmysl a dal lidem víc práce.) Avizované propouštění zatím nepřišlo a je otázkou, zda vůbec přijde. Třeba takový Amazon tento týden oznámil, že v Británii v roce 2017 vytvoří nových 1500 míst. BREXIT mu „kupodivu“ nevadí. Takže žádné avizované odchody firem, žádné avizované stahování kapitálu. Pravda, možná některé britské banky ještě budou hromadně propouštět; jenomže to jaksi dělaly i před hlasováním, taková je prostě doba v evropském bankovnictví a fáze hospodářského cyklu.

A mimochodem – co vlastně ta nešťastná libra? Libra už překonala svoje dno. A sílí. Včera zpevnila ke koruně o třicet haléřů, dnes o dalších deset.

Ale myslíte, že tahle čísla zapřisáhlé odpůrce BREXITu a opovrhovače referendy vyvedou z konceptu? Ale kdeže. Opáčí vám na ně, že tragédie ještě nenastala jen proto, že Británie EU ještě technicky vzato neopustila, že tak teprve učiní. A že až pak se jejich slova potvrdí. Vypadá to logicky. Až na to, že pak vůbec nedává smysl, že o několik měsíců vpřed-hledící finanční trh měl strach až do okamžiku referenda, což se projevovalo jeho propadem, ale po referendu a po odsouhlasení BREXITu se najednou zmátořil – a roste! (Pointa je totiž v tom, že vpřed hledící finanční trh nikdy nereaguje na skutečné proběhnutí událostí, ale reaguje na očekávání, že nějaká událost proběhne. Například kurzy, úrokové sazby, reálná ekonomika nikdy nereagují například na skutečné a předvídané zvýšení úrokových sazeb; reagují pouze na očekávání, že k němu dojde – říká se tomu „efektivní trh“. Z tohoto pohledu je o události jasno – již je v reakcích reálné ekonomiky zapracovaná.)

Ode dneška za rok budou tito opovrhovači názorem většiny opět na koni. Proč? Protože Evropě se nebude ekonomicky dařit. A svalit vinu na Brexit bude tedy velmi snadné. Jenomže má to opět jedno ALE. Už od letošního února je či mělo by být racionálnímu ekonomovi zřejmé, že v průběhu roku 2017 přijde dno ekonomického cyklu. V některé zemi bude mít podobu recese, jinde „jen“ krize, ještě jinde „jen“ hospodářského zpomalení. Problémy tedy skutečně přijdou. Ale nikoli kvůli BREXITu. Přijdou kvůli dopředu snadno odhadnutelné fázi hospodářského cyklu. A Británii samotné se vyložená recese s trochou štěstí na rozdíl od jiných zemí dost možná i vyhne a zažije jen ochlazení. (Vzápětí po hlasování jsme naopak mohli číst spousty komentářů, podle kterých prý měla být Británie asi jedinou zemí EU, která do roka recesi zažije.)

Proč to má smysl tak detailně rozebírat? Protože propaganda jede na plné obrátky. A protože aby si člověk udržel soudný rozum, musí spoléhat hlavně sám na sebe, na svůj vlastní úsudek. Ne na „zprávy“, které se na nás valí z televize, rádia, novin, zpravodajských serverů, z Facebooku… Tyhle „zprávy“ o užitečnosti evropských fondů, o imigraci, o potřebě genderové rovnosti, o nemožnosti opustit EU a o milionu dalších věcí jsou v realitě nikoliv fakta a zprávy, ale názory těch, kdo je do světa vypouštějí a kdo mají jednak svou vlastní motivaci, jednak mediální sílu realitu ohnout. A protože tisíckrát opakované tvrzení se stává subjektivně přijímanou pravdu, většině takto ohnutých „faktů“ už veřejnost skočila na lep.

No schválně: Zkuste si odpovědět na otázku, jak moc bolestné by pro nás bylo … třeba … vystoupit z EU. Pohybujete se někde na škále mezi „KATASTROFICKÉ“ až „SICE MOŽNÉ, ALE STRAŠNĚ BOLESTNÉ“? Napadají vás argumenty typu „ohrožení Ruskem“ či „kolaps ekonomiky“? A nesledovali jsme náhodou v poslední době nějak moc zprávy…? Neukazuje nám Británie pravý opak…?

 

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Proběhne měnová reforma?

Chcete klepnout přes ruku? Dejte si peníze do banky. Ti, kdo „řídí“ ekonomiku, se totiž rozhodli, že už je načase každý dobrý skutek řádně potrestat a šetřílkům pěkně přistřihnout brčka.

Časy se mění. Staré pořádky vzala voda, kam se jeden podívá. Tak třeba po staletí jsme byli zvyklí, že muži si berou zhruba stejně staré nebo mladší ženy. To je dnes přežitek! Tak třeba známá zpěvačka Marie Rottrová se tento týden provdala za muže o 15 let mladšího. Že to nic není? Máte pravdu! Vdova po herci Radkovi Brzobohatém ji trumfla na celé čáře, když začala randit s pánem o 32 let mladším. (To už je skoro jako 36letý rozdíl mezi mnou a mou babičkou. No, pravda, to je taky trochu neobvyklé.) Z takového svazku sice asi sotva vzejdou děti, ale co na tom? Manželství přeci už dávno není o rodině. Manželství je dnes, řekněme, o optimalizaci daní a sociálních dávek. Vždyť to říkám, svět je jiný. A o optimalizaci daní a dávek začalo být tehdy, když do rodin začas nos strkat stát a přišel s výmyslem zvaným „sociální stát“.

Když už se dneska najde takový trouba, který by snad zatoužil po svatbě ne kvůli daním, ale kvůli té nemožně nemoderní teorii o rodině, pokud by takový trouba dokonce ještě chtěl nemožně tradičně spořit, žít jen z toho, co si vydělá, a nemít dluhy, pak pámbu mu pomoz. Takový trouba si nejspíš nechá poslat peníze do banky. No – nemoudré to rozhodnutí.

Bylo kdysi zvykem, že lidé šetřili, mohli-li. Že si peníze ukládali do banky. Že jim banka za to dala úrok. A že po letech lidé naspořené peníze, zhodnocené o úroky, použili na útraty. Koupili si auto nebo dům. Bylo zvykem, že tak to lidé považovali za normální a správné.

Dneska je to jinak. Není třeba spořit. Je normální mít dluh. Ostatně všichni se předhánějí, aby vám dluh vnutili.  Dnes můžete luxusně žít z dluhu, aniž byste měli jistotu, že dluh taky někdy budete schopní splatit. Že je to rizikové? Ale ono to snad někoho zajímá? Třeba toho kolouška, co balí babičku? Ten je těžce vysmátý; na rozdíl od onoho tradičního balíka s tradiční rodinou, který si nemoudře chtěl uložit úspory do banky.

Zatímco dřív totiž úroky něco nesly, dnes nenesou nic. A to už nejen reálně, tedy po odečtení růstu cen, toho by si třeba ještě leckdo ani nemusel všimnout. Ony už mnohdy a čím dál častěji nenesou nic dokonce ani nominálně, tak, jak jsou uvedeny na papíře. Prostě když dáte peníze do banky, uděláte často chybu. O peníze nezřídka přicházíte. Vaše hromádka úspor se zmenšuje. Dnes totiž už v Evropě existují banky, které lidem účtují záporné úrokové sazby.

Ano – čtete dobře. Už dvě bavorské banky říkají, že mají od centrální banky tolik přebytečných peněz, se kterými nevědí coby, že vklady už nechtějí přijímat. A odrazují své klienty, jen aby je snad nenapadlo si do banky peníze uložit, tím, že jim u vkladů nad 100 tisíc eur účtují záporný úrok ve výši 0,4 %. Jistě, tím přestávají plnit roli bank. Jistě, je to v rozporu se zdravým rozumem, bankovnictvím i základy tržní ekonomiky. Jistě, banky vznikly od toho, aby do nich lidé s přebytky peněz peníze ukládali a lidé s nedostatkem peněz si tyto peníze půjčovali. Jenomže stát mínil jinak a došel rozhodnutí, že je opět načase strčit do toho svůj rypák. A přišel s výmyslem zvaným záporné úrokové sazby.

I když vlastně… stát? Spíš centrální bankéři coby jedni z vrcholných úředníků státu. Tihle centrální bankéři vnesli do komerčních bank prapodivné inženýrství. Napadlo je, že když se ekonomice nedaří (a evropské ekonomice se skutečně nedaří), sníží v ekonomice úrokové sazby. Lidé si začnou víc půjčovat a půjčené peníze investovat. A ekonomice to pomůže a zase se jí bude dařit.

