Konec srandy. Ministerstvo pravdy přichází.

„…Z místa, kde Winston stál, se ještě dalo přečíst úhledné písmo, jímž byla na bílém průčelí vyvedena tři hesla Strany:

VÁLKA JE MÍR

SVOBODA JE OTROCTVÍ

NEVĚDOMOST JE SÍLA

Ministerstvo pravdy prý čítalo tři tisíce místností nad zemí a příslušně se rozvětvovalo i pod zemí…“

(George Orwell, Devatenáct set osmdesát čtyři)

 

České Ministerstvo pravdy zatím nemá 3 000 místností nad zemí, nýbrž „jen“ kolem 20 zaměstnanců. Ovšem zbytek zase tak daleko od předlohy není.

Povinná celoevropská Hate-Free kultura nám polopaticky vysvětluje, že teroristické útoky jsou dílem několika málo psychicky pomatených jedinců a zhoršující se bezpečnostní situace v Evropě je ve skutečnosti výkladní skříní míru.

Genderové neziskovky a norské fondy nám zase vysvětlují, že svoboda v rozhodování o svém životě je primitivním a překonaným vývojovým stupněm společnosti; šťastnější budeme, předáme-li naše děti i odpovědnost za naše rození, vzdělávání, práci, zdraví, bydlení i umírání státu. Co stát řídí, to dobře řídí a stát má tedy řídit vše až do dokonalého otroctví.

A nově zřízené Ministerstvo pravdy nám nyní tvrdí, že přenecháme-li svůj úsudek o tom, co je Pravda, státu, budeme silnější a vyzrajeme nad ruskou propagandou. Ve vzdání se vlastního rozumu prý bude naše síla.

Tohle už není parodie na Orwella. Tohle je Orwell materializovaný. Máte dojem, že přeháním? Kde že má být ono Ministerstvo pravdy?

Na základě doporučení Auditu národní bezpečnosti vznikl na Ministerstvu vnitra ČR k 1. 1. 2017 útvar nesoucí honosné jméno Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Ministerstvo uvádí, že jde o analytické a komunikační pracoviště. Náplní práce Centra je monitorování hrozeb spojených s vnitřní bezpečností státu.  Tam spadají i dezinformační kampaně. Centrum bude upozorňovat na závažné dezinformace a bude směrem k veřejnosti i směrem ke státním institucím poskytovat odborná stanoviska.

To v překladu jinými slovy znamená, že Centrum bude vědět, co je a co není pravda. Bude mít patent na pravdu. Takže není divu, že na sociálních sítích se již ujala přezdívka Ministerstvo pravdy. Jenomže Pravda není černobílá a nemusí být jedna. Nemusí to být nula, nebo jednička. A často není snadné říct, kdo ji má. A snaha tvářit se, že pravda černobílá je, může být nesmírně nebezpečná. Monopol na pravdu se může až příliš snadno vymknout z ruky.

Tam, kde je jen jeden člověk nebo jedna instituce s právem „vykládat“ pravdu a „tlumočit“ informace, totiž končí demokracie a začíná totalita. Je to obecný znak všech diktátorských režimů. Ostatně každá totalita přeci měla svou variaci na „ministerstvo pravdy“. Například Němci mu za Druhé světové války říkali Ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu. Demokracie totiž spočívá v pluralitě, kde je mnoho názorů, kde si nikdo netroufne tvrdit, že jeden jediný názor a výklad pravdy je nadřazený těm ostatním.

Volby se blíží. Ministerstvo pravdy se už připravuje, jak bude sledovat předvolební kampaň. Nebude sledovat jen strany a organizace. Bude dle svých vlastních slov sledovat i jednotlivce například na sociálních sítích. Přesně to ovšem kdysi dělala STB: Sledovala jednotlivce a jejich nepohodlný výklad pravdy. Ministerstvo pravdy sice nebude tajnou službou, ale přesto nelze do budoucna vyloučit, že by se mohlo před volbami náramně hodit příslušnému ministrovi, pod něhož bude spadat. Úřad totiž nejspíš zcela legálně bude vstupovat do volební kampaně a z pozice oficiální „pravdy“ a vyvracení „dezinformací“ ji klidně může usměrňovat. Nebudou tím ale volby zmanipulované?

My osobně proto považujeme vznik úřadu za největší hrozbu pro svobodu a demokracii od roku 1989, a to bez nadsázky. Vlastně nechápeme, jak politici mohli vznik něčeho tak nebezpečného dovolit. Jediné vysvětlení, proč to politici dovolili, je, že jim vůbec nedoteklo, o jakou hrozbu se jedná. Teď se totiž soustředí jen na potírání toho, že všeci kradú, a ohrožení základů demokracie vnímají jen skrze obchodní rejstřík a skrze to, kdo vlastní které médium. Jenomže naprosté jádro ohrožení demokracie jim zcela uniklo.

Úřad se úpěnlivě brání nařčení, že jde o cenzuru. Nicméně pro nás to cenzura je, protože podstata je stejná: Někdo samozvaný třídí informace na „správné“ a „špatné“ podle klíče údajné národní bezpečnosti – přitom stejný klíč používá i cenzura.

S totalitou máme spojené heslo: „Kdo není s námi, je proti nám!“ A to už k nám přišlo. V tisku jsme se dokonce mohli dočíst názor, že lidé, kteří jsou proti ministerstvu pravdy, jsou „buď blbí, nebo navedení, nebo rovnou kolaborují“. Upřímně: Výraz „kolaborace“ mě přímo děsí. Tohle slovo tu už bylo v těch nejhorších dobách. Jak je proboha možné, že bylo znovu recyklováno? Už zase to černobílé dělení světa?

U nás cenzura teprve začíná. Nebyli by to ale Němci, aby opět nebyli před námi a aby nebyli aktivnější.  V Německu už mají druhý stupeň cenzury.  V Německu jde totiž 6. února před soud Facebook za šíření falešných zpráv. Jakže?! Vždyť Facebook je soukromá firma, nikoliv veřejnoprávní médium. Takže je nehorázná hloupost na něj vztahovat novinářské normy. Trestné mají být činy – jenže teď už jsou trestná i slova. A to nikoli slova firmy, ale jen slova jejích klientů. Ještě chvíli tak dál a brzy budou trestné i myšlenky a sny.

A pak tu máme třetí stupeň cenzury. A to už je klasický totalitní režim. Zatím v Evropě ve své pravé, extrémní podobě neexistuje. Zatím. Ovšem děsivé je, že podobná ministerstva pravdy vznikají všude kolem nás.

A víte co? Mnohdy máme pocit, že je-li u nás zavedena nějaká opravdu velká hloupost a – s prominutím – buzerace, může za to tu EU, tu imigrační vlna a podobně. Jenomže tentokrát je to jinak, tentokrát se na nic a nikoho vymlouvat nemůžeme: Nikdo nás tentokrát k zavádění Ministerstva pravdy nenutil. Jen jsme se trochu inspirovali a dobrovolně se vezeme na globální vlně. Takové vlny zla se už světem přehnaly vícekrát a k ničemu dobrému nevedly.

Proto nabádáme všechny politické strany, které jdou do voleb: Jako cíl své volební kampaně si dejte zrušení Ministerstva pravdy. Jde o hodně.

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ministerstvo Pravdy bude řešit zprávu o přebytku rozpočtu

– Feldkurát Katz: „Co kdybychom prodali pohovku?” – Josef Švejk: „Za tu by moc nekáplo.” – Feldkurát Katz: „Ne? A tak si ji necháme. Stejně je to domácího, tak co.” Co se Vám vybaví, když čtete tuto scénu?

Mně připomíná české politiky. Až na jediný rozdíl. Zatímco Švejk řešil, kde vzít peníze, čeští politici poprvé od roku 1995 řeší, co s penězi. Poprvé za víc jak dvacet let totiž dokázala vláda hospodařit s přebytkem. Taky se tím náležitě chlubí a porovnává ho s rokem 1993. Navíc nikdy nebyl přebytek dosažen v takové výši jako loni.

Má to jenom jedinou vadu na kráse. Takhle postavené tvrzení je totiž tak průhlednou propagandou, že by celkem úspěšně mohlo zasáhnout i nově zřizované „Ministerstvo pravdy“. Ctihodní politici si patrně nevšimli, že od roku 1993 kvůli inflaci dramaticky vzrostly ceny. Takže porovnávat přebytek v roce 2016 s rokem 1993 je asi jako porovnávat platy: Od roku 1993 nám ceny vzrostly téměř na desetinásobek, a přitom se průměrný člověk desetkrát bohatší necítí. Trapné, srovnávat rozpočty těchto let, ne?

