S EET vzad levá, kupředu ni krok!

Pamatujete si ještě na nekonečné problémy s centrálním registrem vozidel? Spousta lidí tehdy upřímně v duchu prosila: Když to stát neumí, ať se probůh do informační techniky nehrabe!

Nebyli vyslyšeni. Centrální registr vozidel, který se týkal jen nemnohých, byl totální brnkačkou proti EET, která se týká všech. Ano, všech, protože všichni včetně nemluvňat musejí třeba jíst, tedy všichni jsou závislí například na nákupech – které jsou zase od 1. prosince závislé na EET. Která nebude fungovat. Tak alespoň tipuji já.

První úskalí symbolicky ukázal už 22. listopad, kdy došlo k výpadkům Google, díky němuž ovšem kolaboval internet celkově. Škodolibí odpůrci EET se jen pohihňávali, když si představili, jak podobný výpadek pár dnů nato může vyřadit EET, která technicky patří víc do pravěku než do dneška. Software, na němž je EET postaveno, je totiž starý dobrých 20 let, což je v dnešní době začínající čtvrté průmyslové revoluce doslova jiná technologická epocha.

Ovšem nutno podotknout, že očekávané a nevyhnutelné výpadky EET jsou na celé věci ještě tou největší srandou. Podstatně vážnější je, že nepochybuji, že řada podnikatelů skutečně skončí. A tady se dostáváme k velmi kontroverzní otázce.

EET byla zavedena pod praporem „poctivosti a placení daní“. Důvěřivým nepodnikatelům a neživnostníkům, kteří rádi slyší na očerňování podnikatelů a živnostníků, kteří „přeci“ kradou, „přeci“ neplatí daně a „přeci“ žijí na úkor svých zaměstnanců, bylo polopaticky a pěkně politicky vysvětleno, že když někdo kvůli EET zavře krám, je to „přeci“ proto, že až dosud kradl a krátil stát na daních a poctivým podnikáním se neuživí. A že takový vejlupek „přeci“ nemá za pultem co dělat. Díky tomu se podařilo společnost slušně rozštěpit: Valná část zaměstnanců na EET začala slyšet a dokonce se vyhecovala ke „spravedlivému vzteku“ na všechny ty nechutné kraděje. A převažující část podnikatelů naopak na EET začala nadávat. Podobný princip používali komunisté v 50. letech: každý živnostník či sedlák – alias „kulak“ – byl automaticky nepřítelem lidu a byl ztrestán pro dobro všech. Ostatně tato metoda rozděl a panuj je u vládců oblíbena už od dob starověkého Říma, protože je známo, že znesvářená společnost se ovládá snadněji.

Jenomže celý vtip je v tom, že argumentace zlodějinou není pravdivá.

Obrovské množství živnostníků – a jak přesně velké, ukáží teprve nadcházející měsíce – podniká na hraně rentability. Podnikají ne pro peníze, ne pro svou obživu, ale ze zájmu. Třeba aby nezakrněli v důchodu. Jen v okruhu 10 čtverečních kilometrů bych napočítala hned několik zahradních restaurací, jejichž majitelé přes týden pracují jako zaměstnanci, ale o horkých letních víkendech si otevřou zahrádku pro těch pár cyklistů, kteří projíždějí kolem. Prodají jim tu zmrzlinu, tu jednoho lahváče.  V životě nepracovali s počítačem a nic nového se učit nechtějí.

A ten den, kdy jim stát napařil EET, jejich podnikání od základů změnil.

Tak zaprvé si museli pořídit onu nenáviděnou techniku, s kterou se až dosud odmítali skamarádit. A museli se naučit s ní zacházet, což pro ony víkendové prodavače zmrzky věkově 70+ je celkem oříšek.

Taky za pokladnu museli řádně zaplatit. Náklady se podle typu pokladny pohybují v tisícikorunových částkách.

Zatřetí museli začít platit mobilnímu operátorovi za datový paušál. Kupříkladu náš místní zelinář tak od 1. prosince musí měsíčně zaplatit 500 korun jen za datový tarif, i kdyby k němu do obchodu zrovna nepřišel žádný zákazník.

A začtvrté se začali cítit permanentně pod dohledem velkého bráchy, který vás automaticky podezírá, že jste zloděj, a ukládá vám za povinnost, abyste prokázali opak. Najednou už neplatí stará zásada: Když někoho podezírám z nekalosti, musím mu tuhle nekalost prokázat. Teď je to opačně: Podezírán je každý a každý se musí začít obhajovat. A to celkem uráží.

Takže si Bába Nováková, která cyklistům o parních letních víkendech prodávala na zahrádce vychlazené lahváče, celkem logicky řekne, že tohle vážně, ale vážně nemá zapotřebí, že koneckonců těch pár drbů, které od cyklistů slyšela, a kvůli kterým to celé dělala, si může vyměnit i s Mařkou odvedle, a krámek zavře. Stát ovšem v tu chvíli udělí ještě poslední políček: Prohlásí, že Bába Nováková byla zlodějka, protože zkrachovala, jakmile byla donucena začít podnikat poctivě.

Mimochodem jak to tak vypadá, ministerstvo financí se patrně na poslední chvíli přesně tohoto zavírání malých živností zaleklo. (Jak je možné, že to nejvyšší správci financí země nevěděli dřív, když každý soudný ekonom i živnostník na to poukazuje od prvopočátku?) Najednou přišlo s návrhem řady výjimek, jako třeba zrušení povinnosti EET pro živnostníky s nejnižšími tržbami – a okamžitě vznikl legislativní galimatyáš. Co je ale na tom nejhorší: Zavádění výjimek na poslední chvíli ukázalo, že hesla o narovnání podnikatelského prostředí a zabránění zlodějině byla bezobsažná. Že posloužila právě jen jako vějička pro masy, které na ně skočily. Protože spravedlnost se odjakživa vyznačovala tím, že byla slepá: padni komu padni. A tak se stalo, že dokonce i sama Hospodářská komora, která – i přes nesouhlas nadpoloviční většiny svých členů! – dlouho byla pro EET, začíná od ní kvůli selektování, které se do ní na poslední chvíli zavádí, opatrně dávat ruce pryč.

Už pár hodin po spuštění EET je přitom jasno: První zprávy hovoří o zdražení. Logicky. Živnostníkům se vyplatí podnikání spojené s větší šikanou a většími náklady jedině za předpokladu vyšších tržeb. Jedině tak si nepohorší. Je to zákonitost. Tu chodí zprávy o kávě dražší o pětikorunu, tu zase o poledním meníčku zdraženém o 10 procent. Popravdě řečeno, netroufám si v tuto chvíli odhadnout, jak na to většina společnosti zareaguje. Chtěla bych věřit, že si většina ještě zachovala zdravý rozum a pochopila, že důvodem zdražování je jednoduše to, že EET není dobrý nápad. Ale něco mi našeptává, že by to taky mohlo být přesně opačně. Dost možná si to většina přebere opačně a začne nenávistně plivat po živnostnících, kteří zdražili jen proto, že až dosud údajně kradli. Těžko říct, jak moc se propaganda až dosud stačila lidem zažrat pod kůži.

Takže si to shrneme: Stát si nejspíš moc nepolepší. Protože skutečné daňové úniky se dějí ve velkých korporacích, ne u zmrzlinářů. Navíc řada podnikatelů, kteří dosud platili aspoň nějaké daně, skončí, takže nebudou platit daně už vůbec žádné.

Podnikatelé si rozhodně nepolepší. Přijdou o peníze, čas, nervy a hlavně iluze o státu.

Zákazníci si nepolepší, protože budou platit vyšší ceny.

Ale jedno vím jistě: Přibude těch, kteří budou živnostníky za zdražení nenávidět, protože skočili EET a pohádkám o zlodějích na lep.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak velký musí být náš dluh, aby byl „velký“?

Asi jste již slyšeli to veselé povídání, jak se naše veřejné finance překvapivě zlepšují. Možná vás i čapnul lehký optimismus. Možná jste si řekli, že to bylo nějakého zbytečného plašení kolem Řecka či našeho rozpočtu.