Ono by to celkem i platilo, cožpak o to, kdyby centrální banka snížila své úrokové sazby třeba z 5 % na 1 %. Jenomže jak nám ten experiment s jednotnou evropskou měnou ne zrovna dvakrát vychází, jih Evropy má stále krizi. V Řecku se vlastně nic nevyřešilo, dluhy zůstávají, nezaměstnanost je rekordní a ekonomika slabá. A tak se úrokové sazby snížily jednou, podruhé, potřetí, počtvrté… až má centrální banky úrokové sazby záporné. I výnosy státních dluhopisů jsou často záporné. A ekonomika je zaplavená penězi.

Jenomže výsledkem jaksi vůbec není to, co slovutní ekonomové zamýšleli.

Když budete vědět, že dáte-li si peníze do banky, o část z nich přijdete, když budete mít pocit, že jsou vaše peníze v ohrožení – budete je proto víc utrácet? Nebo je díky pocitu ohrožení budete o to víc spořit? Pochopitelně, že ne v bance, ale doma v krabici od vína? Hádám, že za B je správně.

Chytří lidé zcela logicky nedávají peníze do bank; proč by to dělali? Ale většina lidí také neutrácí tolik, kolik by odpovídalo navýšení množství peněz v oběhu. (Jistě, že například u nás je spotřeba domácností momentálně celkem obstojná, ale to můžeme dávat spíš do souvislosti s naší nízkou nezaměstnaností, ne se zápornými úroky v Evropě.) A když lidé ani víc nedávají peníze do bank, ani víc neutrácí, co tedy dělají? To je snadné: Statistiky ukazují, že bohatí lidé mají rekordní zásoby hotovosti. Jen tak, doma, na půdě. To, co bylo vždy považováno v učebnicích za ukázkovou hloupost, je dnes překvapivě lepší „investice“ než peníze v bance. To tu ještě nikdy nebylo. Slovutní ekonomové dostali ekonomiku někam, kam by se sama nikdy nevydala.

Dnes už například mnohé dlouhodobé německé, švýcarské, britské dluhopisy nesou záporný výnos. Neboli stát si od domácností půjčí a domácnosti státu ještě platí za to, že mu „směly půjčit“. Je to normální? Není. Je to správné, může to dlouhodobě fungovat? Ne. Protože se do věci vmíchal stát, tedy pardon, tentokrát centrální bankéři, kteří pro stromy nevidí les. Pro své sofistikované matematické modely úplně zapomněli na prostou lidskou psychologii a na nejtriviálnější principy fungování ekonomiky.

Tihle centrální bankéři se teď ohromně diví, čím to, že jejich modely a záporné úroky nefungují; jak to, že lidé neutrácí a neinvestují víc. A co myslíte, přišli na to, že udělali chybu? Že záporné úroky podporující ekonomiku jsou asi stejná pitomost jako příjemné trhání zubů? Houbeles. Došli k názoru, že chybu sice udělali, ale v tom, že úroky zatím snížili příliš málo a do ekonomiky zatím napumpovali příliš málo peněz.

Mnoho lidí je schopno z toho vybruslit centrálním bankám navzdory. Prostě si nacpou bankovky do krabic od bot. Nic moc příjemného, ale jakžtakž to funguje. Jenomže ti nejdůvěřivější, nejtradičnější, nejzodpovědnější spořínci z toho jen tak nevybruslí; ti už dostali, dostávají a ještě dostanou za svou zodpovědnost a důvěřivost řádně přes prsty. Možná si někteří z vás ještě pamatujete, jak jsme s manželem už někdy od roku 2010 bili na poplach proti tehdy chystanému povinnému spoření v důchodových fondech. Tehdy jsme u nás byli snad úplně první, kdo proti tomuto – tehdy notnou propagandou jedinému uznávanému systému – pozvedl hlas, a byli jsme za naprosté cvoky. Postupně jsme přestávali být takovými exoty a pomaličku, nenápadně, se zvedala vlna nevole proti povinnému důchodovému spoření, až se nakonec neuzákonilo. Ještě že tak. Protože ti, kdo dnes porůznu napříč Evropou jsou v důchodových fondech uvězněni bez možnosti vystoupit, mohou jen plakat. Před chvíli jsem řekla: Dluhopisy nesou – z rozhodnutí centrálních bank o záporných úrocích – ztrátu. Dluhopisy jsou to, co kryje drtivou většinu majetku penzijních fondů. Jinými slovy: Čím víc záporné úroky, tím větší ztráta v penzijních fondech. Důchodci o své úspory přicházejí, mizí jim z účtů. Je to naprostá a průzračná analogie měnové reformy. (A soudruzi v centrální bance věří, že tahle měnová reforma by prý měla „podpořit hospodářský růst“!!)

Ale kdo by si myslel, že banky budou v takovém prostředí spokojené, mýlil by se. Tahle situace nevyhovuje ani bankám. Na trhu je tolik peněz a každý chce půjčit, že marže bank už nestojí za nic. Banky proto mění strukturu poplatků. Jakkoliv je odpor vůči poplatkům velký, bankám nic jiného nezbývá. Ziskovost mnoha západoevropských bank je totiž mizerná a objem špatných úvěrů je vysoký. Jen v Itálii přesáhla suma těchto úvěrů 360 miliard eur.

Takže racionální člověk nechá peníze v krabici. Jednak to je „výnosnější“ než je mít v bance, jednak soudný člověk si je vědom zdraví bank v eurozóně. Bankám situace nesvědčí. Peníze se netočí. Hospodářský růst se v Evropě nedostavuje. Nenašli jsme ani jedno pozitivum. Měnová politika je už zkrátka impotentní, politika záporných sazeb škodí na všech frontách. Socialistická myšlenka centrálních bankéřů, že pro banky budou úroky záporné a pro lidi kladné, je zkrátka chybná. Pokud chce Evropa nakopnout ekonomiku, musí to udělat tím, že se vrátí ke kořenům, že znovu vrátí normální úrokové prostředí, kde se dá podnikat. Nikoliv tím, že bude vše regulovat, kontrolovat a provádět měnové reformy.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chránit šmejdy není třeba

Stavba domu je horší než porod ježka. Můj drahý manžílek Pikora proto tuhle protivnou záležitost nechal na mně: „S lidmi, kteří neumí hodiny a kalendář, se bavit nebudu, s těmi se nedá dohodnout!“

Něco na tom je. Při stavbě opravdu snad žádný zedník či řemeslník nedorazil včas. Někteří přišli i úplně jiný den, bez omluvy, jako by se nechumelilo. Když potom zase odešli, řemeslník následující po nich se pravidelně zděsil, jaký že výtvor jeho předchůdce stvořil. Nejprve jsme z toho byli hodně nesví. Jenomže pak jsme si na to zvykli, protože se ukázalo, že nadávat na práci svého předchůdce bylo běžným koloritem, i kdyby jeho dílo snad bylo ze zlata. Stavba domu nakonec sice dopadla hlavně kvůli ostré kontrole a neústupnosti z našich požadavků dobře, ale i tak bylo o nervy ono nekonečné prošení a vyhrožování, aby se někdo uráčil pracovat a splnit, co slíbil.

Ani dostavbou domu ovšem lapálie neskončily. Pikora odmítá na domě cokoli dělat – že prý je ekonom a že jako ekonom bude dělat to, čemu rozumí a co mu jde od ruky a ne to, čemu nerozumí. Že nebude hodinu zkoumat, na co profík jen koukne. Že se mu ekonomicky vyplatí hodinu pracovat ve svém oboru a pak zaplatit pět minut profíka. Prostě ekonom. Celkem se mu nedivím. Neb slovy ekonoma: Kdyby všichni dělali to, co umí nejlépe, a na to, co neumí, si zaplatili nějakého jiného borce, celá ekonomika by se posunula dopředu, protože všichni by dělali jen to, v čem jsou efektivní. V ekonomii to má i svůj složitě se tvářící název: Říká se tomu komparativní výhody a roste díky nim produktivita práce.

Jenomže teorie je věc jedna a realita jiná. Ono to totiž často vůbec nejde, protože řemeslníci jednoduše nejsou k sehnání. A už vůbec nejsou dobří. Sehnat dobrého řemeslníka je jako hledat jehlu v kupce sena.

A bude hůř. Když Pikora dosud něco nechtěl dělat, zavolal hodinového manžela Pepu. A Pepa se začal činit, protože uměl vše. Teď to nepůjde. Pepa prý totiž „kradl řemeslníkům práci“. A tak Asociace malých a středních podnikatelů chystá novelu zákona. Ta hodinovým manželům zakáže dělat to, co umí, ale na co nemají papír. (On jaksi ne každý šikovný chlapík disponuje papírem se štemplem, že umí nabarvit plot a vyměnit žárovku.) Asociace říká, že prý kdo má živnost takzvanou volnou, nemůže dělat činnost, která vyžaduje živnost takzvanou řemeslnou nebo vázanou – tedy třeba práce elektrikářské, instalatérské, natěračské, malířské a další. Hodinový manžel Pepa tedy napříště už nejen že nebude smět nabílit vám plot a vyměnit žárovku, ale ani vymalovat pokoj a utáhnout kapající kohoutek.