Ale na druhou stranu nutno v každém případě uznat, že je úžasné, že stát dokázal hospodařit s přebytkem 61,8 mld. Kč. Jen mi nějak uniká pointa, proč si zákonem stanovil dosažení schodku 70 mld. Kč. Chce tím říct, že pro stát není zákon podstatný? Nebo že by se už vůbec neměl rozpočet sestavovat? Přece jen odchylka 132 mld. Kč je taková, že bychom si snad napříště nějaké sestavování rozpočtu skoro mohli odpustit.

Na rozpočtu je dobré i to, že stát dokázal zvýšit příjmy o 3,8 % a výdaje naopak snížit o 6 %. Kdyby to byl dlouhodobý trend, bylo by to fajn. Stačilo by sedm let pokračovat tímto tempem, z přebytků rozpočtu splácet státní dluh a byli bychom bez dluhu. Za sedm let stejného trendu by totiž výdaje státu místo 1219 mld. byly jen 790 mld. Kč. A mohli bychom tleskat vestoje. Bohužel to je hodně naivní představa. Tak dobře totiž dokázal stát hospodařit jen díky příznivým vnějším vlivům a dramaticky nižším investicím – což nelze opakovat donekonečna. Ostatně o neopakovatelnosti svědčí i to, že příští rok chce opět hospodařit se schodkem 60 mld. Kč.

Kde se ale ty příjmy o 100,8 mld. Kč vyšší než plán vzaly? To číslo je neuvěřitelné. Pan Babiš snad nedojil v české ekonomice jen krávy, ale i býky. Jenomže ve skutečnosti to je tak, že místo dojení býků stačilo podojit EU o 64,8 mld. Kč víc, než se počítalo v rozpočtu. Ano, za vyššími příjmy nestojí až tak moc ČR, jako EU. A každý si to může úplně jednoduše ověřit v tiskové zprávě ministerstva, jen přitom musí umět trochu číst mezi řádky a porovnávat čísla s rozpočtem.

Za co ovšem skutečně může ČR, je třeba DPH – pro stát nejpodstatnější daň. Její inkaso pro státní rozpočet činilo 246 mld. Kč, což je meziroční růst o 9 mld. Kč alias 3,8 % (nebo 5,4 % z pohledu všech veřejných rozpočtů). Trochu nepoměr proti neplánovaným 65 mld. navrch z EU, že? Mimisterstvo financí přitom slibovalo, že zavedení takzvaného kontrolního hlášení prý vyléčí podvody s DPH za 80 mld. Kč ročně! Realita je tedy taková, že na DPH se sice vybralo více než loni (aby taky ne, když ekonomika tak výrazně rostla), ale současně méně, než se plánovalo – a to se přitom předpokládal nižší hospodářský růst a zavedly se represe proti podnikatelům, z nichž jsou teď automaticky potenciální podvodníci, v podobě kontrolních hlášení a u některých i v podobě EET. Trochu divné, ne? Trochu chabé výsledky na to, aby zavedené represe ospravedlňovaly.

Velký úspěch zaznamenal stát i v disciplíně „sedření živnostníků“. V této kolonce byl procentuální nárůst inkasa největší, protože živnostníci zaplatili na daních skoro třikrát tolik než předešlý rok (v roce 2015 zaplatili 1,3 mld. Kč, v roce 2016 hned 3,5 mld.) Jenomže tenhle nárůst příjmů o 2,2 mld. Kč je opět proti neplánovaným příjmům z EU směšný.

A jak jsme už řekli, tenhle zázračný přebytek byl nejen dílem vyšších příjmů státu, ale i nižších výdajů. Jak by se teď už asi dalo ze znalosti předešlých faktů snadno uhádnout, pokles výdajů ovlivnily opět zejména výdaje na financování společných programů EU a ČR. V roce 2016 dosáhly 54,3 mld. Kč, tedy o 118,0 mld. Kč méně než před rokem. Už to dává smysl? EU vám pošle víc peněz, abyste investovali víc než o rok předtím, a vy pak naopak investujete o 118 mld. Kč méně než o rok dříve. Tak takhle se dělá přebytek rozpočtu před volbami!

A kde stát utrácel nejvíc? Na sociálních dávkách. Ty nás přišly na 513,2 mld. Kč. Neboli o 1,3 % víc než před rokem. A to v době rekordně nízké nezaměstnanosti, kdy by bylo naopak logické čekat, že dávky poklesnou. A jen díky této rekordně nízké nezaměstnanosti jsou výdaje na dávky pořád o 2,6 mld. Kč nižší než plán.

Možná si teď říkáte, že tedy když ne rozpočtování, tak alespoň něco dělají politici dobře, jelikož snížili nezaměstnanost na rekord. A víte, že Německo má nejnižší nezaměstnanost od roku 1990, kdy se znovusjednotilo? Neboli nízká nezaměstnanost je všude kolem nás. Nemají ji jen úplná ekonomická nemehla typu Řecko. Evidentně to tedy zásluha politiků nebude.  Podobné to je i s rozpočtem. Víte, že Německo hostí přes milion imigrantů a má po několik let v řadě přebytek rozpočtu? A víte, že Slovensko má nejlepší výsledek rozpočtu za osm let? Tak to jsou právě ony příznivé vnější vlivy, které nám pomohly, abychom i my měli poprvé od roku 1995 přebytek, žádné mimořádná obratnost politiků.

Tak kupříkladu přes 11 mld. Kč jsme vydělali na záporných výnosech státních dluhopisů. Ty má ostatně mnoho zemí Evropy, protože ECB se zápornými úroky snaží pomoci problematickým bankám třeba v Itálii. Tyhle záporné výnosy nám ohromně pomohly: Zatímco v roce 2015 jsme za správu státního dluhu utratili 53,2 mld. Kč, v roce 2016 to bylo jen 40,7 mld. Kč. To už je hodně peněz. Pro srovnání: na všechny státní zaměstnance vynaložil stát 110 mld. Kč. Jinými slovy, v roce 2015 nás dluh stál to, co polovina všech státních zaměstnanců.

Díky podobným položkám nám v posledních letech – s výjimkou mimořádného roku 2016 – rychle rostl státní dluh. Ti, kdo ho způsobili, se nyní chlubí, jací jsou borci. Pojďme si ale spočítat, kolik nás tito borci stáli. Počítejme vždy jejich dluh jako součet deficitů za každý započatý měsíc v jejich službě ministra.

  1. Sobotka byl v úřadě ministra financí od července 2002 do září 2006. Za tu dobu vygeneroval dluh 355,1 mld. Kč.
  2. Kalousek byl za TOP 09 v úřadu od července 2010 do července 2013. Jeho část dluhu je 362,6 mld. Kč.
  3. Babiš je v úřadě od ledna 2014 dodnes. Po odečtení přebytku a připočtení plánovaného deficitu za rok 2017 vygeneruje dluh 148,8 mld. Kč. Z tohoto pohledu je skutečně nejlepší ministr. Nicméně svou firmu by patrně řídil lépe.

No a náš Švejk teď tedy poprvé od roku 1995 bude řešit, co s přebytkem. Nabízí se oblíbené „investovat a proinvestovat se k růstu“. A víte co? V roce 2016 jsme investovali zanedbatelně. Měli jsme přebytek rozpočtu. A ekonomika rekordně rostla a nezaměstnanost klesala! Ono státní proinvestování se k růstu je evidentně podvod jako hrom.

A tak nejrozumnější je z přebytku splatit státní dluh. To je totiž přesně ona koule na noze, která nás v roce 2015 stála tolik co polovina státních zaměstnanců.

A ještě jedna drobnost. Víte, že jsme loni vyplatili neziskovkám jako transfer 11,5 mld. Kč? Stály nás víc než desetina státních zaměstnanců. Vážně neziskovky potřebujeme? Vážně je nutné, aby nám bývalí pornoherci diktovali seznam „nevhodných“ médií?

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

 

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jsem snad antifeministka?!

Před lety se mi stala velmi nemilá věc. Jako zaměstnavatel jsem se z trestuhodné nepozornosti dopustila hrubé chyby, přehodila dvě obálky a dvě kolegyně se dozvěděly navzájem svůj plat. Lišil se zhruba o tisíc korun.

Každá z kolegyň pracovala ve společnosti různě dlouho, každá měla jiné zkušenosti, jinou zodpovědnost, jiné zásluhy i jinou výkonnost. Byly tudíž i jinak složitě či lehce nahraditelné. Přesto jejich pozice nesly prakticky stejný název. A bylo rázem vymalováno.

Nepřála bych nikomu žehlit ty rozbroje, které dvě vyměněné výplatní pásky vyprovokovaly. Jedna z kolegyň – pochopitelně ta s nižším platem – se okamžitě začala cítit dotčená, zneužitá a diskriminovaná, ačkoliv v minulosti byla vždy naprosto spokojená. A začala se, hnána spravedlivým rozhořčením, dožadovat „platového narovnání“. Tím to ovšem neskončilo. Sémě zloby už bylo v kolektivu zaseto. Ještě dlouho se od té doby mezi kolegy táhla pachuť vzájemné podezíravosti, nevraživosti a neloajálnosti. Dáma, která se cítila platově ukřivděná vůči své kolegyni, sice dostala v rámci snahy o zklidnění situace přidáno, ale přesto se od té chvíle nadále cítila nedoceněná a na jejím postoji ke všem ostatním to bylo znát. Její ochota spolupracovat s okolím klesala a klesala.