Tak já vám to teď popíšu krapet jinak.

On je ten dluh taková zapeklitá věc. Ekonomové dobře vědí, že krátkodobě může být – za určitých podmínek – dluh pro ekonomiku velmi stimulující. Bez dluhu by sotva mohly firmy inovovat. Bez dluhu by se sotva mohly vynořit ikony jako Apple nebo Tesla. Veřejný dluh zase za určitých podmínek během několika let může pomoci překonat krizi a nastartovat boom. Dlouhodobě to ale neplatí. Dlouhodobě ekonomiku ubíjí.

Bohužel politici vládnou jen 4 roky. A tak je nezajímá, co bude za dvacet let. A s oblibou (velmi překrouceně a bez kontextu) citují údajný výrok známého ekonoma Keynese, že dlouhodobě jsme všichni mrtví. A tak dluhy bobtnají a bobtnají.

Ještě v roce 1992 skupina zemí OECD jako celek měla dluh na úrovni necelých 63 procent HDP.

V roce 2011 byl celkový dluh zemí OECD už více než 102 procent HDP. Proti tomuto trendu šla jen hrstka zemí. Menší dluh než v roce 1992 měli v roce 2011 jen Belgie, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko a Austrálie.

To ostatně odrážely i ratingy jednotlivých vlád. Neboli průměrný stát se jako dlužník zhoršil. V roce 1983 mělo od agentury Moody´s rating AAA 75 procent vlád. V roce 2005 to bylo jen 20 procent. A v roce 2010 už jen 15 procent. Rating se přitom nezhoršil nikterak kosmeticky, z řady vlád se stali vysloveně nedůvěryhodní partneři.

Ale tohle všechno je ještě pořád jenom takový srandovní rozjezd proti poslednímu číslu, se kterým se v říjnu 2016 vytasil Mezinárodní měnový fond (MMF). Z jeho nejnovějších údajů vyplývá, že globální dluh dosahuje 225 procent globálního HDP, neboli 152 trilionů dolarů. Zhruba dvě třetiny z téhle sumy představuje takzvaný privátní dluh, zbytek tvoří dluh veřejný. A tohle číslo je už vážně pecka.

Že přemíra zadlužení není pro ekonomiku nic dobrého, věděli už skutečně všichni ekonomové nejpozději v dobách takzvané Velké Deprese, tedy v době abnormálně hluboké krize v roce 1929. Dnes, bezmála o století později, náš poznatek o devastačních účincích přehnaně velkého dluhu na ekonomiku platí stejně jako tehdy, ale v jednom ohledu se přeci jen situace trochu liší: Svět je v dluzích namočen nejvíc za dobu existence druhu Homo Sapiens.

Zatímco veřejný dluh roste v posledních letech hlavně proto, že jednotlivé země touží sypat víc a víc peněz do ekonomiky v naivní víře, že to zrychlí hospodářský růst a zamaskují se různé problémy, jako jsou třeba nezdravé banky, soukromý dluh roste hlavně proto, že v posledních letech centrální banky – také v touze po povzbuzení hospodářského růstu a zamaskování problémů – udržují úrokové sazby extrémně nízké, a tím zadlužování umožňují. To je právě ono přehnané zaplétání se do hypoték ze strany amerických domácností před rokem 2008, anebo dnes je to ono skupování vlastních akcií velkými akciovými společnostmi v touze vyhnat ceny svých akcií uměle výš.

Zatímco s přehnaným veřejným dluhem je v historii spojeno zvýšené riziko bankrotu státu a „obyčejné hospodářské“ krize, s přehnaným privátním dluhem je v ekonomických dějinách spojeno zvýšené riziko bankrotu bank a „finanční“ krize, která bývá hlubší, delší a pro všechny zúčastněné traumatičtější než krize „obyčejná hospodářská“. Nejznámějšími krizemi, které začaly právě jako finanční, jsou ty z let 1929 a 2008.

No a dnes máme na rekordu oba druhy dluhu.

Jakkoliv by se však mohlo zdát, že krize z let 1929 a 2008 si byly velmi podobné, i co se týče příčin vzniku, jeden zásadní rozdíl tu přeci jen je: V roce 1929 se ještě nepěstovalo coby globální sport maskování a zametání ekonomických problémů pod koberec. A tak když krize nakonec skončila, jednotlivé země z ní vyšly očištěné, částečně svých dluhů zbavené, a to proto, že zkrachovali ti největší vejlupci s největším zadlužením. Ekonomiky pak mohly začít svým způsobem s čistším štítem. Pravda – moc slouho jim to nevydrželo, neb pak přišla válka.

Jenomže po skončení krize, která oficiálně vypukla v roce 2008 (ale ve skutečnosti její kořeny byly mnohem hlubší) se žádné očištění nekonalo, protože globální privátní i veřejný dluh byl po jejím skončení ještě mnohem větší než na jejím začátku. Kdo měl zkrachovat, byl totiž zachráněn státem, který se za tím účelem víc zadlužil.

Myslím, že si každý sám umí odpovědět na otázku, co z toho plyne.

Asi proto české ministerstvo financí pro příští rok plánuje státní rozpočet se schodkem 60 miliard korun.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tak čí je tedy ten náš prezident?

Je to pomalý, nenápadný, plíživý posun. Ale posun to je. A o co je nenápadnější, o to je nebezpečnější, protože proti nenápadným změnám se lidé tolik nebouří. Mám z něj husí kůži. Svoboda a demokracie mizí.

V létě si Britové odhlasovali Brexit a byl z toho pěkný humbuk. Ovšem co na tom všem bylo nejzajímavější, to byly velmi agresívní reakce čelných představitelů EU. Mezi nimi zvláště dominovali svou nesmiřitelností a viditelnou uražeností Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu, a Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise. Společným jmenovatelem těchto reakcí byl postoj, že „zadarmo to Britům nedarujeme“.

Pan Schulz konkrétně na téma britského referenda o vystoupení z EU řekl: „Není filosofií EU, aby dav rozhodoval o svém osudu.“ Jo tak. Podle nejvýš postaveného člena nejvyššího evropského napřímo voleného orgánu „není filozofií EU“, aby byla respektována vůle většiny, která dotyčné pány volí… Tohle je demokracie?

Jen krátce předtím, v květnu 2016, šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker ve vší vážnosti směrem k premiérům členských států EU zase prohlásil: „Příliš posloucháte své voliče. Chovejte se raději jako Evropané na plný úvazek.“ Aha, takže volení zástupci lidu příliš poslouchají své voliče, a to je špatně? Nemáte pocit, že to nápadně připomíná rétoriku fašistů či bolševiků?

Ale budiž, pořád by se dalo říct, že do čela EU bylo odloženo jako do trafiky pár vejlupků, kteří se tak docela neorientují v tom, ve kterém historickém období se právě pohybují. Naivní občan by mohl zadoufat, že stačí, aby v Evropě proběhlo pár národních voleb, stará garda politiků se vymění za novou, a bude to v cajku. Koneckonců příštích dvanáct měsíců skýtá jakousi naději, protože v Evropě budou suprvolební: Od Rakouska a Itálie, přes Nizozemsku až po Německo. Jenomže, mezi námi, tohle mě vlastně zdaleka tolik neděsí.

Nejhorší totiž je, že svoboda a demokracie mizí nejen z chování těch, kdo jsou zrovna u moci; to je ještě celkem častý jev. Mnohem horší je, že mizí z myšlení celé společnosti.

Původně bohulibá myšlenka, že budeme chránit menšiny, se totiž podivně zvrtla. Menšiny už v minulosti projevily sklon svou ochranu víc a víc využívat, pak zneužívat, a pak začaly svá nově získaná privilegia považovat za nárok a právo. A začaly se cítit privilegované nad většinovou společnost. Pocit jakési nadřazenosti tak vybublal na povrch ve velké řadě duší. Nejnebezpečnější z nich je však pocit jakési intelektuální nadřazenosti.