Asociace argumentuje na první pohled velmi logicky – ohání se kvalitou, bezpečností a cenou. Amatér bez papíru „přeci“ nemůže vyměnit žárovku dostatečně kvalitně. Jeho práce může být pro zákazníka i nebezpečná, protože až bude zákazník výměně žárovky přihlížet, mohl by dostat i elektrickou šlupku, že? A asi bude i drahý, protože bude mít neprofesionálně vysokou spotřebu materiálu, rozumějme, při výměně jedné žárovky jich deset rozbije.

Tak tomu říkám kvalitní vymývání mozků. Takže když se doma budete v elektrice hrabat sami, je to v cajku; když vás to náhodou zabije, je to pořád v pohodě, protože nikomu práci neberete. Když si ale zlomíte nohu, nebude se vám chtít balancovat s jednou nohou v sádře na štaflích, a tudíž si na výměnu žárovky pozvete souseda, kterému zaplatíte dvacku, je to velký průšvih, protože někomu práci kradete. (A bacha, abyste přitom ještě nezapomněli na účtenku pro elektronickou evidenci tržeb!)

Mimochodem – kde vlastně máte jistotu, že „profík“ se štemplem bude kvalitní? Vždyť říkám, že už dnes se řemeslníci navzájem běžně pomlouvají, jak jsou údajně nekvalitní. A cena? Vy věříte tomu, že když stávajícím „profíkům“ přibude kvůli likvidaci hodinových manželů práce, ale ubyde čas, zlevní svoje služby? Celá tahle prohnilá argumentace je jen dílem lobbistů a dalších jim podobných gangsterů, kteří nás přes různé asociace, profesní komory a odbory manipulují. Kdepak, argumenty asociace nemají chránit zákazníka, oni mu naopak škodí, je to pouhé sprosté ochranářství, které ekonomice škodí.

Když na jejich hru přistoupíme a začneme vše regulovat, bude ještě mnohem hůř než dnes. Objem práce zůstane. Počet lidí schopných ji udělat se zmenší. Logickým a jediným možným výsledkem bude, že řemeslníci budou dražší, budeme na ně čekat ještě déle a kvalita jejich práce se nezvýší (dost možná se i zhorší). Proč? Protože proč by se snažili, když zmizí jejich konkurence? Vy jako zákazníci si pak budete brát z práce dovolenou (protože večer přeci řemeslníci nepracují), budete na ně celý den doma čekat a modlit se, jestli se opravdu dneska uráčí přijít. A když nakonec s půldenním zpožděním opravdu dorazí, s jásotem je uvítáte, místo abyste s nimi vyrazili dveře, protože budu vaší jedinou nadějí.

Moje švagrová před pár dny čekala celý jeden týden na vyvezení jímky. Když se bez omluvy týden po domluveném termínu příslušný vůz dostavil, radostně jej vítala, protože široko daleko za něj nedokázala sehnat náhradu, a tak jej ani nemohla naštvaně poslat pryč. Jóó takový žumpajzník, to je dnes velký pán. Jak přibývá kanalizace, lidí v jeho oboru ubývá, takže on má žně.

Jen se ozvěte se vy, kteří máte s řemeslníky obecně dobrou zkušenost! Kdo z vás má pocit, že jim vždy platíte přiměřeně, že se nemusíte jejich služeb nikdy doprošovat a že na ně nemusíte čekat nehorázně dlouho? Já znám asi dva nebo tři spolehlivé, na které si nemohu stěžovat – a pak desítky těch, kteří neumí hodiny a kalendář. Dámy a pánové zákonodárci, ať vás ani nenapadne dovolit k nám takové sprosté manýry zavést. Nenechme se jako společnost stále vydírat dalšími a dalšími zájmovými skupinami, konec konců už tak jich je dost. Ostatně dobří řemeslníci se hodinových manželů bát nemusí. Nikdo si revizní zprávu na plynový kotel od hodinového manžela napsat nenechá. A šmejdy není třeba chránit.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ještě je to kapitalismus, nebo už jen byrokracie?

Znáte kultovní film Vrtěti psem? Jeho podstatou je, že každého problému se dá zbavit tím, že se od něj dostatečně rafinovaně odvede pozornost. Ukážu vám, jak tohle umění evropské „elity“ ovládly do dokonalosti.

Když jsme svého času pracovali já a tehdy-ještě-ne-můj-manžel v rakouské bance, představenstvo se pokusilo připravit manuál, jak se mají zaměstnanci oblékat. Tehdy se nám to zdálo jako mimořádně tupý počin. Nakonec tenhle tupý počin ztroskotal na tom, že nikdo neuměl nadefinovat „správný“ oděv pro ženy. Zjevně proto, že zatímco muži mají svou jasně danou „bankovní uniformu“, o ženách se to už tak jednoznačně říct nedá. Doba se mění a striktní pravidla se zejména u žen rozvolňují – a to vede k podivuhodným úkazům. Nedávno se objevila na televizní obrazovce nejmenovaná tisková mluvčí ministerstva zahraničí při tiskové konferenci v tričku s nápisem „Banana Republic“. Chtěla tím ze své pozice tisku o České republice něco sdělit? Nebo ještě hůř, ani tím nic říct nechtěla, jelikož jí obsah vůbec nedošel? Děsivé tak jako tak.

A tak aby se podobným trapasům předešlo, mnohé velké banky se rozhodují nařídit svým zaměstnancům, co si mají obléci. Potud dobré. Ďábel je však skryt v detailu. Nařízení má třeba jedna z největších bank světa UBS. (http://www.cwu.edu/~dougherj/documents/ubs-dress-code.pdf). A člověk při čtení občas neví, jestli se má smát, podivovat, či zuřit.

Asi takhle: Když jsme byli děti, sotva u nás někdo nosil manžetové knoflíčky, kapesníček v saku a podobně. Dnes je to zejména v bankách běžné i bez manuálu. Zkrátka společnost hodně okoukala a hodně se sama naučila. Ale některé věci normální člověk prostým okoukáním zkrátka nevymyslí. Protože hraničí se vtipem. Tak třeba pravidlo „NEŽEHLETE A ANI SI NIKDY NEPERTE KOŠILE SAMI“. Jak to jenom banka UBS asi myslí? Znamená to, že povinně má mít každý její zaměstnanec služku? Nebo stačí „vychovaná“ manželka? (Já třeba „dobře vychovaná manželka“ v tomhle ohledu nejsem. Jako malá jsem pravidelně žehlila pro celou rodinu, takže dnes žehlení nesnáším – a jednoduše nežehlím. A činí se chudák manžel. Že by to znamenalo, že nesmí být zaměstnán v UBS…?) Ale pochybuji, že tím má banka na mysli „dobře vychovanou“ manželku – přeci jen na to jsou bankéři až přílišní suchaři a politicky korektní. Spíš to vidím na tu služku.

Pikantní je i pravidlo o preciznosti. Když si jdete koupit boty, nosíte si s sebou pravítko? Pokud budete chtít napříště pracovat v bance, asi budete muset. Ženy totiž mají podpatky povoleny maximálně do 7 cm. To by mě zajímalo, jak se to bude kontrolovat. Bude na recepci nainstalovaná tyčka 7 cm nad zemí, pod kterou se musí podpatek vejít?

A tak můžeme jít dál a dál až po bankovní buzerace největšího kalibru: Jako třeba pravidlo rozvázat si večer kravatu a ráno ji zas uvázat. A rozvázat si večer tkaničky u bot a ráno si je zase zavázat. Já sice považuji – souzeno dle zvyků mého manžela – rozvazování kravaty za samozřejmost, ale současně nechápu, co by do toho mělo komu být, pokud to není ráno poznat. To už mohou rovnou nařizovat barvu dámského spodního prádla a vyjde to s efektem navenek nastejno. Ale počkat… co to nevidím? Nezdá se mi to náhodou?! Jak se tak do manuálu dívám, i pro spodní prádlo dokonce banka UBS definuje pravidla!! No vážně – bez legrace!

Celé by to působilo spíš jako vtip, nebýt toho, že bankovnictví v Evropě se nedá popsat jinak než navrch huj a vespod hnůj. Do pozlátka dokonalého ohozu a večer rozvázaných a ráno znovu zavázaných tkaniček je zabaleno něco, co má k zdánlivé dokonalosti hodně daleko. Třeba Itálie má své banky v takovém stavu, že jejich špatné, tedy nesplácené, úvěry dosahují 360 miliard eur. Kdyby to měl zaplatit italský stát, asi by to neustál. (Možná Italové doufají, že to zachrání svým proslule elegantním italským prádlem.) A Itálie v tom zdaleka není sama, se ztrátami a hlavně s pochybnými úvěry se potýkají i další banky v dalších zemích. Prudké zhoršení svého zdraví hlásí takové gigantické ikony jako německá Commerzbank nebo Deutsche Bank. Její tržby ve druhém kvartále poklesly o 20 %, investiční bankovnictví pokleslo o 28 %, výnosy z obchodování s dluhopisy poklesly o 19 %, výnosy z obchodování s akciemi propadly o 31 %… A tak dál. A pochopitelně na to reagují i akcie banky. Banky sice získávají peníze od centrální banky skoro za nulu, ale tím, jak mají peníze levné všichni, je konkurence tlačí k extrémně nízkým maržím. A stav bank se zhoršuje a zhoršuje.