Možná by se mohlo zdát, že řešením v tu chvíli bylo přidat jí víc peněz. Ale z pohledu zaměstnavatele to naprosto nedávalo smysl: její užitek pro společnost víc a víc kvůli klesající motivaci klesal a měla dostávat větší a větší plat? Jak by k tomu přišly její zkušenější kolegyně, které firmě projevovaly ohromnou loajalitu? A navíc v té době byla nezaměstnanost vysoká a každý týden mi na stůl přistál minimálně jeden dopis s žádostí o zaměstnání. Nakonec to samozřejmě skončilo tak, že původně docela šikovná paní získala až příliš velký pocit ukřivděnosti, který byl z pohledu zaměstnavatele neoprávněný, a tím ztratila motivaci k pořádné práci. Krátce nato jsme se všichni rozloučili a během týdne přijali paní novou. (Dala jsem si už extrémně velký pozor, abych si zase nepomotala prsty a obálky.)

Co tím chci říct? Práce s lidmi, natož odměňování lidí, je věcí navýsost citlivou. A co je citlivé, to je diskrétní. A co je diskrétní, mělo by z dobrých důvodů zůstat jen mezi dvěma lidmi.

Ostatně proto také máme několik různých slov pro „nesdělování informací“. Když chceme naznačit, že někdo neříká dost informací, aniž by k tomu měl dobrý důvod, mluvíme o „tajnůstkaření“. Pokud ovšem o někom řekneme, že je „diskrétní“, máme tím na mysli, že zbytečně neroznáší informace, které mohou spíš uškodit. A v některých případech dokonce stejné nesdělení informací označíme za „ochranu osobních dat“. V dobrých společnostech je diskrétnost a ochrana citlivých dat považována za přednost.

Ne tak ovšem v Evropě.

Zaměstnanci v řadě evropských zemí nově dostali právo dozvědět se, jaká je výše platu jejich kolegů. Nemám teď na mysli žádné veřejné či úřednické funkce; mám na mysli pozice ve zcela soukromých velkých společnostech. A má se tomu říkat „transparentnost“. Tahle transparentnost má být opakem diskrétnosti. Doporučuje to Brusel a řada zemí EU se tomu už přizpůsobila. A důvod? Prý „narovnat platy žen a mužů“ a odstranit údajné nespravedlivě nižší platy žen proti mužům na stejných pozicích. České ministerstvo práce a sociálních věcí se tím už také zabývá a zatím zvažuje jakousi jemnější variantu – totiž že by společnosti musely zveřejňovat průměrné platy na jednotlivých pozicích. Koneckonců, v Česku je dle statistik rozdíl mezi platy mužů a žen třetí největší v Evropě.

A já tvrdím – vědoma si toho, že davy žen tím naštvu – že je to úplně špatně. Je to zrovna tak špatně, jako kvóty pro počet žen ve vedení velkých společností. A říkám to coby žena. Je to špatně ze stejného důvodu, z jakého jsou špatně kvóty.

Nápad s kvótami nebo se zveřejněním platů ve společnosti může dostat typicky kupříkladu úředník (či ministryně) bez špetky znalostí, jak to chodí v komerčním sektoru. Takový úředník, nad jehož chápání je prostá zákonitost: Každý majitel sebemenší firmičky i gigantické společnosti se především snaží vydělat. A vydělá tak, že zaměstná ty nejlepší lidi a vymáčkne z nich, co se dá. Jedno, zda ženy či muže – zaměstná prostě ty, kdo majiteli a jeho společnosti přinesou největší přínos.

Představa, že ženy jsou záměrně diskriminovány, že muži ve vedoucích pozicích je schválně nezaměstnávají, nebo jim schválně platí za stejný výkon míň peněz, je neuvěřitelně naivní. Ukažte mi jediného majitele jediné firmy, který jen kvůli svému domnělému machismu a opovrhování ženami raději zaměstná za víc peněz méně schopného muže, a tím se připraví o nejlepší možné fungování svého byznysu!

Přesto je tahle představa v Evropě neskutečně rozšířená. Vysvětluji si to dvěma důvody. Zaprvé ohromnou vlnou rovnostářství, které se dnešní společností valí. Toho rovnostářství, které by nejraději anihilovalo jednotlivé národy, smazalo hranice a vytvořilo ve jménu pravdy a lásky jediný evropský multikulturní superstát, v němž si budou všichni rovni, všichni zaměstnanci budou nejlépe nikoliv mužského, nikoliv ženského, nýbrž středního pohlaví, a budou za stejné tabulkové místo dostávat stejný plat bez ohledu na to, jak jsou svému okolí užiteční. Bez ohledu na loajalitu. Bez ohledu na to, jak rychle po pracovní době spěchají domů za dětmi. Děkuji pěkně, ale o tohle rovnostářství nestojím.

A zadruhé to lze vysvětlit neméně ohromnou vlnou feminismu, která se vyspělým světem taktéž valí, a která ostatně s rovnostářstvím také souvisí. Tady ovšem musím něco vysvětlit:

Vlastně nevím, jestli mám sebe samu označit za kovanou feministku, nebo naopak za kovanou antifeministku. A to proto, že obsah tohoto slova se jaksi rozplizl. Pokud je feministka někdo, kdo volá po státem řízených kvótách, kdo tvrdí, že ženy jsou stejné jako muži, že všichni by měli mít stejné zacházení, kdo volá po zákazu reklam s vyobrazením ženského těla, pak jsem antifeministka jako trám. Jsem ženská, nejsem chlap, podvazky nosím rozhodně častěji než kalhoty a neuráží mě, když mi muž otevře dveře.

Pokud je ovšem feministka někdo, kdo si je vědom svých vlastních možností, kdo dá příliš dotěrnému chlápkovi v nacpaném autobuse s klidem facku, nebo kdo se nebojí asertivně přijít za šéfem a požádat ho o zvýšení platu, má-li pocit, že si ho zaslouží, pak jsem naopak feministka jako řemen.

Zdá se vám, že právě teď si protiřečím, když tvrdím, že je v pořádku říct si o zvýšení platu? Ale vůbec ne!

Jedna věc je totiž šmírovat, jaký plat má kolega, a pak se ukřivděně s výpisem v ruce dožadovat toho, že chci plat stejný. Bez ohledu na to, kolik máme já a on přesčasů, kolik jsme pro firmu získali nových obchodních příležitostí, nebo kolik máme zkušeností. Tomu se říká rovnostářství bez příčiny.

A úplně jiná věc je být si vědom své hodnoty a diskrétně mezi čtyřma očima šéfovi oznámit svou nespokojenost. Bez ohledu na to, jaký plat mají kolegové. A pokud šéf nevyhoví, asertivně podat výpověď. Ostatně jestli jsem se nemýlila a má hodnota je skutečně tak vysoká, jak jsem si myslela, jiný šéf po mně jistě rád skočí. Tomu se říká zdravé sebevědomí a fungující trh práce.

Něco mi říká, že nepotřebujeme kvóty a totálně indiskrétní zveřejňování platů. Potřebujeme ve skutečnosti jen větší asertivitu. Té nás ale žádný zákon či ministryně nenaučí, ta je na každém z nás.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Bonzáci všech zemí, spojte se!

Systém elektronické evidence tržeb EET byl spuštěn 1. prosince. Prozatím jej musí využívat „jen“ provozovatelé podniků poskytujících stravovací a ubytovací služby, rozšíření na další subjekty bude následovat. Soudě podle reakcí na různých sociálních sítích nebo v diskuzích ve veřejném prostoru, EET má minimálně tolik zanícených zastánců jako odpůrců. Zatímco ti první si nenechají vymluvit, že EET je dobře šitý bič na všechny šizuňky a bídáky, co dosud neplatili daně, ti druzí zase nenechají na EET niť suchou a jde pro ně jen o státní šikanu.

Ale nechme teď pro chvíli stranou samotnou existenci EET jako takovou. EET má totiž kromě samotné své existence ještě další notně kontroverzní stránku.

Podstatou EET krom jiného je, že za každou obdrženou tržbu musí podnik zákazníkovi vystavit účtenku. No jo, ale jak ho k tomu donutit? Vždyť známou věcí je, že kde není žalobce, tam není ani soudce. Ovšem náš milý stát si i zde poradil bravurně. Bez rozpaků si vzpomněl na už skoro zapomenutý národní sport dob nedávných označovaný jako bonzáctví. Na zpravodajských serverech, které se snaží o dojem jakési noblesy, se tento sport občas také nazývá samoregulace. Účastník takového sportu se pak lidově nazývá bonzák, oficiální název by mohl znít třeba „uvědomělý zákazník provozovny podléhající EET, která nevystavila účtenku“.