Vlastně tenhle trend sílí už velmi dlouho, ale v úplné nahotě se ukázal krátce po referendu o Brexitu. Tehdy média zaplavily komentáře, v nichž komentátoři, z nichž jasně čišel právě onen pocit nadřazenosti, tvrdili, že pro Brexit hlasovali jen staří, nevzdělaní, hloupí a chudí.  A na sociálních sítích se dokonce začaly objevovat vážně míněné názory, že volební právo by mělo být omezováno podle dosaženého vzdělání.

Když v Americe byl prezidentem zvolen Donald Trump, situace se v bledě modrém opakovala. Jenomže teď už nešlo jen o komentáře v médiích, ale šlo přímo o davy demonstrantů v amerických ulicích. A na sociálních sítích zase nemálo šílenců spekulovalo o zavedení „stanného práva“, které prý „zabrání předání moci Trumpovi“. Opět těmto úvahám vévodí myšlenka, že Trumpa volili hlavně nevzdělaní primitivové, a tudíž „je to všechno špatně“.

Jak „špatně“? Nebyl snad americký volební systém doslovně po století neměnný, a tedy odsouhlasený a domluvený cenou společností? Jestli je nebo není „vhodný“ je věc jiný; podstatné je, že na něm vždy panovala celospolečenská shoda. A domluvená pravidla hry se v demokracii zpětně prostě měnit nedají. Prostá skutečnost, že Trump byl zvolen v demokratických volbách, však zjevně nedokáže zabránit nemalé skupině lidí věřit, že na rozdíl od ostatních jejich názor má větší váhu. Že jsme si sice zkrátka tak nějak všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější.

A jsme snad na tom my v ČR jinak? Nadávat na prezidenta není nic divného; spíš by bylo divné, kdyby každý politik neměl své příznivce i své odpůrce. Stěžovat si, že se mi nelíbí to a ono chování nebo rozhodnutí prezidenta, je také zcela přirozené. Ale pořádat petice tvrdící, že prezident není můj prezident, je asi tak chytré, jako když Jean-Claude Juncker nabádal premiéry EU, aby začali ignorovat své voliče.

Jednou jsme si vybrali přímou volbu prezidenta. (Ne, nemyslím si, že přímá volba prezidenta je optimální v zemi, kde prezident má spíš obřadní úlohu a silnější roli hraje premiér.) A když už jsme si vybrali přímou volbu a v ní prezidenta podle dopředu dohodnutých pravidel zvolili, je prezident prezidentem. (Ne, nebráním prezidenta, mám na něj svůj vlastní názor.) Jde zkrátka o princip.

Tvrzení: „Já jsem inteligentnější než ten okolní plebs, a proto mám právo tvrdit, že prezident by prezidentem navzdory demokratické volbě neměl být“ nesvědčí o tom, že dotyčný je na vyšší úrovni než jeho okolí; svědčí naopak spíš o jeho nevzdělanosti.

Zábavnou třešinkou je, že ti, kdo se nejvíc proti svobodné volbě vymezují, často tvrdí: „V roce 1989 jsme přeci bojovali za svobodu a demokracii, a teď obojí končí!“ Houbeles. To jste jen nepochopili, co ta hesla znamenají. Býti svobodný a žíti v demokracii totiž neznamená, že svět se bude točit podle mého přání a že já jako menšina většinu na ulici přeřvu.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Takže Trump? Začíná jízda z vršku.

Amerika si mohla vybrat mezi mizernou prezidentkou a mizerným prezidentem. Jak to tak ve středu brzy ráno vypadá, vybrala si mizerného prezidenta.

(Tedy pokud volby ještě na poslední chvíli nevezmou podobný obrat, jako tomu bylo u prezidentských voleb v Rakousku.) A Evropa tím nafasovala mizerného parťáka netajícího se svým obdivem k Putinovi. A víte co? Docela se bavím. Vypadá to totiž, že jsem vyhrála hned dvě malé osobní sázky.

Tak zaprvé vítezství Trumpa nepovažuji za nic extra překvapivého. Předvolební průzkumy veřejného mínění se totiž v posledních dnech vyvíjely nápadně podobně průzkumům těsně před hlasováním o Brexitu: Sbližování obou stran, dokonce krátké vedení „rebelštějšího“ názoru a v úplném finále pokles preferencí obou. Tohle už jsme jednou viděli. Mohlo to varovat každého, že zdánlivý outsider a větší rebel má víc šancí, než se zdá. V létě z toho byl Brexit. Teď je z toho nejspíš Trump.

Jen tak mimochodem, Brexit i Trump ukazují jednu věc: Průzkumy jsou pro kočku. Až budou u nás volby příští, upřímně doufám, že jim nikdo nenaletí a nebude se ve strachu o propadnutí hlasu vyhýbat volbě stran, které jsou dle průzkumů údajnými outsidery. Průzkumy lžou. Kdyby Britové i Američané volili dle průzkumů a se strachem o propadnutí svého hlasu, nikdy by si nemohli zvolit podle svého srdce. Volit se má tak, jak cítíme; ne tak, jak velí průzkum placený veřejnými penězi.

A teď to hlavní: Vážení, držte si klobouky – pokud ještě poslední přepočítání hlasů něco dramaticky nezmění, pak tímto na finančních trzích právě začíná divoká jízda z vršku. (Fajn, druhá má soukromá vyhraná sázka.)

Jestliže Amerika byla do poslední chvíle víceméně napůl rozpolcená, finanční svět to viděl černobíle: Trumpa považoval za pohromu. A měl pro to dost dobré důvody.

Trump sice býval často přirovnáván třeba k Reaganovi, z čehož pramenilo (a stále pramení) přesvědčení mnohých, že jeho budoucí kroky v ekonomických otázkách budou podobné právě těm Reaganovým. Což by koneckonců nebyla zase tak špatná volba, Reagan skutečně americkou ekonomiku ve své době slušně nakopnul. Jenomže to je zásadní nedorozumění a finanční svět to ví. Trump není Reagan. Trump je neřízená střela. Ve skutečnosti vlastně nikdo neví, co od něj na ekonomickém poli čekat.

A má to jednoduchý důvod: Trump totiž nemá žádné ekonomické vzdělání (kromě sporné kvalifikace řídit stát jako firmu), zato ale má slušně přebujelé sebevědomí, takže není ochoten nechat si v ekonomických otázkách plně poradit. Jeho „program“ je spíš snůška jednotlivých oportunistických výkřiků, které nejsou propojené jednotnou ekonomickou filozofií. Víme třeba o něm, že by se mu líbila liberalizace místních amerických podmínek (v podobě dramatického snížení daní), ale současně mluví o tvrdém ochranářství v zahraničním obchodě (v podobě cel a kvót). A to nejde tak docela logicky dohromady.

Ostatně tohle ochranářství v mezinárodním obchodě by hypoteticky mohlo mít důležité důsledky i pro nás, tedy za předpokladu, že snad Trump své předvolební řeči myslel vážně. Před nějakým časem se totiž ostře vymezil proti zemím, které – dle jeho mínění – poskytují „neférový“ dumping svému zboží skrze podhodnocování svých měn. Podle svých slov je prý připraven na tyto země ve stejné míře, v jaké uměle podhodnocují svou měnu, a tím si vyrábějí neférovou výhodu, uvalit cla a kvóty ve stejné míře. Je sice pravděpodobné, že se Trump takto vymezoval hlavně vůči Číně, nicméně jeho slova sedí jak zadnice na hrnec i na Českou republiku a Českou národní banku, která intervencemi uměle podhodnocuje českou korunu. Kdyby čistě hypoteticky myslel Trump své výhrůžky vážně (což si umím sotva představit, ale nikdo neví), pak bychom si jako Česká republika měli za zhruba 10% podhodnocení koruny vykoledovat možná 10% cla na dovoz do USA… (Máme to snad číst tak, že Trump donutí ČNB skončit s intervencemi?!)