A tak namísto toho, aby se bankovnictví ozdravovalo, aby se zabránilo vypuknutí třeba nové finanční krize, zabývá se tkaničkami u bot. Když se na to podíváte v celém kontextu, říkáte si, jaký je vlastně rozdíl mezi bruselskou úřednickou byrokracií a kapitalistickou švýcarskou (německou, rakouskou,…) byrokracií. Vždyť je všude stejná. Pak najednou začne dávat smysl, že má bývalý šéf Evropské komise nastoupit jako viceprezident do jedné z největších investičních bank. To asi aby ji v dokonalém prádle a s ráno zavázanými tkaničkami řídil stejně „efektivně“ jako Evropskou unii. Kapitalismus už se z Evropy snad docela vytratil a zůstal jen ve třetím světě.

 

Vladimír Pikora & Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zakažme auta. A pak zakažme lidi.

Lidé jsou stále nespokojení. Tak nějak z principu. Dnes a denně slyším, že se mají špatně. Ve skutečnosti se máme tak dobře, že si to ještě před pár desítkami let neuměli lidé ani představit. A platí to pro celou Evropu.

Babička mého manžela mi vyprávěla, že jednou dostala náušnice. Své jediné v životě. Pak se jí narodila dcera. A tak náušnice dala dceři. Po zbytek života pak už žádné neměla. Která holčička dnes nemá náušnice? A která puberťačka k nim ještě nemá piercing, protože několikeré náušnice jí už nestačí?

Minulý týden jsme byli na české premiéře dokumentárního filmu „Bůh ti žehnej, Ozzy“. Zpěvák (a bývalý feťák a vůbec podivuhodný vejlupek) Ozzy Osbourne v něm popisuje, jak vyrostl v domě, kde nebyl ani splachovací záchod. Neměl ho prý ani nikdo v ulici. A to vše v Anglii, která je dnes ve špičce nejvyspělejších zemí světa; to abychom snad neměli pocit, že jen u nás jsme byli kdesi daleko za opicemi a „vyspělým světem“. Tehdy – byť v době už celkem dlouho po válce – to bylo normální. Kde jsme dnes? Dnes je běžné, že téměř každé dítě má svůj pokoj, svůj mobil, své nevímco. Nedávno něco nemyslitelného. Životní úroveň je neuvěřitelně vysoká.

A mnohým je stále nízká. Snad že s jídlem roste chuť. Minulý týden kamarád vyprávěl, že jeho žena čeká třetí dítě. A že si ho samozřejmě „bude muset nechat vzít“. Manžel se velice podivil, co je k tak zásadnímu rozhodnutí vede. Odpověď zněla, že si kamarád chce udržet svůj životní standard. Nutno ovšem dodat, že kamarádova rodina se nemá špatně. Toho času například staví dům za několik milionů. Neboli kamarádova představa o „standardu“, kvůli němuž je ochoten obětovat i své nenarozené dítě, se mi jeví nastavená poněkud vysoko. Dva z našich dědečků jsou ze šesti dětí. Nikdo z nich nikdy nebyl ani zdaleka tak bohatý, jako je dnes náš kamarád, a přesto se běžně v rodině dokázali postarat o šest dětí. A byli podle vyprávění šťastní.

A tito lidé, kteří jsou z historického pohledu bohatí neskutečně, dnes vymýšlí, jak to udělat, aby se měli ještě lépe. A přišli na to, že dnes máme „až příliš“ technologických výdobytků, a že když je zrušíme, prý se tím vrátíme k přírodě a bude nám lépe. (Asi pak teprve budou schopni být zase šťastní a mít šest dětí jako naši předkové.) Tak trochu jako by už lidé roupama nevěděli coby, a proto vymýšleli skopičiny. Jenomže je hloupost stavět se jen z „rozežranosti“ novým technologiím.

Například na pražském magistrátě vymysleli, že se budeme mít v Praze lépe, když zúžíme pražskou magistrálu. V několika fázích by měla být přebudována na městský bulvár v celém rozsahu od Holešovic až po křížení s Jižní spojkou. Automobilová doprava na magistrále sice má zůstat zachována, ale pruhů bude méně. A jeden pruh bude jen pro autobusy.

Kdo zná Prahu, hned chápe, že výsledkem nemůže být nic jiného než ukrutná dopravní zácpa. A zácpa je neekologická. Motory běží, auta stojí. Někteří pražští radní si to ale nemyslí. Že by jen byli tak dezorientovaní, protože autem nejezdí? To sotva. Ve skutečnosti totiž leccos svědčí o tom, že ti, kteří proti autům naoko nejvíc brojí, jsou často obstojní ropáci. Např. server autorevue.cz zjistil, že brněnský radní Martin Ander ze Strany zelených ujel v roce 2015 služebním autem 30 000 kilometrů. Zelený a v autě? Není to něco jako komunista-velkotovárník vykořisťující děti? Skutečný zelený přece jezdí pouze na kole nebo veřejnou dopravou, nebo se pletu? Matěj Holan z Žít Brno za svým ekologickým posláním v roce 2015 ujel služebním autem dokonce 58 000 km. Nestala se někde nějaká chybka?

Ale „zelené důvody“ nejsou jediné, které vedou některá individua na magistrátu k tažení proti autům. Někteří tvrdí, že auta se mají ve městě úplně zakázat, protože způsobují stres. Jako kovaní diktátoři chtějí vše zakazovat, „povolovat“ a rušit. Svoboda jim je cizí. Ve městech se prý mají vytvořit nesnesitelné podmínky pro řidiče, aby se svých aut rovnou vzdali. Všude mají být třicítky, celé části měst mají být autům uzavřeny. Zkrátka bez aut je to prý skvělé.

Prý řidiči-hlupáci nepřemýšlí, zda se nedá jít pěšky. Jak prosím? Co je tohle za uhozené tvrzení? V Praze se dnes už na mnohých místech nedá parkovat, takže chodit pěšky je ve skutečnosti nutné a počítá s tím automaticky každý řidič mířící do některých čtvrtí města. Zkuste si například zaparkovat v Praze někde poblíž Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Minimálně kilometr a spíš mnohem víc nakonec budete muset stejně dojít, protože někdejší parkoviště na Malostranském náměstí prý město hyzdilo. (Řekla bych, že zahrádky restaurací, kolem nichž se musí chodec složitě proplétat, hyzdí středověký ráz náměstí mnohem více. Věc názoru.)

Jakpak by se asi obyvatelům Prahy 1 a 2 líbilo, kdyby měli napříště zakázáno přijet k sobě domů pod záminkou, že ubírají zeleným prostor k životu? Nemyslím, že by z toho byli nadšení. Protože podobně, jako má dnes skoro každý mobil, má většina rodin i auto a na stromy se vrátit nechce. Ale nejspíš se něčeho takového bát nemusí. To by byl už moc velký zásah do vlastnických práv, kdyby se ani obyvatelé centra nesměli ke svému bytu přiblížit autem (i když v ČR jeden nikdy neví). Rezidenti tedy nejspíš dostanou výjimku. K rezidentům ještě samozřejmě přidáme radní ze strany zelených, protože se přeci musí nějak dostat na magistrát, že. Pak přidáme výjimku pro policisty, výjimku pro zaměstnance genderových organizací, možná – když budeme hodně velkorysí – ještě výjimku pro sanitky. Neboli rozdělíme lidi na dvě kategorie. Na kategorii s výjimkou a na kategorii méněcenných. A pak se najednou budeme divit, čím to, že je pořád centrum plné aut zelených zastupitelů magistrátu a zaměstnanců genderových organizací, kterých se najednou vyrojí jako much. A všichni zelení budou žasnout, jak to, že oáza uprostřed města pořád neexistuje a že jsme se k tomu vytouženému vyššímu životnímu standardu pořád nějak nepropracovali. A že pokud chtějí zelený prostor, musí si zaběhnout do lesa, ne do milionového města.

Kdo bude na radnici hlasovat pro lepší dopravu v Praze, má můj hlas. Lepší doprava znamená co největší průjezdnost všech ulic, podpora tunelů, podpora parkovišť. Žádné uzavírání ulic, žádné rušení parkovišť, žádné modré zóny. Zakazování už bylo dost. Chci svobodu nejen jako občan, ale i jako řidič.