Zkrátka a dobře, zatouží-li zákazník svého hospodského nabonzovat, není nic snazšího než vyplnit jednoduchý online formulář na portálu Finanční správy, vepsat do něj pár údajů jako DIČ, adresa či třeba detaily o tržbě, a kliknout na tlačítko NAHLÁSIT. A co je na tom nejlepší, formulář lze na Finanční správu odeslat úplně anonymně. Staronový sport se podle všeho velice rychle ujal. Podle agenturních zpráv za prvních pět dnů fungování EET se do něj zapojilo už více než 150 bonzáků.

Technicky vzato, proti nahlášení porušení zákona jaksi není možno nic namítat, že… Jenomže má to ještě druhý rozměr. Možná jste se již setkali ve svém životě se situací, kdy jste se dostali, řekněme, do soudního sporu. A kdy jste velice dobře cítili, že všechny morální a lidská hlediska jsou na vaší straně, ale přesto jste soud třeba i prohráli, protože technicistní právní detaily byly nastaveny tak, že právní norma stála při druhé, byť morálně pokleslejší straně. Je to sice nepříjemné, ale taková je vlastnost práva. Právo není vždy nutně o spravedlnosti podle lidských a morálních hledisek; je spíš o nastavení mechanismů, jak řešit spory. A tak se klidně může stát, že když vám vyhlášený chlívák svede ženu a vy mu vynadáte před svědky do kanců, možná se mu ještě budete muset omluvit za urážku, alternativně mu zaplatit odškodné. Ačkoliv nikdo nepochybuje, že si ten kanec váš spravedlivý hněv zasloužil, zákon může dojít k názoru, že veřejná urážka dejme tomu ústavního činitele je nepřípustná, ať vám klidně svedl se ženou třeba i psa. Zkrátka zákon a morálka mohou být dvě odlišné věci.

Jenomže bohužel vnímání morálky je zatraceně hodně závislé na tom, jak mluví zákon. A kde si lidé na zákon – třeba i kdysi kontroverzní – zvyknou, tam jej časem začnou považovat za morální.

Vytvoření bonzáckého formuláře, na kterém zaráží na první pohled už jen to, že je anonymní, je přesně takovým prostředkem, který může dlouhodobě cítění společnosti měnit a nahlodávat. Bonzáctví bylo kdysi státem vysloveně podporované – a po krátkém intermezzu už znovu je.

Myslíte, že je velký rozdíl mezi udavačstvím na portálu Finanční správy a udavačstvím za protektorátu anebo ve stalinistickém Rusku? Například když za nacismu lidé udávali jeden druhého, že ten a ten ukrývá někoho nepohodlného, také to tehdy bylo – technicky vzato – v souladu s tehdejším protektorátním právem. Ale právo nebylo totéž co morálka. A anonymní udavačství mohlo úplně stejně jako dneska klidně sloužit jedinému účelu: šikaně nevinných, nepohodlných obětí, či dokonce osobní pomstě.

Jistě, můžete namítnout, že jeden zásadní rozdíl tu je: Že tehdy se při udání rovnou střílelo či jezdilo do gulagu na Sibiř. Můžete dokonce tvrdit, že moje přirovnání je přímo výsměchem obětem tehdejších poprav, protože dnes při udání hrozí „jen“ pokuta či zrušení živnosti. Ale vážně si myslíte, že když je jiný trest, je i princip jiný…? A nepouštíme náhodou státní podporou bonzáctví ze řetězu Krakena a neuvolňujeme v lidech to zlé, co by se nikdy nemělo pokoušet?

Jestliže až dosud zastánci EET tvrdili, že EET by údajně mělo kultivovat podnikatelské prostředí, já tvrdím, že adorování bonzáctví ještě nikdy žádné podnikatelské prostřední nevylepšilo. Vždy jen podporovalo ovzduší vzájemné nedůvěry a podrazáctví.

A ještě jednu věc vám řeknu: Ani párem volů – natož nějakou ubohou loterií – mě nikdo nepřinutí, abych si účtenku z EET uložila. Když to jinak nejde, holt místo efektnějšího číra nastal čas pro rebelii s poněkud skromnějším vizuálním efektem.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

S EET vzad levá, kupředu ni krok!

Pamatujete si ještě na nekonečné problémy s centrálním registrem vozidel? Spousta lidí tehdy upřímně v duchu prosila: Když to stát neumí, ať se probůh do informační techniky nehrabe!

Nebyli vyslyšeni. Centrální registr vozidel, který se týkal jen nemnohých, byl totální brnkačkou proti EET, která se týká všech. Ano, všech, protože všichni včetně nemluvňat musejí třeba jíst, tedy všichni jsou závislí například na nákupech – které jsou zase od 1. prosince závislé na EET. Která nebude fungovat. Tak alespoň tipuji já.

První úskalí symbolicky ukázal už 22. listopad, kdy došlo k výpadkům Google, díky němuž ovšem kolaboval internet celkově. Škodolibí odpůrci EET se jen pohihňávali, když si představili, jak podobný výpadek pár dnů nato může vyřadit EET, která technicky patří víc do pravěku než do dneška. Software, na němž je EET postaveno, je totiž starý dobrých 20 let, což je v dnešní době začínající čtvrté průmyslové revoluce doslova jiná technologická epocha.

Ovšem nutno podotknout, že očekávané a nevyhnutelné výpadky EET jsou na celé věci ještě tou největší srandou. Podstatně vážnější je, že nepochybuji, že řada podnikatelů skutečně skončí. A tady se dostáváme k velmi kontroverzní otázce.

EET byla zavedena pod praporem „poctivosti a placení daní“. Důvěřivým nepodnikatelům a neživnostníkům, kteří rádi slyší na očerňování podnikatelů a živnostníků, kteří „přeci“ kradou, „přeci“ neplatí daně a „přeci“ žijí na úkor svých zaměstnanců, bylo polopaticky a pěkně politicky vysvětleno, že když někdo kvůli EET zavře krám, je to „přeci“ proto, že až dosud kradl a krátil stát na daních a poctivým podnikáním se neuživí. A že takový vejlupek „přeci“ nemá za pultem co dělat. Díky tomu se podařilo společnost slušně rozštěpit: Valná část zaměstnanců na EET začala slyšet a dokonce se vyhecovala ke „spravedlivému vzteku“ na všechny ty nechutné kraděje. A převažující část podnikatelů naopak na EET začala nadávat. Podobný princip používali komunisté v 50. letech: každý živnostník či sedlák – alias „kulak“ – byl automaticky nepřítelem lidu a byl ztrestán pro dobro všech. Ostatně tato metoda rozděl a panuj je u vládců oblíbena už od dob starověkého Říma, protože je známo, že znesvářená společnost se ovládá snadněji.

Jenomže celý vtip je v tom, že argumentace zlodějinou není pravdivá.

Obrovské množství živnostníků – a jak přesně velké, ukáží teprve nadcházející měsíce – podniká na hraně rentability. Podnikají ne pro peníze, ne pro svou obživu, ale ze zájmu. Třeba aby nezakrněli v důchodu. Jen v okruhu 10 čtverečních kilometrů bych napočítala hned několik zahradních restaurací, jejichž majitelé přes týden pracují jako zaměstnanci, ale o horkých letních víkendech si otevřou zahrádku pro těch pár cyklistů, kteří projíždějí kolem. Prodají jim tu zmrzlinu, tu jednoho lahváče.  V životě nepracovali s počítačem a nic nového se učit nechtějí.

A ten den, kdy jim stát napařil EET, jejich podnikání od základů změnil.

Tak zaprvé si museli pořídit onu nenáviděnou techniku, s kterou se až dosud odmítali skamarádit. A museli se naučit s ní zacházet, což pro ony víkendové prodavače zmrzky věkově 70+ je celkem oříšek.

Taky za pokladnu museli řádně zaplatit. Náklady se podle typu pokladny pohybují v tisícikorunových částkách.

Zatřetí museli začít platit mobilnímu operátorovi za datový paušál. Kupříkladu náš místní zelinář tak od 1. prosince musí měsíčně zaplatit 500 korun jen za datový tarif, i kdyby k němu do obchodu zrovna nepřišel žádný zákazník.

A začtvrté se začali cítit permanentně pod dohledem velkého bráchy, který vás automaticky podezírá, že jste zloděj, a ukládá vám za povinnost, abyste prokázali opak. Najednou už neplatí stará zásada: Když někoho podezírám z nekalosti, musím mu tuhle nekalost prokázat. Teď je to opačně: Podezírán je každý a každý se musí začít obhajovat. A to celkem uráží.