Každopádně jedno víme jistě: Zatímco vítězství babi Hillary by byla trochu nuda, s kačerem Donaldem začíná ve finančním světě ta správná bžunda. Finanční trhy se ho totiž převelice bály. A tak je naprosto logické, jak nyní musí zareagovat: Propadem.

Propad bude všude, kam se podíváme: U akcií. (Protože cla nejsou pro akciové podniky žádnou výhrou.) U dolaru. (Protože propad akcií není pro dolar nic dobrého.) U výnosů dluhopisů. (Protože na zvýšení amerických úrokových sazeb ještě letos nejspíš můžeme zapomenout.) U ropy. (Protože Trump podporuje zvyšování neekologické těžby ropy z břidlic.) U mexického pesa. (Protože Trump a mexičtí imigranti se vzájemně nemají zrovna v lásce.) U ekonomiky. Ano, u ekonomiky jako celku. Protože prostě historie ukazuje, že procházejí-li finanční trhy velkými turbulencemi, tyhle turbulence prostě zpomalí hospodářský růst. (Neboli dost bylo růstu, hospodářský cyklus se přehoupnul do své méně oblíbené poloviny.) A jestli někdo na Trumpovi naopak bude rejžovat, bude to zlato. (Protože zlato se má k světu vždy, když finanční svět ovládne strach.)

A proto by bylo totálně naivní tvrdit, že Amerika a Trump jsou daleko. Kdepak, jsou hned za rohem. Finanční svět je propojený. A epicentrum velké většiny finančních tsunami bývá většinou v Americe. Pokud se první zprávy středečního časného rána potvrdí, pokud Trump je opravdu příštím americkým prezidentem, pak se finanční svět otřese a my to poznáme na vlastní kůži. Asi takhle: Kolik Čechů vlastní nějaký ten dolar? Kolik Čechů má peníze v nějakém tom podílovém fondu? Kolik Čechů má penzijní připojištění? Ti všichni nebudou za strýčka Donalda moc rádi.

A přece si nijak zvlášť nezoufám. Nejen, že jsem vyhrála ty své dvě malé sázky – hlavně na všem špatném bývá i mnoho dobrého.

Když byl odhlasován Brexit, byla jsem za něj ráda. Nemyslela jsem si sice, že by sám o sobě mohl ihned změnit myšlení socialistů v čele EU, ale věřila jsem, že z dlouhodobého pohledu by přeci jen mohl v EU nastartovat jakési změny. Když ne v Bruselu, pak aspoň – a to je ostatně ještě důležitější – v myšlení řadových voličů. Že by voliče mohl povzbudit k větší sebedůvěře, že by jim mohl dát návod k větší asertivitě při příštích volbách. A na tom si pořád trvám.

A zhruba v tomto duchu se můžeme dívat i na Trumpa. Trump patrně nepřinese světové ekonomice nic moc dobrého. Což je paradoxně právě ta fajnová zpráva. Opakovaně na tomto místě píšu, že světové finanční trhy jsou ovládány doslova cenovou megabublinou. A že dokud tato megabublina nepraskne a dokud si svět neprojde regulérní hospodářskou krizí, která bude mít očistný vliv na světovou ekonomiku, není možné nastartovat ve světě zdravé ekonomické trendy. Prostě cesta vzhůru vede skrz dočasný sestup dolů. Do některých vředů se holt musí říznout, i když to bolí.

A právě nyní máme s trochou štěstí určitou šanci takový řez prožít. Pokud by reakce světových finančních trhů byla opravdu prudká, mohla by hypoteticky mít právě onen potřebný očistný charakter. Pár bank by mohlo konečně zbankrotovat. (Pár zemí ostatně taky.) Ceny akcií by se mohly vrátit tam, kam patří. A mohl by to být docela slušný nový start. Tak uvidíme, nakolik Trump své výhrůžky splní.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak naletět státu snadno a rychle

Stát se v poslední době rád chlubí, že prý dokázal dostat své finance, tedy státní rozpočet, do nejlepšího stavu od vzniku ČR. Hezky pěkně. Srdce daňového poplatníka musí plesat. Až na to, že to jaksi není pravda.

Tedy – ona to technicky vzato je pravda potud, že státní rozpočet se skutečně vyvíjí nejlépe od devadesátých let. Dnes je už evidentní, že rozpočet neskončí deficitem 70 miliard korun, který byl naplánován, ale naopak s přebytkem. Což je asi takové jako vytahovat se, že umím masajsky líp než můj jezevčík. Jelikož pravdou už není ona druhá polovina tvrzení. Totiž že se to povedlo státu a zejména Ministerstvu financí. Nepřibarvená realita je spíš taková, že stát by musel být extra velké motovidlo, aby rozpočet letos nedopadl dobře.

Takže kdo za ten skvělý výsledek může doopravdy?

Zaprvé za něj může Česká národní banka (ČNB). Tedy samozřejmě ne přímo, ne že by zrovínka rozpočet spadal do její kompetence. Ale připletla se k celé té záležitosti trochu jak slepý k houslím. Česká národní banka totiž, jak známo, intervenuje proti české koruně a udržuje ji tím uměle slabou. Každému spekulantovi za našimi hranicemi musí být a taky je jasné, že tohle ČNB nemůže dělat donekonečna. Intervence totiž už stály skoro 600 mld. Kč a koruna je kvůli nim až o 10 procent slabší, než by byla bez nich. A účet každým dnem dál narůstá. Takže je navýsost logické čekat, že jakmile ČNB intervenování vzdá, koruna prudce posílí. Možná až o oněch 10 procent. Tomu říkám obstojné lákadlo a dost dobrý důvod pro spekulaci. Rozumějme, pro spekulaci na posílení české koruny skrze nákupy českých dluhopisů. A když je po něčem velká poptávka, cena toho něčeho logicky roste. Takže české státní dluhopisy jen díky intervencím neuvěřitelně zdražují. Zdražují tak moc, že dnes už jsou spekulanti ochotni českému státu dokonce platit za to, že si smějí jeho dluhopisy koupit. Neboli dluhopisy mají záporné výnosy. A stát na tom pochopitelně rejžuje. Pravda, rozpočet na záporných úrocích ze svých vlastních dluhopisů zatím vydělal asi miliardu korun, což jsou v celkových výsledcích „drobné“; ale pro svou kurióznost tenhle zdroj příjmů státní kasy stojí za zmínku.  A co je na tom všem špatně? Zisk pro rozpočet z titulu záporných sazeb bude víc než kompenzován ztrátou ČNB z devizových rezerv v okamžiku, až koruna posílí. Takže výsledek pro celý stát bude horší, než lepší. Ale kdo si pak bude umět dát jedna a jedna dohromady? Hlavně, že ministerstvo financí tou dobou už bude za hrdinu.

Zadruhé za dobrý výsledek rozpočtu může vyšší než očekávaný hospodářský růst. Zkrátka když se rozpočet sestavoval, nepředpokládalo se, že se letos bude ekonomice tak dařit. Co je na tom špatně? Především kdyby se počítalo se správným růstem, mohly být úspory ještě mnohem větší. A hlavně: úplně stejná situace, jenom přesně naruby, se nejspíš bude opakovat v příštím roce. Zkrátka příští rok podle všeho nejspíš naše ekonomika poroste mnohem pomaleji (pokud vůbec poroste), než se dnes při sestavování rozpočtu na příští rok odhaduje. Ministerstvo totiž počítá s tím, že ekonomika zrychlí svůj růst z 2,2 % na 2,4 %. A současně se domnívá, že eurozóna příští rok zpomalí svůj růst ze 1,5 % na 1,2 %. Člověk nemusí být zrovna ekonomický génius, aby na první pohled viděl, že tu něco nehraje: Když jsme jako vývozní země na fungování eurozóny závislí, bude se nám dařit stále líp, když Evropě se bude dařit stále hůř? Sotva. Jinými slovy: Plán je opět nesmyslný. O co líp se rozpočet plní letos, o to hůř se nejspíš bude plnit příští rok.

