Vaše dítě už není vaše

Dlouho to vypadalo, že základem společnosti je rodina (a leckdo se zastydlou pubertou by ještě dodal, že základem rodiny je zase velká pánev). Jenomže už to není pravda. Základem dnešní společnosti je totiž úředník.

Úředník všechno zná, všechno ví a o všem rozhoduje. A v budoucnu vás ještě bude vydírat a šikanovat.

Minulý týden vyšla zpráva, že na rodiče, kteří by snad nechtěli souhlasit s modelem inkluze handicapovaných dětí, si posvítí orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Konkrétně: Pokud vám školské poradenské zařízení doporučí inkluzi, ale vy jako rodič odmítnete začlenění dítěte do „běžné“ školy, bude na vás poslán OSPOD. Důvod: Nejednáte v nejlepším zájmu dítěte.

Asi ještě nikdy nebylo v ČR tak černě na bílém řečeno, že o tom, co je nejlepším zájmem dítěte, nerozhoduje rodič, ale stát. Připomíná vám to Norsko a jeho neblaze proslulý Barnevernet? Bingo.

Proces zadupání tradiční rodiny do země je tím zdárně dokončen. Rodina už není nic. Teď je tu skandinávský model, kde dítě patří státu a biologičtí rodiče mají roli jen jakýchsi pěstounů. Láska se vytratila, pěstounství je jen technický servis při výrobě daňového poplatníka. Pro mě krystalické zlo. Najednou si někteří lidé myslí, že nejzákladnější lidská práva a vztahy lze úředně řídit jako dopravu. Nedotknutelné soukromí jedince zmizelo.

Ovšem povšimněme si, že stát v poslední době strká nos do věcí, do kterých mu nic není, čím dál víc. Během několika málo měsíců až let se „najednou“ objevily instituce a mechanismy, které mají moc ovlivňovat to, co dříve bylo považováno za nedotknutelné. Tak například:

Vzniklo u nás jakési „Ministerstvo pravdy“, které si osobuje právo určit, co je a co není pravda. Máme tu tedy najednou nové poselství státu: O tom, co je pravda, už nerozhoduje úsudek jedince, ale stát.

OSPODu byl zase dán nástroj k tomu, aby pod záminkou nejlepšího zájmu dítěte kdykoliv dítě předal státu, pokud jeho rodiče nebudou dost stádní. Máme tu tedy opět nové skryté poselství: Dítě se vlastně nenápadně stalo vlastnictvím státu, nikoliv rodiny.

Bylo zavedeno EET či kontrolní hlášení. Obojí nutí podnikatele dokazovat, jak přesně funguje jejich podnikání. Máme tu tedy ještě další nebývalé poselství: Byla vlastně zrušena presumpce neviny, na podnikatele se nyní automaticky hledí jako na provinilce, kteří se musí neustále bránit dokazováním své čistoty.

A tak bychom mohli pokračovat. V posledních letech se zkrátka v celé Evropě objevila celá řada dříve nevídaných úřadů s dříve nevídanými pravomocemi. Musíme si uvědomit, že všechny tyto struktury a úřady ještě nejedou naplno, ještě pořád v nich často fungují „hodné tety“ z minulosti, které to myslí dobře. Nicméně tyto struktury už existují – a kdykoliv mohou začít fungovat na 100 %. Český OSPOD se zatím nechová jako Barnevernet, ale legislativní nástroje k tomu už v podstatě má, jak to ostatně dokazuje poslední výhrůžka ohledně inkluze a nejlepšího zájmu dítěte. Takže v český Barnevernet se může změnit ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku. Jako když dostanete do ruky nůž, jen ho ještě neumíte či nechcete používat.

Upřímně mě děsí fakt, který si ještě zdaleka ne každý uvědomuje: Už znovu jsme se dostali do situace, kdy se bojíme mluvit – jako kdysi za totality. Minulý týden mi kamarádka poslala fotku z rodinné dovolené z Tater. Chtěla na ní jen tak z legrace ukázat, jak je po ránu rozcuchaná, zkrátka neškodné ženské tlachání. Jenže vzápětí se lekla, co to vlastně vyvedla. Na fotce totiž bylo vidět, že celá rodina spí s dětmi v jedné posteli. Jakmile si to kamarádka uvědomila, hned mi začala psát: „Hlavně to nikomu neříkej, aby na mě neposlali sociálku!“ A ve mně zděšeně hrklo: Copak je něco špatného na tom, když dítě spí u rodičů v posteli? Copak je to něco, o čem by se člověk měl bát mluvit? Není to snad ta nejnormálnější, nejpřirozenější, nejintuitivnější věc, kterou lidé dělali po tisíce let? Není to snad něco, co ještě nezkažené a psychicky zdravé přírodní kultury dělají stále? Není to snad něco, o čem osvícení dětští psychologové píší jako o ideálu kontaktního mateřství? Není to snad něco, o čem byl napsán mezinárodně uznávaný bestseller Koncept kontinua, který u nás patří už roky mezi jednu z nejprodávanějších knih? Změní se nyní tato kniha v samizdat? Budeme teď o kontaktním mateřství šeptat jako o nechutnosti? Takhle se jako společnost necháme státem vydírat?

Protože ano, slovo vydírat je namístě. Stát už vydírá. Už říká, že pokud jeho občané nebudou dělat to a to, co MY jako stát chceme (třeba souhlasit s politikou inkluze), odebereme vám VAŠE dítě. To je prvoplánová výhrůžka a vydírání. Není tohle snad mnohem podstatnější než zakázat kouření? Tak proč se dosud skoro žádný politik ještě neozval?