Takže si Bába Nováková, která cyklistům o parních letních víkendech prodávala na zahrádce vychlazené lahváče, celkem logicky řekne, že tohle vážně, ale vážně nemá zapotřebí, že koneckonců těch pár drbů, které od cyklistů slyšela, a kvůli kterým to celé dělala, si může vyměnit i s Mařkou odvedle, a krámek zavře. Stát ovšem v tu chvíli udělí ještě poslední políček: Prohlásí, že Bába Nováková byla zlodějka, protože zkrachovala, jakmile byla donucena začít podnikat poctivě.

Mimochodem jak to tak vypadá, ministerstvo financí se patrně na poslední chvíli přesně tohoto zavírání malých živností zaleklo. (Jak je možné, že to nejvyšší správci financí země nevěděli dřív, když každý soudný ekonom i živnostník na to poukazuje od prvopočátku?) Najednou přišlo s návrhem řady výjimek, jako třeba zrušení povinnosti EET pro živnostníky s nejnižšími tržbami – a okamžitě vznikl legislativní galimatyáš. Co je ale na tom nejhorší: Zavádění výjimek na poslední chvíli ukázalo, že hesla o narovnání podnikatelského prostředí a zabránění zlodějině byla bezobsažná. Že posloužila právě jen jako vějička pro masy, které na ně skočily. Protože spravedlnost se odjakživa vyznačovala tím, že byla slepá: padni komu padni. A tak se stalo, že dokonce i sama Hospodářská komora, která – i přes nesouhlas nadpoloviční většiny svých členů! – dlouho byla pro EET, začíná od ní kvůli selektování, které se do ní na poslední chvíli zavádí, opatrně dávat ruce pryč.

Už pár hodin po spuštění EET je přitom jasno: První zprávy hovoří o zdražení. Logicky. Živnostníkům se vyplatí podnikání spojené s větší šikanou a většími náklady jedině za předpokladu vyšších tržeb. Jedině tak si nepohorší. Je to zákonitost. Tu chodí zprávy o kávě dražší o pětikorunu, tu zase o poledním meníčku zdraženém o 10 procent. Popravdě řečeno, netroufám si v tuto chvíli odhadnout, jak na to většina společnosti zareaguje. Chtěla bych věřit, že si většina ještě zachovala zdravý rozum a pochopila, že důvodem zdražování je jednoduše to, že EET není dobrý nápad. Ale něco mi našeptává, že by to taky mohlo být přesně opačně. Dost možná si to většina přebere opačně a začne nenávistně plivat po živnostnících, kteří zdražili jen proto, že až dosud údajně kradli. Těžko říct, jak moc se propaganda až dosud stačila lidem zažrat pod kůži.

Takže si to shrneme: Stát si nejspíš moc nepolepší. Protože skutečné daňové úniky se dějí ve velkých korporacích, ne u zmrzlinářů. Navíc řada podnikatelů, kteří dosud platili aspoň nějaké daně, skončí, takže nebudou platit daně už vůbec žádné.

Podnikatelé si rozhodně nepolepší. Přijdou o peníze, čas, nervy a hlavně iluze o státu.

Zákazníci si nepolepší, protože budou platit vyšší ceny.

Ale jedno vím jistě: Přibude těch, kteří budou živnostníky za zdražení nenávidět, protože skočili EET a pohádkám o zlodějích na lep.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak velký musí být náš dluh, aby byl „velký“?

Asi jste již slyšeli to veselé povídání, jak se naše veřejné finance překvapivě zlepšují. Možná vás i čapnul lehký optimismus. Možná jste si řekli, že to bylo nějakého zbytečného plašení kolem Řecka či našeho rozpočtu.

Tak já vám to teď popíšu krapet jinak.

On je ten dluh taková zapeklitá věc. Ekonomové dobře vědí, že krátkodobě může být – za určitých podmínek – dluh pro ekonomiku velmi stimulující. Bez dluhu by sotva mohly firmy inovovat. Bez dluhu by se sotva mohly vynořit ikony jako Apple nebo Tesla. Veřejný dluh zase za určitých podmínek během několika let může pomoci překonat krizi a nastartovat boom. Dlouhodobě to ale neplatí. Dlouhodobě ekonomiku ubíjí.

Bohužel politici vládnou jen 4 roky. A tak je nezajímá, co bude za dvacet let. A s oblibou (velmi překrouceně a bez kontextu) citují údajný výrok známého ekonoma Keynese, že dlouhodobě jsme všichni mrtví. A tak dluhy bobtnají a bobtnají.

Ještě v roce 1992 skupina zemí OECD jako celek měla dluh na úrovni necelých 63 procent HDP.

V roce 2011 byl celkový dluh zemí OECD už více než 102 procent HDP. Proti tomuto trendu šla jen hrstka zemí. Menší dluh než v roce 1992 měli v roce 2011 jen Belgie, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko a Austrálie.

To ostatně odrážely i ratingy jednotlivých vlád. Neboli průměrný stát se jako dlužník zhoršil. V roce 1983 mělo od agentury Moody´s rating AAA 75 procent vlád. V roce 2005 to bylo jen 20 procent. A v roce 2010 už jen 15 procent. Rating se přitom nezhoršil nikterak kosmeticky, z řady vlád se stali vysloveně nedůvěryhodní partneři.

Ale tohle všechno je ještě pořád jenom takový srandovní rozjezd proti poslednímu číslu, se kterým se v říjnu 2016 vytasil Mezinárodní měnový fond (MMF). Z jeho nejnovějších údajů vyplývá, že globální dluh dosahuje 225 procent globálního HDP, neboli 152 trilionů dolarů. Zhruba dvě třetiny z téhle sumy představuje takzvaný privátní dluh, zbytek tvoří dluh veřejný. A tohle číslo je už vážně pecka.

Že přemíra zadlužení není pro ekonomiku nic dobrého, věděli už skutečně všichni ekonomové nejpozději v dobách takzvané Velké Deprese, tedy v době abnormálně hluboké krize v roce 1929. Dnes, bezmála o století později, náš poznatek o devastačních účincích přehnaně velkého dluhu na ekonomiku platí stejně jako tehdy, ale v jednom ohledu se přeci jen situace trochu liší: Svět je v dluzích namočen nejvíc za dobu existence druhu Homo Sapiens.

Zatímco veřejný dluh roste v posledních letech hlavně proto, že jednotlivé země touží sypat víc a víc peněz do ekonomiky v naivní víře, že to zrychlí hospodářský růst a zamaskují se různé problémy, jako jsou třeba nezdravé banky, soukromý dluh roste hlavně proto, že v posledních letech centrální banky – také v touze po povzbuzení hospodářského růstu a zamaskování problémů – udržují úrokové sazby extrémně nízké, a tím zadlužování umožňují. To je právě ono přehnané zaplétání se do hypoték ze strany amerických domácností před rokem 2008, anebo dnes je to ono skupování vlastních akcií velkými akciovými společnostmi v touze vyhnat ceny svých akcií uměle výš.

Zatímco s přehnaným veřejným dluhem je v historii spojeno zvýšené riziko bankrotu státu a „obyčejné hospodářské“ krize, s přehnaným privátním dluhem je v ekonomických dějinách spojeno zvýšené riziko bankrotu bank a „finanční“ krize, která bývá hlubší, delší a pro všechny zúčastněné traumatičtější než krize „obyčejná hospodářská“. Nejznámějšími krizemi, které začaly právě jako finanční, jsou ty z let 1929 a 2008.

No a dnes máme na rekordu oba druhy dluhu.

Jakkoliv by se však mohlo zdát, že krize z let 1929 a 2008 si byly velmi podobné, i co se týče příčin vzniku, jeden zásadní rozdíl tu přeci jen je: V roce 1929 se ještě nepěstovalo coby globální sport maskování a zametání ekonomických problémů pod koberec. A tak když krize nakonec skončila, jednotlivé země z ní vyšly očištěné, částečně svých dluhů zbavené, a to proto, že zkrachovali ti největší vejlupci s největším zadlužením. Ekonomiky pak mohly začít svým způsobem s čistším štítem. Pravda – moc slouho jim to nevydrželo, neb pak přišla válka.

Jenomže po skončení krize, která oficiálně vypukla v roce 2008 (ale ve skutečnosti její kořeny byly mnohem hlubší) se žádné očištění nekonalo, protože globální privátní i veřejný dluh byl po jejím skončení ještě mnohem větší než na jejím začátku. Kdo měl zkrachovat, byl totiž zachráněn státem, který se za tím účelem víc zadlužil.

Myslím, že si každý sám umí odpovědět na otázku, co z toho plyne.

Asi proto české ministerstvo financí pro příští rok plánuje státní rozpočet se schodkem 60 miliard korun.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tak čí je tedy ten náš prezident?