Zatřetí rozpočtu letos pomohlo, že jsme z evropských fondů vyčerpali méně peněz než loni. Ano, čtete dobře: Méně peněz z Evropy pomohlo k ozdravení naší ekonomiky. Ne, není to nesmysl. Je to definiční znak všech prohnilých evropských dotací, bez nichž by nám bylo mnohem lépe. Jak se to mohlo přihodit? Změnilo se rozpočtové období. Nové začalo, a tak se musí připravovat zbrusu nové projekty, na které bychom mohli evropské fondy podojit. Jenomže nezapomínejme, že peníze z Evropy musíme spolufinancovat. EU přihodí trochu, náš stát přihodí také trochu. A díky tomu, že evropských peněz je letos méně, takzvané „kapitálové výdaje“ z rozpočtu jsou zatím o 50,8 miliard korun nižší než loni stejnou dobou. A co je na tom špatně? Znovu se stát chlubí něčím, co vůbec není jeho zásluhou. A hlavně: Jakmile se přehoupneme do příštího roku a znovu začneme evropské fondy víc dojit, opět to náš rozpočet zatíží víc.

Začtvrté stát dosud soustavně rozpouštěl – tedy snižoval – něco, čemu se říká rozpočtová rezerva. Co je na tom špatně? No že zkrátka jaksi nemáme onu rezervu… rezervu peněz na horší časy. A to, prosím pěkně, jsme právě teď díky vysokému hospodářskému růstu a až extrémně nízké nezaměstnanosti v časech jedněch z nejlepších, takže ty ekonomicky horší nutně musí nastat už příští rok.

Takže když to tak vezmeme kolem a kolem: Celé je to jedna velká Potěmkinova vesnice. Rozpočet na první pohled vypadá výborně. Dokonce nejlíp za dobu existence naší země. Až na to, že ministerstvo financí na tom prakticky nemá zásluhu. Až na to, že letošní „zisky“ z intervencí budou za rok více než smeteny „ztrátami“ z nich. Až na to, že o co víc se ministerstvo při plánování rozpočtu loni seklo směrem dolů, o to víc se letos seká směrem nahoru. Až na to, že o co méně letos přispíváme na evropské fondy, o to víc na ně bude přispívat příští rok. Až na to, že o co víc jsme si v minulosti přilepšili zrušením rezervy, o to víc nám bude v budoucnu chybět. Až na to, že je to celé jenom moc pěkná pohádka, kterou se vládě vyplatí vykládat před volbami. A po nich budiž potopa.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zeman či antizeman, nebuďme jen užitečné loutky

Podivná je to kauza, která poslední týden hýbe českou politikou. Kdo měl ruce, nohy a občas i hlavu, už měl potřebu se k ní vyjádřit.

Když už i moje švagrová, kterou z dost rozumných důvodů za normálních okolností z politiky zajímají maximálně tři věci (jaké zaplatí daně – do kdy má podat daňové přiznání – a jestli to první dámě slušelo) prohlásila, že „musí v nadcházející svátek 28. října vyrazit do pražských ulic na nějakou demonstraci, protože jí ta aféra hnula žlučí“, je to neklamná známka, že se tentokrát žluč pohnula i u jinak poměrně pasivní části veřejnosti.

Připomeňme jen letem světem pro ony nepravděpodobné návštěvníky z vesmíru, kteří snad kauzu ještě nezaznamenali, že jejím jádrem je spor o to, zda prezident údajně slíbil příbuznému ministra kultury udělit státní vyznamenání, aby vzápětí od svého slibu údajně vycouval poté, co se navzdory prezidentově nelibosti ministr sešel s dalajlamou. Slovo „údajně“ je zde patrně jediné, které je jisté – vše ostatní se totiž rozplývá v husté mlze nejasností.

Rozebírání, který ministr si s kterým prezidentem co řekli, zda si vůbec něco řekli, alternativně kdo co z rozhovoru slyšel, natož kdo měl či neměl dostat vyznamenání, s potěšením nechám na jiných, neb mi celá ta fraška poměrný výrazně leze na nervy (a čistě intuitivně bych si tipla, že nakonec patrně má svou porci másla na hlavě obstojná řádka lidí, kteří měli tu smůlu, že se do věci nějakým omylem přichomýtli). Na věci mě totiž fascinuje něco docela jiného.

Již několik let s nelibostí pozoruji stále rostoucí rozdělení české společnosti. Vyrojila se podivuhodná sbírka slov, kterými se Češi navzájem častují: sluníčkáři, xenofobové, havloidi, klausisti, pražská kavárna, náckové, vítači, populisti, dobros**ové, islamofobé. Nepamatuji, že by v novodobé historii někdy mezi lidmi byl tak hluboký příkop. Naposledy podobná atmosféra panovala na přelomu let 1989 a 1990, kdy se lidé vzájemně s nebývalou agresivitou dělili na komunisty a antikomunisty, přičemž ti první byli v menšině, a tak rozumně povětšinou schlípli uši a ocas a koukali, jak chvíli nebýt moc vidět, aby mohli začít vystrkovat růžky později, až se na ně trochu pozapomene.

A teď mi rozpoložení společnosti onen konec roku 1989 lecčíms připomíná. Ne snad onou euforií, která tehdy ovládala davy, ale podobným příkopem, který se mezi lidmi vytváří.

Když se nad kauzou Prezident vs. Ministr vs. Státní vyznamenání zamyslíme hlouběji, nemůžeme nevidět, že výborně posloužila k vykopání příkopu ještě hlubšího. Na obou stranách se jí ujali dobrovolní „apoštolové“, kteří kauzu vaří a hrotí. (Tím nechci říct, že by snad principiálně nebyla nechutná, ať už nakonec skončí, jak chce.) Čím kdo z těchto apoštolů ví o skutečném sledu a událostí a motivech všech stran míň, tím má na ně obvykle silnější názor. A já se nemohu zbavit dojmu, že všichni nakonec jen máme posloužit jako užiteční idioti, kteří jen 28. října zaplní náměstí a zaskandují si buď pro prezidenta, či proti němu, aby nakonec kolem nás proběhlo něco mnohem většího a skutečně podstatného, co ovšem v tom malicherním zápalu už přestáváme vnímat.

Máme pocit, že z nás někdo dělá hlupáky, a to nás na kauze spravedlivě štve – jenomže abychom se pak nedivili, že za mnohem větší hlupáky jsme nakonec někde úplně jinde – v tom, co v tom zápalu rozhoršení na malém domácím písečku šlo úplně kolem nás. Tak například německá kancléřka si pozvala davy hostů ze zahraničí, ale své hosty se rozhodla ubytovat u svých sousedů – u nás. Rozhoduje se tu bez nás o našem suverénním území, vlastně o státní suverenitě, ale my žijeme infantilními šprajci kolem státních vyznamenání, jejichž forma udělování se stejně dávno stala jen bezvýznamnou maškarádou.

Je libo jiný příklad? V okamžiku, kdy se na Evropu valí čtvrtá průmyslová revoluce, která zlikviduje desetitisíce pracovních míst v každé zemi, která zavčasu neosedlá nové technologie, se necháváme jak husy na trhu prodávat Číně s její levnou montovnou, a vůbec si důsledky neuvědomujeme. A místo podstatného, místo naší budoucnosti, řešíme jak malí kluci na písku, kdo u nás doma zrovna lhal.

Vážně máme zapotřebí za každou cenu hledat domácího pseudonepřítele a ignorovat skutečná nebezpečí, která na nás udeří na všechny bez rozdílu, ať už se titulujeme „kavárna“, nebo „hospoda“? Vážně se necháme tolik roztříštit v okamžik, kdy tak moc potřebujeme semknutí? Nemohu si pomoct, ale nápadně mi to připomíná odvádění pozornosti.

(Tento text vzniknul ráno ve středu 26.10. Nutno říci, že během následujících 24 hodin do jeho publikace se situace polarizovala ještě mnohem víc.)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Komu poslouží EET?