Jenomže se bojím, že takhle jednouché to nebude. Nevážíme si dobrého bydla a pořád si natvrdle komplikujeme život víc a víc. Bojím se, že už brzy někoho napadne, že ve městě nesmí být třeba WI-FI či mobilní síť. Jejich záření je přeci nezdravé. V rámci ochrany přírody bychom je tedy měli zakázat. A vůbec nejlepší bude zakázat v městech lidi. Lidi jsou totiž tak nějak neekologičtí. Je prokázáno, že vysoká koncentrace lidí zhoršuje život veverek a divokého ptactva.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Zdroj dat:

http://www.autorevue.cz/brnensti-vnucovaci-cyklistiky-najedou-80-000-km-rocne-sluzebnimi-auty#utm_medium=selfpromo&utm_source=newsletter&utm_campaign=e15news

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Bojkot Olympiády

Je pěkné dívat se na sport (když už jste taková nemehla jako já, že jej neumíte dělat přímo sami). Třeba Pikora preferuje tenis, protože tvrdí, že v něm jsou prý nejhezčí holky.

Já televizi zahlédnu jednou za uherský rok, a tak se dívám na naše kluky, když dělají judo. Je to umění využít fyziky a přehodit někoho přes záda. Ladnost pohybu, překvapivá síla v lidském těle. Už roku 776 př. n. l. byli pohybem fascinováni Řekové, když uspořádali první Olympijské hry jako oslavu lidského těla. Jako oslavu souladu mezi tělem a duší, mezi ctností a statečností. Na stejnou myšlenku při obnovení Olympijských her odkazoval i Pierre de Coubertin.

Jenomže z toho odkazu dnes Olympijské hry už nenesou nic. Jsou už jen sprostý business. Vidět to je, kam se jeden podívá.

Tak třeba více než 150 akademiků z nejprestižnějších univerzit světa vyzvalo Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), aby kvůli viru zika nechala olympiádu v Brazílii odložit či přesunout. Nákaza podle vědců poškozuje zdraví takovým způsobem, s jakým se medicína dosud nesetkala. Podle nich je neetické podstupovat riziko jen kvůli hrám. Virus by údajně mohl v nových oblastech zdomácnět, dál se šířit a mutovat. Nemusíme být zrovna epidemiology, abychom znali univerzální pravidlo: při epidemii se neshromažďovat a snažit se oblasti výskytu vyhnout. Teď tomu bude přesně obráceně. Do Brazílie přijedou na jedno místo stovky tisíc lidí z celého světa. Zika tak má volné pole působnosti a může se nekontrolovaně rozšířit po celé planetě. My v Evropě se s tím asi ještě asi vypořádáme, ale chudší státy světa sotva s nákazou dokáží bojovat. Jenomže Olympiáda už není o sportu a už vůbec ne o „souladu mezi tělem a duší“ – je o penězích. A tak se nemůžeme divit organizátorům, že tato tvrzení vědců bagatelizují. Vždyť Brazilci už kvůli hrám prostavěli 180 miliard korun. Mezinárodní olympijský výbor tudíž prohlásil, že pro zastavení příprav na srpnové sportovní klání v souvislosti s nákazou „nevidí žádný důvod“. Takže až tak moc si universitní lékaři a pracovníci v oblasti lékařské etiky, kteří připojili svůj podpis, vymýšlí a mají o tolik horší informace než jiní lékaři z Brazílie? Opatrnost velí zpozornit, když je to spor lékaři versus lékaři. Zdá se, že peníze začaly být víc než zdraví.

Někteří sportovci v tom mají jasno. Řada z nich už prohlásila, že na Olympiádu nepojede. Škoda. Přese všechno jsme dosud Olympiádu mohli vnímat jako jedinečnou v tom smyslu, že se sejdou ti nejlepší z nejlepších. Teď se sejdou v mnoha disciplínách jen béčka, která dostanou příležitost konečně získat medaili, když se konkurence nedostaví. Ale ne že bych pro to neměla pochopení. Být já muž a mít doma těhotnou ženu, také by mě nikdo do Brazílie nedostal ani párem volů: Neměnila bych kousek plíšku a potenciální prestiž za hrozbu mikrocefalie (nevyvinutý mozek v důsledku infekce zika) svého miminka. Dá se to tedy říct i jinak. Maximální prestiž už Olympiáda asi ztratila, když toto údajně malé riziko je sportovcům důležitější než údajná velká prestiž.

A možná je to všechno ještě trochu jinak. Spekuluje se, že pro některé dobře placené sporty se účast na Olympiádě jednoduše finančně nerentuje. Je to obyčejný finanční kalkul jako v každém byznysu. Na tom není nic špatného. Každý podnikatel musí porovnávat přínosy a náklady svého podnikání a jen hlupák se žene do předem prodělečných akcí. Horší ale už je, že Olympiáda je nám pořád předkládána jako ušlechtilá soutěž či snad dokonce „oslava sportu“. Fuj, to zní příšerně pateticky, když ve skutečnosti vidíme, že v praxi jde pouze a jen o kalkul a o peníze. Protože peníze jsou očividně víc než prestiž, kterou by měla Olympiáda údajně přinášet.

Pak prý je tu něco jako boj za vlast. Což už je naivní úplně. Vtipně to ukázalo Euro. Měl to být „svátek evropského fotbalu“. V realitě to byl svátek afrického fotbalu, protože v některých zápasech na hřišti pobíhali snad jen černí hráči. Evropané si zkrátka jako najaté žoldáky vzali na hřiště kupříkladu obyvatele svých bývalých kolonií. Na zadek tak dostávala podivná „korektní“ teorie, podle níž jsme všichni stejní. Stejní jaksi nejsme. Protože černí prostě jsou a vždy budou v mnoha sportech lepší než bílí. Tak jako jenom s lupou v ruce objevíte třeba v punkové skupině černocha, stejně tak výjimečně narazíte mezi nejlepšími sprintery na bělocha. Právě proto jsou kategorie muži a ženy. Proto jsou v bojových sportech kategorie váhové. Tvářit se ovšem, že průměrný vzrůst rovníkových Afričanů je stejný jako kupříkladu průměrný vzrůst Asiatů, je mírně řečeno případem pro očního lékaře. Proto mají mnohé země tak neodolatelnou chuť napomáhat si k většímu počtu medailí obyčejným žoldáctvím a vytvářením jakýchsi sportovních „cizineckých legií“. Jistě, není to nic protizákonného. Akorát že potom řeči o nějakém údajném „vlastenectví“ a „boji za vlast“ vypadají poněkud směšně. Ve skutečnosti jde jen o velmocenské manýry.

Ano, výraz velmocenské manýry je namístě. Vlády jednotlivých zemí se poměřují, kolik medailí získaly. Ne kvůli sportovní hrdosti. Ale protože některé vlády si stále jak za studené války něco dokazují, podobně jako si někteří lidé cosi kompenzují drahým autem či hodinkami. Je to jen pár dní, co vyšla zpráva, že nezávislá vyšetřovací komise Světové antidopingové agentury WADA dospěla k závěru, že při zimních olympijských hrách v Soči před dvěma lety ruské úřady v čele s ministerstvem sportu programově a plánovitě kryly doping domácích reprezentantů. Rusko tak znovu – jako už kdysi při nechvalně proslulé Olympiádě v NDR – podporuje aplikaci drog a jiných zakázaných látek. Co si tím dokazuje? Voliči tím mají být hrdí na svůj stát a podvodníky ve vládě? (No – moc to asi nezafungovalo a ruskou národní hrdost to moc nezvýšilo, protože tento týden vyšla zpráva, že dvacet procent Rusů by rádo z ekonomických důvodů vlast opustilo.) Olympiáda je tedy zase znovu o velmocenských choutkách a o propagandě, ne o sportu.

A proč je potřebný všechen ten doping? Přeci proto, že vše, co lidé ve sportu mohli dosáhnout, už dosáhli. Pokud někdo posune nějaký rekord, tak je to buď tím, že se narodil s nějakou fyzickou anomálií, nebo je pod dopingem. Oficiální propaganda nás tedy nutí oslavovat ne sport, pohyb, zdraví a fyzickou harmonii, ale tělesné anomálie. A tahle propaganda se zatraceně vyplácí, protože televizní práva jsou přeci velký byznys.

Existuje nepřeberně marketingových studií, které se tváří jako „vědecké“ a ukazují, o kolik ta která ekonomika poroste díky hrám. Je to zajímavé počtení. Protože většina těchto studií má jedno společné: Nějak se neplní. Naopak se často plní jiná zákonitost: Olympiáda vede k předlužení. Plánované výdaje jsou nápadně často několikanásobně překročeny a veřejné finance to neunesou. Asi není náhodou, že Řecko pořádalo Olympiádu – a zbankrotovalo. Rusko pořádalo Olympiádu – a nezbankrotovalo, ale dobře na tom ekonomicky taky není. Brazílie pořádá Olympiádu – a je krok od bankrotu. Čelí největší recesi v historii, její HDP se propadl nejvíce za posledních 25 let, je na seznamu nejohroženějších zemí světa bankrotem. Vlastně jedněmi z mála zemí, které Olympiáda nepoložila ekonomicky, byly Británie a Čína.