Je to pomalý, nenápadný, plíživý posun. Ale posun to je. A o co je nenápadnější, o to je nebezpečnější, protože proti nenápadným změnám se lidé tolik nebouří. Mám z něj husí kůži. Svoboda a demokracie mizí.

V létě si Britové odhlasovali Brexit a byl z toho pěkný humbuk. Ovšem co na tom všem bylo nejzajímavější, to byly velmi agresívní reakce čelných představitelů EU. Mezi nimi zvláště dominovali svou nesmiřitelností a viditelnou uražeností Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu, a Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise. Společným jmenovatelem těchto reakcí byl postoj, že „zadarmo to Britům nedarujeme“.

Pan Schulz konkrétně na téma britského referenda o vystoupení z EU řekl: „Není filosofií EU, aby dav rozhodoval o svém osudu.“ Jo tak. Podle nejvýš postaveného člena nejvyššího evropského napřímo voleného orgánu „není filozofií EU“, aby byla respektována vůle většiny, která dotyčné pány volí… Tohle je demokracie?

Jen krátce předtím, v květnu 2016, šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker ve vší vážnosti směrem k premiérům členských států EU zase prohlásil: „Příliš posloucháte své voliče. Chovejte se raději jako Evropané na plný úvazek.“ Aha, takže volení zástupci lidu příliš poslouchají své voliče, a to je špatně? Nemáte pocit, že to nápadně připomíná rétoriku fašistů či bolševiků?

Ale budiž, pořád by se dalo říct, že do čela EU bylo odloženo jako do trafiky pár vejlupků, kteří se tak docela neorientují v tom, ve kterém historickém období se právě pohybují. Naivní občan by mohl zadoufat, že stačí, aby v Evropě proběhlo pár národních voleb, stará garda politiků se vymění za novou, a bude to v cajku. Koneckonců příštích dvanáct měsíců skýtá jakousi naději, protože v Evropě budou suprvolební: Od Rakouska a Itálie, přes Nizozemsku až po Německo. Jenomže, mezi námi, tohle mě vlastně zdaleka tolik neděsí.

Nejhorší totiž je, že svoboda a demokracie mizí nejen z chování těch, kdo jsou zrovna u moci; to je ještě celkem častý jev. Mnohem horší je, že mizí z myšlení celé společnosti.

Původně bohulibá myšlenka, že budeme chránit menšiny, se totiž podivně zvrtla. Menšiny už v minulosti projevily sklon svou ochranu víc a víc využívat, pak zneužívat, a pak začaly svá nově získaná privilegia považovat za nárok a právo. A začaly se cítit privilegované nad většinovou společnost. Pocit jakési nadřazenosti tak vybublal na povrch ve velké řadě duší. Nejnebezpečnější z nich je však pocit jakési intelektuální nadřazenosti.

Vlastně tenhle trend sílí už velmi dlouho, ale v úplné nahotě se ukázal krátce po referendu o Brexitu. Tehdy média zaplavily komentáře, v nichž komentátoři, z nichž jasně čišel právě onen pocit nadřazenosti, tvrdili, že pro Brexit hlasovali jen staří, nevzdělaní, hloupí a chudí.  A na sociálních sítích se dokonce začaly objevovat vážně míněné názory, že volební právo by mělo být omezováno podle dosaženého vzdělání.

Když v Americe byl prezidentem zvolen Donald Trump, situace se v bledě modrém opakovala. Jenomže teď už nešlo jen o komentáře v médiích, ale šlo přímo o davy demonstrantů v amerických ulicích. A na sociálních sítích zase nemálo šílenců spekulovalo o zavedení „stanného práva“, které prý „zabrání předání moci Trumpovi“. Opět těmto úvahám vévodí myšlenka, že Trumpa volili hlavně nevzdělaní primitivové, a tudíž „je to všechno špatně“.

Jak „špatně“? Nebyl snad americký volební systém doslovně po století neměnný, a tedy odsouhlasený a domluvený cenou společností? Jestli je nebo není „vhodný“ je věc jiný; podstatné je, že na něm vždy panovala celospolečenská shoda. A domluvená pravidla hry se v demokracii zpětně prostě měnit nedají. Prostá skutečnost, že Trump byl zvolen v demokratických volbách, však zjevně nedokáže zabránit nemalé skupině lidí věřit, že na rozdíl od ostatních jejich názor má větší váhu. Že jsme si sice zkrátka tak nějak všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější.

A jsme snad na tom my v ČR jinak? Nadávat na prezidenta není nic divného; spíš by bylo divné, kdyby každý politik neměl své příznivce i své odpůrce. Stěžovat si, že se mi nelíbí to a ono chování nebo rozhodnutí prezidenta, je také zcela přirozené. Ale pořádat petice tvrdící, že prezident není můj prezident, je asi tak chytré, jako když Jean-Claude Juncker nabádal premiéry EU, aby začali ignorovat své voliče.

Jednou jsme si vybrali přímou volbu prezidenta. (Ne, nemyslím si, že přímá volba prezidenta je optimální v zemi, kde prezident má spíš obřadní úlohu a silnější roli hraje premiér.) A když už jsme si vybrali přímou volbu a v ní prezidenta podle dopředu dohodnutých pravidel zvolili, je prezident prezidentem. (Ne, nebráním prezidenta, mám na něj svůj vlastní názor.) Jde zkrátka o princip.

Tvrzení: „Já jsem inteligentnější než ten okolní plebs, a proto mám právo tvrdit, že prezident by prezidentem navzdory demokratické volbě neměl být“ nesvědčí o tom, že dotyčný je na vyšší úrovni než jeho okolí; svědčí naopak spíš o jeho nevzdělanosti.

Zábavnou třešinkou je, že ti, kdo se nejvíc proti svobodné volbě vymezují, často tvrdí: „V roce 1989 jsme přeci bojovali za svobodu a demokracii, a teď obojí končí!“ Houbeles. To jste jen nepochopili, co ta hesla znamenají. Býti svobodný a žíti v demokracii totiž neznamená, že svět se bude točit podle mého přání a že já jako menšina většinu na ulici přeřvu.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Takže Trump? Začíná jízda z vršku.

Amerika si mohla vybrat mezi mizernou prezidentkou a mizerným prezidentem. Jak to tak ve středu brzy ráno vypadá, vybrala si mizerného prezidenta.

(Tedy pokud volby ještě na poslední chvíli nevezmou podobný obrat, jako tomu bylo u prezidentských voleb v Rakousku.) A Evropa tím nafasovala mizerného parťáka netajícího se svým obdivem k Putinovi. A víte co? Docela se bavím. Vypadá to totiž, že jsem vyhrála hned dvě malé osobní sázky.

Tak zaprvé vítezství Trumpa nepovažuji za nic extra překvapivého. Předvolební průzkumy veřejného mínění se totiž v posledních dnech vyvíjely nápadně podobně průzkumům těsně před hlasováním o Brexitu: Sbližování obou stran, dokonce krátké vedení „rebelštějšího“ názoru a v úplném finále pokles preferencí obou. Tohle už jsme jednou viděli. Mohlo to varovat každého, že zdánlivý outsider a větší rebel má víc šancí, než se zdá. V létě z toho byl Brexit. Teď je z toho nejspíš Trump.

Jen tak mimochodem, Brexit i Trump ukazují jednu věc: Průzkumy jsou pro kočku. Až budou u nás volby příští, upřímně doufám, že jim nikdo nenaletí a nebude se ve strachu o propadnutí hlasu vyhýbat volbě stran, které jsou dle průzkumů údajnými outsidery. Průzkumy lžou. Kdyby Britové i Američané volili dle průzkumů a se strachem o propadnutí svého hlasu, nikdy by si nemohli zvolit podle svého srdce. Volit se má tak, jak cítíme; ne tak, jak velí průzkum placený veřejnými penězi.

A teď to hlavní: Vážení, držte si klobouky – pokud ještě poslední přepočítání hlasů něco dramaticky nezmění, pak tímto na finančních trzích právě začíná divoká jízda z vršku. (Fajn, druhá má soukromá vyhraná sázka.)

Jestliže Amerika byla do poslední chvíle víceméně napůl rozpolcená, finanční svět to viděl černobíle: Trumpa považoval za pohromu. A měl pro to dost dobré důvody.

Trump sice býval často přirovnáván třeba k Reaganovi, z čehož pramenilo (a stále pramení) přesvědčení mnohých, že jeho budoucí kroky v ekonomických otázkách budou podobné právě těm Reaganovým. Což by koneckonců nebyla zase tak špatná volba, Reagan skutečně americkou ekonomiku ve své době slušně nakopnul. Jenomže to je zásadní nedorozumění a finanční svět to ví. Trump není Reagan. Trump je neřízená střela. Ve skutečnosti vlastně nikdo neví, co od něj na ekonomickém poli čekat.