Pamatujete si na velkolepé zavedení důchodové reformy? Že je dneska už pasé o důchodové reformě hovořit, protože druhý pilíř byl zrušen?

Jistě, byl zrušen, také si nikdy nezískal oblibu, a co hlavně: nikdy ani neměl být zaveden, jelikož se v čase ukázal být slepou vývojovou větví, která budoucím důchodcům žádný přínos ve většině případů většinou nepřinesla. Že tedy jde už o uzavřenou záležitost?

Ale kdeže. Nepovedená důchodová reforma budiž nám úžasnou laboratoří, jak to obvykle v České republice chodí s politickými projekty, nad nimiž nepanuje celopolitická shoda… Budiž nám zrušený druhý důchodový pilíř ukázkou, jaký osud pravděpodobně stihne elektronickou evidenci tržeb (EET).

EET je od samého počátku vysoce kontroverzní záležitostí. A to v mnoha aspektech.

Začátek kontroverze je už v tom, že EET se stala předvolebním tahákem hnutí ANO. Ponechme stranou samotnou užitečnost tohoto nápadu – problém byl v tom, že šlo od počátku o nápad jednoho politického uskupení, pod který se ostatní strany nepodepisovaly. Tak jako kdysi rovná daň či právě 2. pilíř. Neboli EET byla od počátku protlačována přes odpor a hojné obstrukce dalších stran. A srozuměny s tímto nápadem příliš nebyly ani další vládní strany. To vedlo k tomu, že 100 % veřejnosti se horko těžko přesvědčovalo o užitečnosti tohoto opatření, které mělo podporu jen jediného politického uskupení, které získalo ve volbách jen necelých 19 % hlasů.

Ve prospěch EET příliš nesvědčilo ani to, že šlo o nápad okopírovaný z Chorvatska. Těžko se nadchnout pro opatření, které není doma v žádné rozvinuté zemi, ale platí jen poměrně krátce v zemi s výrazně nižším HDP na hlavu, než má Česká republika. Celkem logicky se tak můžeme ptát, zda příště se půjdeme hospodářskou politiku učit do Somálska či Eritrey.

Kontroverze nekončí ani tehdy, když se na EET podíváme z filozofického úhlu pohledu. EET je vlastně preventivní represí. V pozadí EET stojí schovaná myšlenka, že živnostníci jsou vesměs zloději toužící okrást stát, a tuto potenciální zlodějinu je třeba preventivně potírat a kontrolovat. Neboli ten, kdo podporuje EET, v podstatě vychází z myšlenky, že nebýt zlodějů mezi podnikateli, vybralo by se na daních víc, nakopnul by se hospodářský růst a všichni bychom se měli lépe. Podnikatelé jsou vlastně mlčky považováni za jakési parazity ve společnosti.

To je ovšem myšlenka, se kterou se nemohu ztotožnit. Můj pohled na věc je přesně opačný: Živnostníci jsou decimováni až příliš vysokými daněmi, až příliš velkým stresem, obyčejně si ani nemohou dopřát ten „luxus“ vzít si několik dní zdravotní neschopenky. Tito extrémně vytížení, stresovaní a současně státem finančně tlačení lidé přitom dávají práci ostatním. Na rozdíl od státních zaměstnanců a v menší míře i na rozdíl od zaměstnanců v privátní sféře nenatahují ruce ke státu, využívají minimálně sociálních dávek, podpor v nezaměstnanosti, důchodů; naopak dávají práci sami sobě i svému okolí. A prokázali tím, že začali podnikat, notný kus odvahy. Takových lidí by si měl stát vážit a naopak jim daňově co nejvíc ulevovat. Ne na ně hledět jako na potenciální lumpy.

A pak jsou tu vedle roviny filozofické či etické ještě otázky ryze praktické. Především EET nabízí byznys řádově za 1,5 miliardy korun, o který by se mohli poprat dodavatelé pokladen, softwaru i tiskáren. Těchto 1,5 miliardy je ziskem pro jednu úzce omezenou skupinu firem; zuby si na něj brousí například Kellnerova PPF nebo finanční skupina J&T. Stejná částka je ale naopak dodatečným nákladem, dodatečným zdaněním, pro živnostníky, kteří tyto peníze musí vydat na své technické vybavení spojené s EET. Nechť si každý sám zodpoví na otázku, zda je takové přerozdělení peněz od malých živnostníků k velkým finančním skupinám jedním zákonem etické.

Přitom zvýšení finančních nákladů pro podnikatele je jen jednou stranou mince. Pak tu máme ještě značné náklady organizační a časové. V  první vlně by se EET měla od 1. prosince vztahovat asi na 50 tisíc podnikatelů v hotelnictví a restauratérství. Ale o tom, že se podnikatelům do organizačních problémů spojených s registrací ani trochu nechce, svědčí prostý fakt, že zatím (počátek října) vydala Finanční správa autentizační údaje k elektronické evidenci tržeb jen zhruba 4600 podnikatelům…

A začíná se vynořovat i další velmi problematická otázka. Ministerstvo financí tvrdí, že EET nejde obejít. To však není jisté. Rojí se pokoutné reklamy nabízející software, který prý část příjmů z pokladny jednoduše vymaže. A některé účtenky zase v režimu offline údajně přečísluje. Pokuta za instalaci takového nelegálního software hrozí až ve výši 50 tisíc Kč – ale ruku na srdce: Nebude dost těch, kterým se vyplatí to risknout? Ministerstvo podle všeho nemá pravdu, když tvrdí, že takový software není možný; někteří daňoví experti tvrdí, že se s takovými funkčními softwary již skutečně setkali. Takže nejen, že EET z podnikatelů preventivně dělá lumpy; tato vysoká míra represe skutečně podnikatele potlačí do krajnosti a ilegality. Protože kde jsou příležitosti, tam černé chování prostě existuje. Neboli čím vyšší represe, tím vyšší míra skutečných podvodů touto represí vyvolaných. Takhle si sotva můžeme představit kultivace podnikatelského prostředí, spíš naopak je efekt přesně opačný a pro podnikatelské prostředí ničivý.

Mám-li si tedy tipnout, jaký osud nakonec EET potká, předpokládám, že jen co hnutí ANO přestane být dominantní politickou silou, bude EET zrušena. Stálo to ale za ty náklady a nervy?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dobrý skutek má být potrestán

Bylo – nebylo, bývaly doby, kdy dobré mravy velely odvděčit se tomu, kdo nám nějak pomůže. Třeba když nám někdo půjčil peníze, bývalo dobrým zvykem odvděčit se mu tím, že jsme mu za to zaplatili úrok.

Když jsme naše úspory půjčili bance a dovolili jsme jí je používat – neboli když jsme si do banky uložili vklad – bývalo zvykem, že nám za to za odměnu banka peníze zúročila. Ale časy se mění a pohádky o dobrých časech končí.

I stalo se, že v některých zemích světa centrální bankéře napadlo vyzkoušet, co by to asi udělalo, kdyby staré pořádky postavili na hlavu. Co kdyby napříště dobrý skutek nebyl odměněn, ale potrestán? Co takhle zavést takové pravidlo, že když někomu půjčíte svoje peníze, nedostanete za to odměnu, ale budete naopak potrestáni? Co takhle půjčit vaše peníze bance a zaplatit jí pokutu za to, že jste jí půjčili…?

Zdá se vám poněkud zvrácené? To je naprosto normální a v pořádku, mně také. Ale mnohým centrálním bankéřům v různých zemích světa se to jeví… jaksi… normální. Dokonce se jim to zdá být žádoucí a užitečné. Eurozóna budiž toho živoucím důkazem. Evropská centrální banka záporné úrokové sazby, tedy vlastně sankce za uložení a půjčení peněz, praktikuje už nějaký ten pátek.

U nás se podobným nápadům Česká národní banka dost dlouho bránila. Minimálně někteří členové její bankovní rady naznačovali, že se jim tenhle nápad zdá býti v našich podmínkách poněkud „extrémním“. Což o to, já jej za hodně extrémní považuji také, takže jsem byla ráda za to, že tyhle experimenty á la eurozóna Česká národní banka nezkouší. Ale můj umírněný optimismus skončil. ČNB se totiž nechala nedávno dosti polopaticky slyšet, že „není možné vyloučit zavedení záporných úrokových sazeb“. Jak je to možné?!