Nemohu si pomoci: Olympiáda = Peníze nad zdraví. Peníze nad prestiž. Žoldáci nad vlastní obyvatelstvo. Fyzické anomálie nad tělesnou harmonii. Doping nad fair play. Takže kdo chce podpořit sport, kdo chce, aby se děti zdravě hýbaly, abychom se o víkendu chodili podívat na místní sportovní utkání Horní Lhoty s Dolní Lhotou, udělá nejlépe, když Olympiádu bude ignorovat.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vyhoďte značky do šrotu

Už před 12 lety, roce 2004, se v některých evropských městech rozjel podivuhodný experiment. Tedy – ono by na něm zase tolik pozoruhodného nebylo, kdyby nešel přesně proti duchu evropské filozofie „zregulovat co se dá“.

V některých městech ve Velké Británii, Německu, Dánsku, Belgii i v Nizozemsku bylo ze silnic odstraněno veškeré dopravní značení: semafory, vyznačené jízdní pruhy, značky. A začalo se sledovat, jak se změní bezpečnost v těchto městech.

Dopadlo to samozřejmě tak, jak mnozí tuší: Silnice se staly bezpečnějšími. Chodci i řidiči začali víc přemýšlet, začali se chovat ohleduplněji, protože museli zapojit svou vlastní odpovědnost. Dopravních nehod ubylo, snížila se dokonce i rychlost na silnicích. Zvýšila se plynulost dopravy, ubylo zácp. Kupříkladu v nizozemském městě Emmen se z roku 2000 na rok 2006 snížil počet dopravních nehod o těžko uvěřitelných 77 %. A mohli bychom citovat další čísla týkající se zlepšení průjezdnosti či nehodovosti, ale ta si může každý sám dohledat, protože se jedná o celkem známou kauzu.

Jiný příklad z úplně jiného oboru, ale s nachlup stejnou logikou. Na přelomu století začalo Portugalsko procházet drogovou krizí. Prudce rostl počet uživatelů, počet nakažených HIV, i počet úmrtní na předávkování. V zoufalství nejvyšším se v roce 2001 rozhodlo Portugalsko k odvážnému experimentu: Všechny drogy (v malém množství) legalizovalo. Je tak liberálnější i než proslulé Nizozemsko. Dnes může sčítat výsledky: Počet narkomanů nově nakažených HIV prudce klesnul, hned po Rumunsku má Portugalsko druhý nejnižší počet úmrtí na předávkování. Paradox? Nikoliv. Zcela logická kauzalita. Co není zakázané, rebely už tolik netáhne. Navrch kvůli změně cen drog poklesl počet uživatelů tzv. syntetických drog, které jsou více nevyzpytatelné a tedy nebezpečnější, ve prospěch „přírodnějších“ drog typu hašiš atd., které sice ne že by nebyly zdravotně problematické, ale současně jsou vzhledem k počtu úmrtí o něco méně nebezpečné než jejich syntetické náhražky. K podobnému zjištění došel i americký stát Colorado, který po legalizaci marihuany zaznamenal pokles kriminality o 10,1 %.

Co mají tyhle příklady společné? Větší regulace a státní šikana se neukázala být přínosnější, ale naopak škodlivější. Ekonom by v téhle souvislosti doplnil ještě další příklad: Je prokázáno, že zvýšená regulace ve financích vede ke zvýšení rizik: Banky i klienti se chovají více rizikově, protože jsou právně „krytí“ zákonnou regulací, a tak mají pocit nižší vlastní odpovědnosti. Typicky třeba pojištění bankovních vkladů vede klienty bank k tomu, že si vědomě a nezodpovědně ukládají peníze do velmi pochybných ústavů těsně před krachem, protože mají oprávněný pocit, že to o něco málo vyšší úročení jim v těchto pochybných ústavech stojí za to, když vlastně nepostupují žádné riziko a jejich vklady jsou státem pojištěné… Paradoxně vyšší pojištění a regulace nakonec vede k většímu počtu krachů bank. Ne naopak. A tak bychom mohli pokračovat.

Jeden by řekl: Když tedy ostře sledovaný experiment hned v několika městech a v různých zemích drtivě ukázal, že bez dopravní regulace jsou silnice bezpečnější, ve jménu bezpečnosti se značení ihned odbourá v celé Evropě. Ehm… nikoliv. Státní úředník a dopravní policista žije v jiném světě. Fakta ignoruje. V regulaci se naopak vyžívá, protože přeci musí nějak odůvodnit svou existenci a důležitost. A tím – vzhledem k výše zmíněnému experimentu – řidičům i chodcům škodí.

A tak se mohlo stát, že český stát hodná do roku 2020 vyhodit 12 miliard korun za další buzer-techniku: Za novou dopravní elektroniku včetně rychlostních kamer, která ještě víc bude řidiče hlídat, regulovat a trestat. Radary automaticky načtou SPZ a „zefektivní“ trestání řidičů. A aby toho nebylo málo, také naroste bonzáctví, protože tato technika umožní online ihned kontaktovat příslušnou zemi, z níž pochází řidič, který se přestupku dopustil. Evropské fondy také pochopitelně dostojí svému poslání víc škodit než pomáhat, protože by z této částky zhruba polovina měla jít z evropských peněz.

Jak je možné, že neustále někdo řeší, jestli chybí peníze na školství, na zdravotnictví, na osobní asistenty, jak je možné, že stále narůstá veřejný dluh České republiky, ale současně plánujeme vynaložit 12 miliard na věc, o níž je dostatečně polopaticky prokázáno, že nepřináší žádný užitek, jen zvyšuje nehodovost, mastí kapsy dodavatelům elektronických hračiček a hladí ego všem úředníkům postiženým syndromem Velkého Bratra?

A aby snad náhodou někdo neměl pocit, že „jen kritizuju, ale nenabízím řešením“, tak – jelikož chytrému napověz, ale pomalejšího nakopni – shrňme si to, co už většině asi došlo: Na reformu se vybodněte. Kamery nekupujte. Ty stávající hoďte do šrotu. A nezapomeňte do něj přidat i stávající dopravní značky.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tisková zpráva nakladatelství NF Distribuce:

Vážení čtenáři,

Rádi bychom se s vámi podělili o aktuální komentář ke knize autorů M. Šichtařová & V. Pikora: LUMPOVÉ A BERÁNCI (první vydání v říjnu 2014, nositelka Ceny čtenářů Magnesia Litera z roku 2015):

Text knihy vznikal už na konci roku 2013. Kniha byla zamýšlena jako varování před křehkostí evropského finančního a politického systému. Měla ukázat, že v Evropě existuje řada bank s obrovskými problémy, které však nejsou na první pohled vidět a jsou uměle maskovány. Tyto nemocné banky v kombinaci s nekompetentními kapitány hospodářské politiky, kteří víc než ekonomickými odborníky jsou pouhými sebestřednými politiky s mnohými slabostmi, mohou vést k řetězci nešťastných událostí ústících v krajním případě až k rozpadu EU a eurozóny a k nové finanční krizi ovlivňující každého z nás.

Ačkoliv kniha byla míněna jen jako varování před zcela hypotetickým scénářem, od okamžiku jejího vydání se tento scénář do podivuhodných detailů neustále naplňuje. Kniha tedy s téměř tříletým předstihem události posledních dnů předpověděla!

Kniha má podobu románové fikce, která se však důsledně opírá o skutečné reálie. Mezi její naplněné předpovědi patří například:

  • Odtržení Velké Británie od Evropy (BREXIT)

 

 

 

  • Loňská vlna výběru vkladů a prázdné bankomaty v Řecku, a další.

 

Připomeňme, že v době psaní knihy se jednalo o sotva uvěřitelné představy, jejichž následné naplnění následně přineslo mnohým dokonalý šok – typicky se tak stalo v případě BREXITu. Přesto ještě mnoho vizí zůstává stále nenaplněných a autoři se domnívají, že už nejbližší budoucnost ukáže, nakolik se i další z těchto vizí postupně naplní.

 

V papírové podobě je kniha dostupná zde: http://www.nextfinance.cz/knihy/  nebo zde: http://www.kosmas.cz/knihy/193394/lumpove-a-beranci/

Jako e-knihu je možno stáhnout ji zde: http://www.kosmas.cz/knihy/197784/lumpove-a-beranci/

 

S pozdravem

Tým nakladatelství NF Distribuce s.r.o.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak ještě zhoršit školství?