A má to jednoduchý důvod: Trump totiž nemá žádné ekonomické vzdělání (kromě sporné kvalifikace řídit stát jako firmu), zato ale má slušně přebujelé sebevědomí, takže není ochoten nechat si v ekonomických otázkách plně poradit. Jeho „program“ je spíš snůška jednotlivých oportunistických výkřiků, které nejsou propojené jednotnou ekonomickou filozofií. Víme třeba o něm, že by se mu líbila liberalizace místních amerických podmínek (v podobě dramatického snížení daní), ale současně mluví o tvrdém ochranářství v zahraničním obchodě (v podobě cel a kvót). A to nejde tak docela logicky dohromady.

Ostatně tohle ochranářství v mezinárodním obchodě by hypoteticky mohlo mít důležité důsledky i pro nás, tedy za předpokladu, že snad Trump své předvolební řeči myslel vážně. Před nějakým časem se totiž ostře vymezil proti zemím, které – dle jeho mínění – poskytují „neférový“ dumping svému zboží skrze podhodnocování svých měn. Podle svých slov je prý připraven na tyto země ve stejné míře, v jaké uměle podhodnocují svou měnu, a tím si vyrábějí neférovou výhodu, uvalit cla a kvóty ve stejné míře. Je sice pravděpodobné, že se Trump takto vymezoval hlavně vůči Číně, nicméně jeho slova sedí jak zadnice na hrnec i na Českou republiku a Českou národní banku, která intervencemi uměle podhodnocuje českou korunu. Kdyby čistě hypoteticky myslel Trump své výhrůžky vážně (což si umím sotva představit, ale nikdo neví), pak bychom si jako Česká republika měli za zhruba 10% podhodnocení koruny vykoledovat možná 10% cla na dovoz do USA… (Máme to snad číst tak, že Trump donutí ČNB skončit s intervencemi?!)

Každopádně jedno víme jistě: Zatímco vítězství babi Hillary by byla trochu nuda, s kačerem Donaldem začíná ve finančním světě ta správná bžunda. Finanční trhy se ho totiž převelice bály. A tak je naprosto logické, jak nyní musí zareagovat: Propadem.

Propad bude všude, kam se podíváme: U akcií. (Protože cla nejsou pro akciové podniky žádnou výhrou.) U dolaru. (Protože propad akcií není pro dolar nic dobrého.) U výnosů dluhopisů. (Protože na zvýšení amerických úrokových sazeb ještě letos nejspíš můžeme zapomenout.) U ropy. (Protože Trump podporuje zvyšování neekologické těžby ropy z břidlic.) U mexického pesa. (Protože Trump a mexičtí imigranti se vzájemně nemají zrovna v lásce.) U ekonomiky. Ano, u ekonomiky jako celku. Protože prostě historie ukazuje, že procházejí-li finanční trhy velkými turbulencemi, tyhle turbulence prostě zpomalí hospodářský růst. (Neboli dost bylo růstu, hospodářský cyklus se přehoupnul do své méně oblíbené poloviny.) A jestli někdo na Trumpovi naopak bude rejžovat, bude to zlato. (Protože zlato se má k světu vždy, když finanční svět ovládne strach.)

A proto by bylo totálně naivní tvrdit, že Amerika a Trump jsou daleko. Kdepak, jsou hned za rohem. Finanční svět je propojený. A epicentrum velké většiny finančních tsunami bývá většinou v Americe. Pokud se první zprávy středečního časného rána potvrdí, pokud Trump je opravdu příštím americkým prezidentem, pak se finanční svět otřese a my to poznáme na vlastní kůži. Asi takhle: Kolik Čechů vlastní nějaký ten dolar? Kolik Čechů má peníze v nějakém tom podílovém fondu? Kolik Čechů má penzijní připojištění? Ti všichni nebudou za strýčka Donalda moc rádi.

A přece si nijak zvlášť nezoufám. Nejen, že jsem vyhrála ty své dvě malé sázky – hlavně na všem špatném bývá i mnoho dobrého.

Když byl odhlasován Brexit, byla jsem za něj ráda. Nemyslela jsem si sice, že by sám o sobě mohl ihned změnit myšlení socialistů v čele EU, ale věřila jsem, že z dlouhodobého pohledu by přeci jen mohl v EU nastartovat jakési změny. Když ne v Bruselu, pak aspoň – a to je ostatně ještě důležitější – v myšlení řadových voličů. Že by voliče mohl povzbudit k větší sebedůvěře, že by jim mohl dát návod k větší asertivitě při příštích volbách. A na tom si pořád trvám.

A zhruba v tomto duchu se můžeme dívat i na Trumpa. Trump patrně nepřinese světové ekonomice nic moc dobrého. Což je paradoxně právě ta fajnová zpráva. Opakovaně na tomto místě píšu, že světové finanční trhy jsou ovládány doslova cenovou megabublinou. A že dokud tato megabublina nepraskne a dokud si svět neprojde regulérní hospodářskou krizí, která bude mít očistný vliv na světovou ekonomiku, není možné nastartovat ve světě zdravé ekonomické trendy. Prostě cesta vzhůru vede skrz dočasný sestup dolů. Do některých vředů se holt musí říznout, i když to bolí.

A právě nyní máme s trochou štěstí určitou šanci takový řez prožít. Pokud by reakce světových finančních trhů byla opravdu prudká, mohla by hypoteticky mít právě onen potřebný očistný charakter. Pár bank by mohlo konečně zbankrotovat. (Pár zemí ostatně taky.) Ceny akcií by se mohly vrátit tam, kam patří. A mohl by to být docela slušný nový start. Tak uvidíme, nakolik Trump své výhrůžky splní.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak naletět státu snadno a rychle

Stát se v poslední době rád chlubí, že prý dokázal dostat své finance, tedy státní rozpočet, do nejlepšího stavu od vzniku ČR. Hezky pěkně. Srdce daňového poplatníka musí plesat. Až na to, že to jaksi není pravda.

Tedy – ona to technicky vzato je pravda potud, že státní rozpočet se skutečně vyvíjí nejlépe od devadesátých let. Dnes je už evidentní, že rozpočet neskončí deficitem 70 miliard korun, který byl naplánován, ale naopak s přebytkem. Což je asi takové jako vytahovat se, že umím masajsky líp než můj jezevčík. Jelikož pravdou už není ona druhá polovina tvrzení. Totiž že se to povedlo státu a zejména Ministerstvu financí. Nepřibarvená realita je spíš taková, že stát by musel být extra velké motovidlo, aby rozpočet letos nedopadl dobře.

Takže kdo za ten skvělý výsledek může doopravdy?

Zaprvé za něj může Česká národní banka (ČNB). Tedy samozřejmě ne přímo, ne že by zrovínka rozpočet spadal do její kompetence. Ale připletla se k celé té záležitosti trochu jak slepý k houslím. Česká národní banka totiž, jak známo, intervenuje proti české koruně a udržuje ji tím uměle slabou. Každému spekulantovi za našimi hranicemi musí být a taky je jasné, že tohle ČNB nemůže dělat donekonečna. Intervence totiž už stály skoro 600 mld. Kč a koruna je kvůli nim až o 10 procent slabší, než by byla bez nich. A účet každým dnem dál narůstá. Takže je navýsost logické čekat, že jakmile ČNB intervenování vzdá, koruna prudce posílí. Možná až o oněch 10 procent. Tomu říkám obstojné lákadlo a dost dobrý důvod pro spekulaci. Rozumějme, pro spekulaci na posílení české koruny skrze nákupy českých dluhopisů. A když je po něčem velká poptávka, cena toho něčeho logicky roste. Takže české státní dluhopisy jen díky intervencím neuvěřitelně zdražují. Zdražují tak moc, že dnes už jsou spekulanti ochotni českému státu dokonce platit za to, že si smějí jeho dluhopisy koupit. Neboli dluhopisy mají záporné výnosy. A stát na tom pochopitelně rejžuje. Pravda, rozpočet na záporných úrocích ze svých vlastních dluhopisů zatím vydělal asi miliardu korun, což jsou v celkových výsledcích „drobné“; ale pro svou kurióznost tenhle zdroj příjmů státní kasy stojí za zmínku.  A co je na tom všem špatně? Zisk pro rozpočet z titulu záporných sazeb bude víc než kompenzován ztrátou ČNB z devizových rezerv v okamžiku, až koruna posílí. Takže výsledek pro celý stát bude horší, než lepší. Ale kdo si pak bude umět dát jedna a jedna dohromady? Hlavně, že ministerstvo financí tou dobou už bude za hrdinu.