Má to celkem snadné vysvětlení. Není to tak dlouho, co jsem na tomto místě psala, že ČNB má s tím, jak vycouvat z umělého oslabování české koruny (tzv. intervenčního režimu), hlavu zamotanou víc než můj drahý choť Pikora, má-li zaparkovat mezi dvě vozidla stojící u krajnice. Bojí se totiž – a bojí se nanejvýš oprávněně – že jakmile korunu pustí ze řetězu, mohl by kurz ze dne na den skočit třeba o 8, nebo v krajním případě i o 10 procent. To by byl pro ekonomiku moc nepěkný šok.

A teď na to ČNB „konečně“ kápla, jak se tohoto problému zbavit! Tedy přesněji řečeno, ČNB si myslí, že na to kápla. Napadlo ji ve stejný okamžik, kdy zruší intervenční režim, zavést u nás záporné úrokové sazby! (V rámci objektivity budiž řečeno, že o nich zatím ještě není rozhodnuto, jen se o nich zatím intenzívně diskutuje.)

Centrální banka uvažuje, zjednodušeně řečeno, asi takhle: Když pustíme korunu ze řetězů, bude posilovat. A to je velké lákadlo pro spekulanty. Čím víc spekulantů koruna naláká, tím víc posílí. Když ale spekulanty „potrestáme“ tím, že budou muset za vlastnictví korun platit záporné úroky, nebude už pro ně koruna tolik zajímavá. Spekulantů ubyde. A koruna neposílí tolik. A my, centrální banka, budeme mít po problému.

To je asi takové jako říkat: Je mi zima. Udělám si v obýváku na zemi táboráček. Srazím dvě křesla, tři židle, zabalím to dekou, a podpálím. A aby mi táboráček pěkně hořel, nezapomenu ho ještě před škrtnutím sirkou polít kanystrem benzínu. Ale taky bych to mohla trochu přehnat, žejo. Táboráček by se mohl vymknout z rukou. Tak aby se nevymknul a aby mi nezachvátil celý bejvák, připravím si hrnek s vodou, kdyby bylo třeba hasit.

Dnes se odhaduje, nebo alespoň já odhaduji, že koruna by mohla být o nějakých 8-9 procent podhodnocená proti tržní hodnotě, kterou by kurz měl, kdyby intervence nikdy nezačínaly. Dejme tomu, že spekulanti tedy čichají zisk bez rizika, bez práce, a prakticky za noc, o 9 %. A ČNB jim v tom, aby se na korunu vrhli, chce zabránit tím, že zavede záporné úroky, dejme tomu, 0,5 % ročně. („Zápornější“ než dejme tomu procento by vskutku i na ty nejbouřlivější inovátory byla příliš silná káva.) Ať počítám, jak počítám, pořád to nic nemění na skutečnosti, že spekulanti si mohou přes noc, bez starostí a bez rizika přijít na skoro na 9% zisk. Nějak nedává smysl, aby to byť jediného z nich odradilo. Nedává tedy smysl ani domněnka, že by záporné úroky mohly zabránit posílení koruny.

Co ale smysl dává, je předpoklad, že se to běžným českým střadatelům nebude ani trochu líbit. Když celoživotní úspory v bance začnou ztrácet kvůli „trestným“ úrokům hodnotu jen proto, že centrální bankéři v minulosti usoudili, že ekonomiku, která je již na vzestupu, musí ještě víc podpořit intervencemi. Jen proto, že nedokázali z rozjetého vlaku včas vystoupit. A jen proto, že se jim z toho vlaku zachtělo vystoupit a ekonomiku tím ještě víc zchladit zrovínka jako na potvoru v době, kdy je už zase hezky na sestupu. Jako zapálit si v červenci krb a v lednu vypnout vytápění. A zkasírovat přitom za trest souseda.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Cerny den na burzach: blaznive syckovani, ci realna predtucha?

Vážení přátelé, prozradím vám malé tajemství.

A to tajemství je, že se mi vůbec nechtějí líbit globální akciové trhy.

Jistě, už dlouho se nad akciovými trhy ošklíbám a tvrdím, že aktuální ceny akcií globálně neodpovídají jakési „vnitřní hodnotě“. Dlouhodobě tvrdím, že skutečnost, že centrální banky zejména v USA, v Evropě a v Japonsku hrnou do ekonomik levné peníze buldozerem, nevede sice k růstu spotřebitelské inflace (tedy k růstu cen zboží a služeb), ale zato vede k poněkud méně obvyklé inflaci cen cenných papírů a dalších finančních produktů. Že, jednoduše řečeno, ceny (nejen) cenných papírů jsou velmi nadhodnocené. A také jsem vždy tvrdila, že tato gigantická cenová bublina, která se nafoukla na akciových, dluhopisových i derivátových trzích, sice může existovat dost dlouho, ale přesto je do budoucna doutnajícím sudem střelného prachu. Potud nic nového.

Ale tentokrát to myslím jinak. Tentokrát nemám na mysli žádná „moudra“ o inflaci cen cenných papírů, o poměru P/E a dalších oblíbených analytických serepetičkách. Tentokrát mám na mysli něco, co se mnohem hůř balí do odborných pojmů, které obvykle analytici finančních trhů používají. Mám na mysli prachobyčejný špatný pocit. Takové to divné šimrání v žaludku. Možná by se mu dalo říkat intuice.

Kudy chodím, tudy slyším maximální spokojenost: Ekonomika roste. Inflace veškerá žádná, ale deflace to také není. Zaměstnanost solidní. Hlasování o Brexitu je už za námi, takže ať už jednání o konkrétní podobě Brexitu dopadnou jakkoliv, horší než onen šok, který přinesla noc po hlasování, to být nemůže… A tak dál a dál. To je ale jen jeden úhel pohledu. Já to vidím o dost jinak.

Tak zaprvé: Evropská ekonomika sice ještě roste, ale už zpomaluje. Je v sestupné fázi hospodářského cyklu.

Zadruhé: Čína zpomaluje už dlouho. Zatím nic nenasvědčuje, že by se její pád brzdil.

Zatřetí: Evropské banky jsou v tristním stavu. Německá vláda sice dělá všechno možné, aby navenek ukazovala ramena, ale v realitě má s Deutsche Bank zavařenou hlavu víc než dost. Slibované snížení 14miliardové pokuty (v USD) pro Deutsche Bank zatím pořád nepřišlo. O italských bankách raději ani nemluvím.

Začtvrté: Bylo by logické, kdyby v době růstu neposkytovaly centrální banky ani vlády ekonomikám žádná anabolika k podpoře růstu a naopak v době krize začaly ekonomiku podporovat. Skutečnost je ale přesně opačná. V době růstu, tedy třeba v letech 2015-16, pumpovaly centrální banky do ekonomik peníze, seč jim síly stačily. Dnes, když ekonomiky začínají zpomalovat, mají už vystřílenou všechnu munici a začínají mluvit o útlumu svých podpůrných politik. V USA se mluví o zvýšení úrokových sazeb údajně na konci roku (já mu moc nevěřím), v Evropě se mluví o postupném utlumování programu výkupu dluhopisů. A to v době, kdy očividně přichází globální hospodářské zpomalení! Centrální banky fungují přesně naruby, než by měly!! (V ČR takto naruby funguje načasování zavedení a zase zrušení intervenčního režimu.)

Zapáté: V USA jsou za dveřmi volby, které by potenciálně mohla vyhrát (z pohledu finančního světa) ta nejkontroverznější osoba za dlouhá desetiletí.