Holčičku – říkejme jí třeba S. B. – asi neznáte, ale vsadím se, že ve svém okolí určitě najdete někoho, kdo vám ji v něčem může trochu připomínat…

Narodila se předčasně, vážila stěží 1800 gramů. Ze svých počátečních zdravotních problémů se dostala, ale přeci jen jí něco z toho nešťastného narození zůstalo: říká se tomu ADHD. Tedy – ADHD neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou se tomu říká až „moderně“. Dřív se mluvilo o velmi neposedných dětech. (Pak se ovšem z „velké neposednosti“ vyrobila diagnóza, snad aby farmaceutický průmysl měl širší pole působnosti. Těžko totiž předepsat „lék“ na pouhou neposednost, že… Ale na diagnózu ADHD se farmaka předepisují již celkem snadno.)

Holčička má inteligenci normální. Na první pohled to ale není vidět a spolužáci o ní občas mluvili jako o „retardovi“. Její normální inteligence je totiž zamaskována dysortografií, dyslexií, dyskalkulií a bůhví čím vším ještě. Navíc neovládá svou impulsivnost, permanentně strká do spolužáků, bere jim věci, mluví o hodinách, prochází se při nich po třídě… To všechno jsou jevy, které se mohou věkem upravit a částečně vymizet. ADHD je syndrom, který mívá vývoj. Mnoho lidí s ADHD úspěšně vystudovalo vysokou školu.

Holčička S. B. byla zařazena do „normální“ školy. Tak je to moderní. Jenomže stalo se, co se dalo čekat. Učitelé ani vychovatelé holčičku naprosto nezvládali. Holčička si ale z laviny zákazů, nadávek, poznámek a podobně samozřejmě nic nedělala. Jak by taky mohla, když dětem s ADHD tyhle věci obvykle moc nedocházejí, a i kdyby jim docházely, neuměly by se sebou nic udělat. A tak škola rozhodla a S. B. byla po jedné velké bitce, která skončila mnohými monokly, vyloučena ze školní družiny.

Maminka holčičky S. B. je rozvedená a je ráda, že rodinu taktak uživí. A že má práci. Jenomže teď to vypadalo, že bude mít po práci, protože holčičku musela začít vodit do školy přesně na 8:00 a vyzvedávat si ji po vyučování namísto svého oběda. A pak se musely činit stařičké babičky a tetičky.

Holčička taky neměla na růžích ustláno. Za svou diagnózu sice nebyla díky inkluzi papírově „diskriminována“ ve speciální škole, zato byla dokonale stigmatizovaná tím, že je veřejně vyloučena z kolektivu, že je za „trest“ za svou nemoc vyhozena z družiny, že jsou na ní uplatňována měřítka jako na zdravou a tímhle sítem samozřejmě nutně musela začít propadávat, což jí všichni dávali sežrat. A protože nebyla hloupá – byla jen neposedná – cítila to. Jednoho dne prostě odmítla do školy odejít. Sedla si uprostřed cesty na zem, a že ne a ne.

Maminka se nakonec rozhodla vyřešit svou situaci tak, že holčičku zapsala do soukromé školy. Rodinný rozpočet se tak stal ještě napnutějším, ale přesto se zdá, že maminka i holčička jsou jaksi spokojenější. Spokojenější je patrně i škola, ze které holčička odešla.

Tak takhle funguje ta slavná inkluze. Zlobím se. Ta velmi hloupá inkluze byla zavedena v rámci doktríny, aby děti kupříkladu s nějakými poruchami učení nebyly diskriminovány v „pomocných školách“, které mají u některých lidí stále nálepku čehosi druhořadého (“Když budeš zlobit, půjdeš do pomocné školy!“). Přitom šlo až dosud o zařízení, ve kterých byla věnována speciální péče dětem, které měli svá specifika. Děti se v nich cítily „mezi svými“ a mohly zažívat pocity vítězství a úspěchu. Pocity, které nikdy nemohou zažít v normálních školách, do kterých budou v rámci „sociálnějšího“ přístupu přeřazeny. V těch se budou cítit pouze a jen hloupé (což vůbec nemusí být pravda) a odstrčené (což bude pravda). A pěstuje-li se dlouhá léta v maličké nevinné dušičce pocit frustrace, může z ní vyrůst jen a pouze ukřivděný zakyslý zmetek, který se bude chtít za své zpackané dětství mstít celému světu.

Nutno dodat, že jakékoliv neobvyklosti v dětské psychice jsou výsostně individuální. Takže jistě existují i děti, kterým naopak může pomoci, pokud budou namísto do speciální školy chodit do školy normální. Ale s jednou podmínkou: Bude-li to na základě výslovného přání rodičů. Nikoliv bude-li to na základě zvráceného projektu plošné inkluze. Někdo říká: A v čem je problém – to snad rodiče nemohou své postižené děti přeřadit zpátky do speciálních škol? Ne – nemohou. Inkluze postupuje a od 1. září 2016 bude zcela dokonána. Speciální školy budou zrušeny, zůstanou už jen ty pro děti s opravdu těžkým postiženým. Dosavadní speciální školy pojednou dle běžného učebního plánu.

Nechápejte mě špatně: Chyba v případě naší holčičky se nestala na straně spolužáků, pro něž byla „retardem“. Když se s vámi spolužák pořád jen pere a bere vám penál, taky se s ním celkem logicky nebudete chtít moc bavit. Chyba nebyla ani na straně učitelů. Je sice otázkou, zda bylo správné, aby holčička byla za trest vyloučena z družiny, což se stalo poslední kapkou před jejím odchodem ze školy, ale já to vlastně chápu: Vychovatelé umírali strachy, že ostatní zdravé děti budou zraněny a oni, vychovatelé, za to ponesou odpovědnost, ačkoliv technicky vzato opravdu nemohlo být v jejich silách holčičku uhlídat. Zvláště pokud neměli speciální školení, jak zacházet s dětmi s těžkou ADHD. A to ani nemluvím o nízkých platech, které učitelé v klasických školách mají – zkrátka musejí si říkat: „Mám já za potřebí s takovým platem podstupovat takové riziko, že se mi tu děti zmasakrují, jenom kvůli jedné nezvladatelné žákyni?“

Poznala jsem už několik výtečných učitelek s velkou empatií k dětem takto postiženým (stejně jako znám i pár vysloveně hloupých učitelek s empatií přímo nulovou a pak mnoho „normálních“ učitelek někde mezi tím – ale tak už to v lidské společnosti prostě bývá, že lidé jsou různí). A i když tyto výtečné učitelky dělají maximum a snaží se dětem s poruchami učení, které mají ve svých třídách, maximálně vyjít vstříc, i když dokonce některé z nich i mají specializované kurzy, jak s těmito dětmi zacházet, není to mnoho platné – celkové prostředí těmto dětem prostě není nakloněné. Jsou tu i spolužáci, vychovatelé… a ti mnohdy nadějný přístup osvíceného učitele zhatí.

Takže kde je tedy chyba, když u dětí ani učitelů ne? Zkrátka a jednoduše na straně systému. Na straně ministerstva školství. Na straně podivné filozofie, kterou jsme okopírovali od EU. Filozofie, že za každou cenu děti, které nemohou za své zvláštnosti, integrujeme s dětmi průměrnými. Násilné rovnostářství bez důvodu. A k čemu to vede? Trpí zdravé děti, trpí neposedné děti, trpí rodiče zdravých dětí, trpí rodiče nemocných dětí, trpí učitelé, trpí vychovatelé. Ale ministryně má zářez, že provedla reformu školství po vzoru EU.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pravda a láska se přežila; teď frčí lež a nenávist.

Brexit mě dlouho bavil. Tolik legrace v politice i ekonomice jsme si neužili snad léta. Ale pak se něco zlomilo. Najednou se legrace podivně vypařila a zbyl jen … pocit totálního zhnusení.

Tedy abych byla přesná: Brexit jako takový mě pořád víceméně baví, protože stále jsem přesvědčená, že je to právě ta ona facka, kterou EU potřebovala. Pořád věřím, že hlasování o Brexitu bylo začátkem dlouhé série událostí, které EU postupně přetransformují do jiné podoby.  Dost možná se „tvrdé jádro“ EU ještě víc politicky semkne, zatímco okrajové části EU naopak postupně odpadnou – aby pak jedni i druzí nakonec byli vlastně spokojenější. Koneckonců, ono to dokonce na tenhle scénář už i začíná vypadat. Jak státy, které touží po větší politické integraci, tak ty druhé, se totiž skutečně, povzbuzeni Brexitem, začínají poněkud radikalizovat. Vlastně mám pocit, že stojíme na ohromné dějinné křižovatce, mnohem větší, než jaké Evropa čelila loni v podobě imigrační invaze. Na největší, na jaké Evropa stála od konce 2. světové války, kdy se rozdělila na východní a západní blok. Nyní se bude rozhodovat, jakou velikost nakonec bude mít to, co z EU zbyde, a co patrně skončí v podobě jediného supranárodního státu.