Zadruhé za dobrý výsledek rozpočtu může vyšší než očekávaný hospodářský růst. Zkrátka když se rozpočet sestavoval, nepředpokládalo se, že se letos bude ekonomice tak dařit. Co je na tom špatně? Především kdyby se počítalo se správným růstem, mohly být úspory ještě mnohem větší. A hlavně: úplně stejná situace, jenom přesně naruby, se nejspíš bude opakovat v příštím roce. Zkrátka příští rok podle všeho nejspíš naše ekonomika poroste mnohem pomaleji (pokud vůbec poroste), než se dnes při sestavování rozpočtu na příští rok odhaduje. Ministerstvo totiž počítá s tím, že ekonomika zrychlí svůj růst z 2,2 % na 2,4 %. A současně se domnívá, že eurozóna příští rok zpomalí svůj růst ze 1,5 % na 1,2 %. Člověk nemusí být zrovna ekonomický génius, aby na první pohled viděl, že tu něco nehraje: Když jsme jako vývozní země na fungování eurozóny závislí, bude se nám dařit stále líp, když Evropě se bude dařit stále hůř? Sotva. Jinými slovy: Plán je opět nesmyslný. O co líp se rozpočet plní letos, o to hůř se nejspíš bude plnit příští rok.

Zatřetí rozpočtu letos pomohlo, že jsme z evropských fondů vyčerpali méně peněz než loni. Ano, čtete dobře: Méně peněz z Evropy pomohlo k ozdravení naší ekonomiky. Ne, není to nesmysl. Je to definiční znak všech prohnilých evropských dotací, bez nichž by nám bylo mnohem lépe. Jak se to mohlo přihodit? Změnilo se rozpočtové období. Nové začalo, a tak se musí připravovat zbrusu nové projekty, na které bychom mohli evropské fondy podojit. Jenomže nezapomínejme, že peníze z Evropy musíme spolufinancovat. EU přihodí trochu, náš stát přihodí také trochu. A díky tomu, že evropských peněz je letos méně, takzvané „kapitálové výdaje“ z rozpočtu jsou zatím o 50,8 miliard korun nižší než loni stejnou dobou. A co je na tom špatně? Znovu se stát chlubí něčím, co vůbec není jeho zásluhou. A hlavně: Jakmile se přehoupneme do příštího roku a znovu začneme evropské fondy víc dojit, opět to náš rozpočet zatíží víc.

Začtvrté stát dosud soustavně rozpouštěl – tedy snižoval – něco, čemu se říká rozpočtová rezerva. Co je na tom špatně? No že zkrátka jaksi nemáme onu rezervu… rezervu peněz na horší časy. A to, prosím pěkně, jsme právě teď díky vysokému hospodářskému růstu a až extrémně nízké nezaměstnanosti v časech jedněch z nejlepších, takže ty ekonomicky horší nutně musí nastat už příští rok.

Takže když to tak vezmeme kolem a kolem: Celé je to jedna velká Potěmkinova vesnice. Rozpočet na první pohled vypadá výborně. Dokonce nejlíp za dobu existence naší země. Až na to, že ministerstvo financí na tom prakticky nemá zásluhu. Až na to, že letošní „zisky“ z intervencí budou za rok více než smeteny „ztrátami“ z nich. Až na to, že o co víc se ministerstvo při plánování rozpočtu loni seklo směrem dolů, o to víc se letos seká směrem nahoru. Až na to, že o co méně letos přispíváme na evropské fondy, o to víc na ně bude přispívat příští rok. Až na to, že o co víc jsme si v minulosti přilepšili zrušením rezervy, o to víc nám bude v budoucnu chybět. Až na to, že je to celé jenom moc pěkná pohádka, kterou se vládě vyplatí vykládat před volbami. A po nich budiž potopa.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zeman či antizeman, nebuďme jen užitečné loutky

Podivná je to kauza, která poslední týden hýbe českou politikou. Kdo měl ruce, nohy a občas i hlavu, už měl potřebu se k ní vyjádřit.

Když už i moje švagrová, kterou z dost rozumných důvodů za normálních okolností z politiky zajímají maximálně tři věci (jaké zaplatí daně – do kdy má podat daňové přiznání – a jestli to první dámě slušelo) prohlásila, že „musí v nadcházející svátek 28. října vyrazit do pražských ulic na nějakou demonstraci, protože jí ta aféra hnula žlučí“, je to neklamná známka, že se tentokrát žluč pohnula i u jinak poměrně pasivní části veřejnosti.

Připomeňme jen letem světem pro ony nepravděpodobné návštěvníky z vesmíru, kteří snad kauzu ještě nezaznamenali, že jejím jádrem je spor o to, zda prezident údajně slíbil příbuznému ministra kultury udělit státní vyznamenání, aby vzápětí od svého slibu údajně vycouval poté, co se navzdory prezidentově nelibosti ministr sešel s dalajlamou. Slovo „údajně“ je zde patrně jediné, které je jisté – vše ostatní se totiž rozplývá v husté mlze nejasností.

Rozebírání, který ministr si s kterým prezidentem co řekli, zda si vůbec něco řekli, alternativně kdo co z rozhovoru slyšel, natož kdo měl či neměl dostat vyznamenání, s potěšením nechám na jiných, neb mi celá ta fraška poměrný výrazně leze na nervy (a čistě intuitivně bych si tipla, že nakonec patrně má svou porci másla na hlavě obstojná řádka lidí, kteří měli tu smůlu, že se do věci nějakým omylem přichomýtli). Na věci mě totiž fascinuje něco docela jiného.

Již několik let s nelibostí pozoruji stále rostoucí rozdělení české společnosti. Vyrojila se podivuhodná sbírka slov, kterými se Češi navzájem častují: sluníčkáři, xenofobové, havloidi, klausisti, pražská kavárna, náckové, vítači, populisti, dobros**ové, islamofobé. Nepamatuji, že by v novodobé historii někdy mezi lidmi byl tak hluboký příkop. Naposledy podobná atmosféra panovala na přelomu let 1989 a 1990, kdy se lidé vzájemně s nebývalou agresivitou dělili na komunisty a antikomunisty, přičemž ti první byli v menšině, a tak rozumně povětšinou schlípli uši a ocas a koukali, jak chvíli nebýt moc vidět, aby mohli začít vystrkovat růžky později, až se na ně trochu pozapomene.

A teď mi rozpoložení společnosti onen konec roku 1989 lecčíms připomíná. Ne snad onou euforií, která tehdy ovládala davy, ale podobným příkopem, který se mezi lidmi vytváří.

Když se nad kauzou Prezident vs. Ministr vs. Státní vyznamenání zamyslíme hlouběji, nemůžeme nevidět, že výborně posloužila k vykopání příkopu ještě hlubšího. Na obou stranách se jí ujali dobrovolní „apoštolové“, kteří kauzu vaří a hrotí. (Tím nechci říct, že by snad principiálně nebyla nechutná, ať už nakonec skončí, jak chce.) Čím kdo z těchto apoštolů ví o skutečném sledu a událostí a motivech všech stran míň, tím má na ně obvykle silnější názor. A já se nemohu zbavit dojmu, že všichni nakonec jen máme posloužit jako užiteční idioti, kteří jen 28. října zaplní náměstí a zaskandují si buď pro prezidenta, či proti němu, aby nakonec kolem nás proběhlo něco mnohem většího a skutečně podstatného, co ovšem v tom malicherním zápalu už přestáváme vnímat.

Máme pocit, že z nás někdo dělá hlupáky, a to nás na kauze spravedlivě štve – jenomže abychom se pak nedivili, že za mnohem větší hlupáky jsme nakonec někde úplně jinde – v tom, co v tom zápalu rozhoršení na malém domácím písečku šlo úplně kolem nás. Tak například německá kancléřka si pozvala davy hostů ze zahraničí, ale své hosty se rozhodla ubytovat u svých sousedů – u nás. Rozhoduje se tu bez nás o našem suverénním území, vlastně o státní suverenitě, ale my žijeme infantilními šprajci kolem státních vyznamenání, jejichž forma udělování se stejně dávno stala jen bezvýznamnou maškarádou.

Je libo jiný příklad? V okamžiku, kdy se na Evropu valí čtvrtá průmyslová revoluce, která zlikviduje desetitisíce pracovních míst v každé zemi, která zavčasu neosedlá nové technologie, se necháváme jak husy na trhu prodávat Číně s její levnou montovnou, a vůbec si důsledky neuvědomujeme. A místo podstatného, místo naší budoucnosti, řešíme jak malí kluci na písku, kdo u nás doma zrovna lhal.

Vážně máme zapotřebí za každou cenu hledat domácího pseudonepřítele a ignorovat skutečná nebezpečí, která na nás udeří na všechny bez rozdílu, ať už se titulujeme „kavárna“, nebo „hospoda“? Vážně se necháme tolik roztříštit v okamžik, kdy tak moc potřebujeme semknutí? Nemohu si pomoct, ale nápadně mi to připomíná odvádění pozornosti.

(Tento text vzniknul ráno ve středu 26.10. Nutno říci, že během následujících 24 hodin do jeho publikace se situace polarizovala ještě mnohem víc.)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.