Každá z těchto jednotlivostí sama o sobě ještě není nijak zvlášť likvidační. Ale jejich souběh se mi vůbec, ale vůbec nechce líbit. Obyčejně jsem v otázkách finančního trhu dost rezervovaná k nějakým pofiderním věšteckým neodborným názorům. Ale tentokrát si výjimečně dovolím dát průchod svým poněkud neodbytným a mrazivým pocitům. A tyto pocity mi říkají: Stav, v jakém se právě nyní světový finanční trh nachází, mi něčím připomínají léto 2008. Alternativně rok 1987, který jsem sice zažila ve věku dětském a navíc ještě zpoza východního socialistického bloku, nicméně literatura o něm mluví dostatečně. Tehdy, v létě 2008 i 1987, většina lidí si jakékoliv pesimistické myšlenky také nepřipouštěla, ačkoliv tu už dávno byly subtilní varovné náznaky.

A pak na podzim ze dne na den přišlo zhroucení akciových trhů.

Pokud by snad má intuice byla správná, můžeme už jen doufat, že u doutnajícího sudu nepřeskočí jiskra.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

„Ekonomové“ jsou kecálkové

A to tvrdím já, ekonomka. A světová ekonomika není v těch správných rukách. Vůbec se mi nechce líbit, kam směřuje. Chcete vědět, jak se to mohlo stát? To bylo tak…

…České ministerstvo financí může slavit. Už si nemohlo vybrat lepší načasování zprávy než krátce před senátními volbami. Byl totiž zveřejněn výsledek hospodaření se státním rozpočtem za prvních devět měsíců roku – a výsledek je ne-u-vě-ři-tel-ný. Zatímco vloni touto dobou měl rozpočet deficit ve výši 2,8 mld. Kč, dnes má naopak přebytek sotva uvěřitelných 82,3 mld. Kč. Je to historicky nejlepší výsledek za prvních devět měsíců roku. To všechno je moc pěkné a zaslouží si potlesk. Má to ale jeden háček. Stát se tak trochu chlubí cizím peřím. Či ještě lépe: Chlubí se svou vlastní chybou.

Jak se to vlastně mohlo přihodit, že stát najednou hospodaří tak bravurně, když dosud se neustále veřejný dluh zvyšoval? Mohou za to dvě věci.

Zaprvé stát soustavně zmenšuje tu část rozpočtu, která má sloužit jako rezerva na horší časy. Když ale vaše rodina vytáhne ze šuplíku obálku poslední záchrany a tou zaplatí dluh, sotva to lze považovat zlepšení vaší finanční situace, i když dluh je na první pohled menší.

A zadruhé – a to je snad ještě pozoruhodnější – rozpočet se tak dobře vyvíjí proto, že se podařilo oproti plánu víc vybrat na daních (příjmy vzrostly meziročně o 6,2 %) a naopak oproti plánu méně utratit třeba na sociálních dávkách (výdaje klesly o 3,1 %). Ano – oproti plánu. Stát tedy do poslední chvíle netušil, kolik na daních vybere a kolik utratí. A nevěděl to proto, že vůbec neodhadnul, jak se bude letos česká ekonomika vyvíjet.

Stát se totiž při sestavování rozpočtu chronicky mýlí. Pravidelně v době krize podceňuje hloubku poklesu ekonomiky, a pak se diví, že ekonomika padá a rozpočet se vyvíjí mizerně. A v době prosperity pravidelně podceňuje hospodářský růst. A pak se diví, že kupodivu dosahuje lepších výsledků, než vůbec tušil. Skutečný rozpočet pak vůbec neodpovídá tomu rozpočtu, který schválili poslanci. (Podle nich jsme měli letos hospodařit se schodkem 70 mld. Kč. A skutečnost je zjevně úplně jinde.)

Proč se vlastně poslanci vůbec namáhají rozpočet schvalovat, když je očividně nezávazný a k ničemu? V realitě se hospodaří, jak to zrovna vyjde… To je potom těžko po státu chtít, aby veřejné finance konečně vyrovnal, když v lednu sám netuší, co bude v červnu.

A „jak to vyjde“ se nejspíš bude hospodařit i ode dneška za rok. Oficiálně totiž dosud neexistuje žádná prognóza, podle které by česká ekonomika měla v roce 2017 procházet dnem hospodářského cyklu. Všechny dostupné oficiální předpovědi počítají se slušným růstem. Jenomže já bych se vůbec nedivila – mnohé makroekonomické ukazatele to už naznačují – kdyby ekonomika v příštím roce v některých obdobích nerostla vůbec. (Tedy v tom lepším případě. V tom horším můžeme sklouznout do plnokrevné recese.) To ovšem znamená, že rozpočet by se měl příští rok vyvíjet naopak mnohem hůř, než si dnes stát maluje.

Celé to ovšem ukazuje na mnohem širší problém. Tahle predikční mizérie v ekonomii není nic nového pod sluncem. Například centrální banky světa se soustavně mýlí ve svých prognózách inflace, přitom ale na těchto prognózách staví svou politiku. Přistupují k záporným úrokovým sazbám nebo intervencím proti české koruně na základě předpovědí, které nevychází. Tak třeba britská centrální banka přiznala, odhad inflace na rok i na dva dopředu jí v letech 1997-2014 vycházela ze všech prognózovaných ukazatelů vůbec  nejhůř, ačkoliv právě na jejím základě prováděla svou měnovou politiku! A ČNB se v pointervenčním období u odhadu inflace na rok dopředu mýlí o více než 1,5 procentního bodu (!), přitom právě na základě této prognózy s intervencemi vlastně začala.

Není se tedy co divit, že lidé tak často znechuceně prskají, že ekonomie je pavěda a že ekonomové jsou jen kecálkové. Mají pravdu – v dnešní době a u velké části ekonomů to opravdu platí. A já – sama ekonomka – jsem z toho znechucená zrovna tak. Vtip je totiž v tom, že dnešní „ekonomie“ už dávno není tou ekonomií, kterou bývala před lety. A dnešní „ekonomové“ už víc než ekonomové jsou matematici, kteří pro své modely nevidí lidi.

Když se mě někdo zeptá, v čem spočívá moje profese, odpovídám, že zkoumám chování lidí. Odhaduji, jak se asi velké masy lidí v určitých situacích zachovají. Na základě porovnání s historickými příklady, na základě trochy psychologie, občas i na základě trochy intuice a prostého selského úsudku. Matematiky je v tom pramálo, a když, tak většinou hlavně tehdy, počítám-li ukazatele jako úrokové sazby nebo ocenění nějakých komplikovanějších finančních produktů. „Kupodivu“ to celkem funguje. Ostatně tak jako to kdysi fungovalo ještě v době, než se „ekonomové“ zbláznili do matematiky.

Jenomže v centrálních institucích už dneska prakticky nenajdete nikoho, kdo by o profesi ekonoma mluvil jako o „zkoumání chování lidí“. Snad je to otázka módy, snad otázka nutnosti vybojovat si pracovní místo tím, že „ekonom“ dokáže svou kvalitu počtem doložených certifikátů z ekonometrie. Dneska se vlastně v centrálních bankách nebo nadnárodních organizacích už skoro ani nemluví o „ekonomii“ jako takové – namísto toho se mluví spíš o „ekonometrii“. A tito ekonometrové jsou sice zdatní matematici, o tom žádná, ale když se jich zeptáte, jak veřejnost zareaguje, když uslyší o problémech největší německé banky, když bude vyděšena obrázky imigrantů povalujících se podél silnic, když jí banky napaří záporné úrokové sazby, pokrčí jen rameny a vychrlí na vás rovnici. O pravé ekonomii toho někteří z nich slyšeli, co by za nehet vlezlo.

Ještě se divíte, že to jde se světovou ekonomikou už někdy od roku 2008 od desíti k pěti? A kam jinam by to taky mohlo jít, když si s ní jak kluci na písečku hrají matematici, co se vydávají za ekonomy, kteří ji pořád víc a víc vychylují z rovnováhy, a ani o tom sami nevědí? Nebo je to snad normální stav, že je dnes výhodnější mít peníze ve slamníku než v bance? A myslíte, že takový stav by někdy normální ekonom připustil?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.