Cožpak o to… to je ve své podstatě nevyhnutelný proces. Poněkud obtěžující ale je, že zrod nového uspořádání provázejí podivné porodní křeče. Podivné, protože jejich podstatou je nenávistnost, mstivost a v některých případech i hloupost. Stačí sledovat zprávy i sociální sítě. Tolik propagandy a čistokrevných lží si pamatuji naposledy v roce 1989. Namátkou jen několik reprezentativních příkladů za všechny:

Začíná to už zdánlivě nevinnou hláškou o tom, jak se po hlasování „libra propadla“. Technicky vzato je to fakt; libra k euru i dolaru oslabila. Lživý je ale kontext. Oslabení libry totiž bývá udáváno jako důkaz problémů Britů. Realita je ale přesně opačná. Tak třeba intervence ČNB, tedy umělé oslabování koruny, jsou motivovány snahou o podporu hospodářského růstu a navýšení nízké inflace. Zrovna tak fakt, že euro je příliš slabé vzhledem k síle německé ekonomiky, je podstatou současného německého hospodářského zázraku. V ekonomii se dokonce vžil pojem „měnové války“, kdy každý stát dělá všechno, jen aby oslabil svou měnu, a tím získal konkurenční výhodou nad sousedním státem (který dělá to samé). Jinými slovy: Oslabení domácí měny je velmi efektivní nástroj, jak ekonomiku podpořit, a kdekdo po slabé měně touží. Bohužel libra – a o tom se už tak vehementně neinformuje – se hned v pondělí po hlasování pomalinku začala vracet a zase posilovat. A tolik měsíců, kolik oslabovala, teď zase může sílit. Takže Britové si své náhlé výhody, slabé měny, moc neužijí.

Jiní zase zdánlivě nevinně citují statistiku a říkají, že pro Brexit hlasovali jen „staří a hloupí“. Jinými slovy – děti otevřeně opovrhují názorem rodičů; staré je nejlépe zakázat. Kdo ale skutečně volil proti Brexitu? Opravdu mladí a vzdělaní „Britové“? No – podle jednoho statistického pohledu ano. Statistika je ale ohebná. Především to byli Skotové, kteří jsou chudší než Angličané a na rozdíl od nich využívají východ evropských fondů. A pak to byl také Londýn – neboli ta ohromná masa mladých imigrantů, kteří se nenarodili v Británii. Protože jedna třetina Londýňanů se v Británii nenarodila. Tito lidé chtěli zůstat v EU, protože EU = sociální dávky a stmelování rodin.

Lži jsou ale ještě mnohem rafinovanější. Všechny tři hlavní ratingové agentury, tedy Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch Ratings, snížily po hlasování Británii rating. Neboli označili ji tím za rizikovější zemi s vyšší pravděpodobností, že nesplatí své dluhy. Jedním z vysvětlení bylo třeba to, že Brexitem roste riziko odchodu Skotska. Aha. Brilantní vysvětlení! Realitu bych viděla spíš takto: Skotsko je jedním z mála regionů Británie, které díky svému nižšímu bohatství víc z fondů EU čerpají, než do nich odvádějí. Británie jako celek je čistým plátcem do rozpočtu EU. Jinými slovy dnes v podstatě Angličani na Skoty platí. Když Skotsko z Británie odejde, zbytek Británie bude platit míň, rozumějme, víc peněz mu bude zůstávat. A ratingová agentura usoudí, že tahle ve své podstatě „náhlá šance na zbohatnutí“ je ekonomickým rizikem a sníží rating… Co jen k tomu dodat? Snad jen tolik, že bychom si měli vzpomenout, jak zafungovaly ratingové agentury například v roce 2008, kdy vypuklá velká krize. Všechny tři, které teď snížily rating Británii, až do poloviny září 2008 držely minimálně Áčkový rating pro banku Lehman Brothers, jejíž spektakulární bankrot vzápětí odstartoval krizi.

Další lži zase straší „strašlivým zchudnutím“. Do této kategorie se dá zařadit prohlášení šéfa evropských liberálů a Verhofstadta. Ten krátce po hlasování prohlásil: „Jen za posledních osm hodin přišla Velká Británie o 350 miliard dolarů. Je to víc, než kolik za posledních patnáct let přispěla do rozpočtu.“ Záhadou ovšem trochu zůstává, jak na to přišel, protože podstatu své hluboké myšlenky jaksi zapomněl vysvětlit, a tak můžeme jen spekulovat. (Ono číslo „350“ je vůbec v souvislosti s Brexitem záhadně oblíbené a objevilo se několikrát na různých a nesouvisejících místech.) Při této příležitosti však Verhofstadt nejspíš měl na mysli jedno hausnumero, které asi přebral od banky UBC, která se krátce před hlasováním nechala slyšet, že v případě brexitu britský akciový index FTSE může odepsat nominálně až 350 mld. USD. A realita? Úplně jiná. Pokud jsou ceny akcií uměle nafouklé (což dlouhodobě díky tisku peněz ECB jsou) a jejich cena klesne, země samozřejmě žádné bohatství neztrácí, protože nikdy ani neexistovalo. Bylo jen fiktivní. Přehnaně vysoké ceny akcií byly v realitě pouze inflací, pouhými natisklými penězi, za které si ale nešlo koupit o nic kvalitnější podnik. Pokles těchto akcií se nijak bohatství země nedotkne; ovlivní jen a pouze bankovní účty spekulantů, kteří na tuhle hru s tiskem peněz přistoupili. A dokonce i to jen na malou chvíli… Protože pár dní po hlasování už zase ceny britských akcií vesele rostly. A víte co? Britské akcie rostly víc – ano, víc – než ceny akcií kontinentálních.

Dokud lži mají jen zastrašovat, je to opovrženíhodné, ale teoreticky to ještě nemusí zase tolik škodit, pokud se jeden zastrašit nenechá. Co je ale velmi nebezpečné, to je náhlé rozhodnutí uraženého zbytku Evropy tlačit na urychlené přijímání eura.  J. – C. Juncker prohlásil: „EU mnoha měn skončí“. Akceptovat tenhle nápad by pro některé země mohlo být sebevražedné. Musíme si uvědomit, že země, které z eura profitují, jsou ty nejsilnější ekonomiky eurozóny, zejména Německo. Euro totiž zrcadlí průměrnou ekonomickou úroveň celé eurozóny. A tak díky euru si Němci užívají podhodnoceného kurzu a jejich ekonomika jede na úkor ekonomik slabších, jako je Řecko, Portugalsko, Španělsko… a tak dál. Tyto slabší ekonomiky jsou naopak eurem poškozeny, protože jeho kurz je pro tyto slabé země příliš silný, tedy poškozuje jejich export (jejich tržní podíl zabírá Německo). Pokud se tedy EU rozhodne celá přetransformovat do eurozóny, jenom tím vyrobí větší počet bankrotujících zemí typu Řecko.

Podobně mě děsí i to, jak okatě vrcholní politici kašlou na názor voličů. To sice dělali vždy, ale alespoň to maskovali. Teď ovšem své opovržení voliči veřejně staví na odiv. Zástupci jednotlivých zemí EU včetně českého premiéra Sobotky se nechali slyšet, že britský premiér Cameron udělal chybu, když vypsal referendum. Jakže?! Pro Brexit hlasovalo nadpoloviční množství voličů. A Evropa se svorně opováží tvrdit, že britský premiér měl jejich názor ignorovat a „správněji“ měl jít proti vůli lidu?!

Ale vůbec nejvíc smutno je mi ne z politiků, ale z toho, jak si neváží dobrého bydla sami lidé a jak opovrhují demokracií. Kolik lidí jsem už slyšela tvrdit, že referendum se má zakázat, protože prý volí jen hlupáci! Opovrhovat referendem a chtít nové kolo – to je opovrhování samou podstatou demokracie. Ano, ta má velké chyby, ale nic lepšího dosud neznáme. Ti, kdo říkají, že chtějí zrušit referendum, vlastně říkají, že už příště nechtějí mít právo do věcí mluvit. (Protože to, že si zvolíte profesionálního politika, aby hájil Vaše zájmy, vůbec neznamená, že je taky hájit za všech okolností bude.) Je mi smutno z toho, jak se vyrojila armáda těch, kteří jiný než svůj názor netolerují, a každý, kdo je ochoten hájit výsledky referenda, je pro ně buď „Putinovým agentem“, nebo „idiotem“. (Jediné, co mi na tom připadá skutečně legrační, je, že ač mnozí tito lidé sami sebe občas označují za „pravdoláskaře“, ve skutečnosti z nich cítím jen nepochopitelnou nenávist.)

 

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.