Přitom pikantní je, že stát, který si tak agresívně osobuje právo zasahovat do rodin a životů dětí, má sám tučnou porci másla na hlavě a moc dobře to ví. Konkrétně například Štrasburský soud zcela jasně řekl, že česká porodní péče není dobrá a nerespektuje dostatečně práva matek – tedy všichni vědí či alespoň by měli vědět, že české porodnictví je dle verdiktu mezinárodního tribunálu nedobré. Přesto by se klidně mohlo stát, že se nějaká matka bude v porodnici dožadovat svých mezinárodně uznávaných práv tak, jak je dle posledních poznatků vědy definuje WHO – a za to na ni bude poslán OSPOD, protože tím údajně dle úsudku českého státu nerespektuje zájem dítěte. Fikce? Ale kdeže. Legislativní nástroje k tomu už byly vytvořeny.

A to je to u nás ještě zlaté. Za hranicemi jsou v transformaci společnosti už mnohem dál. Od ledna nový generální tajemník OSN, portugalský socialista Antónni Guterres (v letech 1999 až 2005 předseda socialistické internacionály) přímo prohlásil na summitu Vision Europe: „Imigrace není problém, ale řešení!… Evropské národy nemají právo kontrolovat svoje hranice. Místo toho musí vpustit do země houfy těch nejchudobnějších lidí na světě… Není třeba brát v úvahu odmítavé postoje obyvatel evropských zemí…“ Transformace společnosti tedy už pokročila do stavu, kdy jsou bourány hranice.

Tedy pardon, ale toto je transformace společnosti do stáda kastrovaných volů. Volů, protože tam, kde není rodina, není dětí. A tam, kde není dětí, budou dnes bohaté národy vymírat.

A tenhle trend se sám nezastaví. Teď už jen zbývá obnovit výslechovou místnost v Bartolomějské ulici, a iluze bude dokonána do dokonalosti. Probůh, lidé, volby jsou za dveřmi – kašleme na výhrůžky o propadnutí hlasu, které nám servírují agentury pro průzkum veřejného mínění, a volme úplně jinak než dosud. Kašleme na průzkumy, vzpomeňme na hlasování o BREXITu a Trumpovi! Volme prostě tak, jak cítíme…

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Čím větší hlupák, tím větší funkce

V poslední době to čím dál víc vypadá, že vzdělání je jen na obtíž. Čím míň toho víte, tím míň o sobě pochybujete. Čím míň o sobě pochybujete, tím víc jste si jistí, že máte na všechno řešení.

Někdy ve druháku na vysoké škole jsme spolu – tedy Markéta a Vláďa – vedli dlouhé diskuse o hospodářské politice. Byli jsme pevně přesvědčeni, že víme, jak na to. Jakýsi základní náhled jsme už měli – z prvního ročníku jsme znali mnoho pojmů a chápali mnohé souvislosti. Jako bakaláři jsme si připadali div ne jako mistři světa v ekonomii.

Jenomže čím více jsme studovali, tím víc jsme chápali, že věci, které se zdají být na první pohled jasné a samozřejmé, jasné být vůbec nemusí. Ekonomie nefunguje jako matematika nebo fyzika; je v ní sice i nějaká matematika či statistika, ale k tomu i spousta psychologie, práva a dalších disciplín. A díky tomu se ukazuje, že mnoho „zákonitostí“ platí jen za určitých podmínek. Že zákonitosti a vztahy se v čase mohou měnit. Až se nakonec ukáže, že co mělo podle učebnice platit, v realitě neplatí, nebo platí jenom částečně a dočasně.

Když se potom Vláďa posunul až na doktorát, měl jeden předmět, který se na stejný problém díval optikou různých škol a přístupů. Naprosto ho fascinovalo zjištění, že ačkoli všechny přístupy byly vědecké a velmi propracované, nakonec vedly k naprosto odlišným závěrům. A nedalo se říci, že by některý z přístupů byl a priori chybný; prostě každý přístup mohl platit za jiných okolností, v jiné dějinné epoše či při jiném společenském klimatu. A tak se nakonec náš pohled na svět stával s rostoucím vzděláním stále komplexnější. A dříve jednoduché pravdy přestávaly být tak jednoduché. Snadná řešení se přestávala zdát použitelná.

Hodně lidí samozřejmě namítne, že počet absolvovaných škol nic neznamená. Že až příliš mnoho hlupáků má mnoho titulů, zrovna jako mnoho geniálních lidí žádný titul nemá. Že Bill Gates ani Steve Jobs nebyli schopni dokončit vysokou školu – a nejen, že to v jejich profesi nevadilo, ale dokonce to možná bylo i výhodou, protože tak byli schopni jít originální a neprobádanou cestou, kterou by vzdělaný člověk předem chybně zavrhl. A je to pravda. Na druhou stranu kdyby neměl vzdělání projektant mostů či do nás chtěl řezat chirurg bez školy, asi by se nám to moc nelíbilo.

A jednou z „profesí“ (či snad lépe poslání), kde se vzdělání ukazuje zásadní, je i vedení země. Pouhá životní zkušenost, zdá se, tak docela nestačí. Proč? Protože naše společnost stojí na určitých normách nebo zákonech, které musíme dodržovat. Zákony by proto měly být jasné, spíš jednoduché a logické. Kvalita zákonů přímo ovlivňuje i výkonost ekonomiky. Proto bohaté a úspěšné ekonomiky potřebují vzdělané politiky, kteří dokáží sestavit (a prosadit) kvalitní, logický, vzájemně konzistentní systém pokud možno snadno pochopitelných zákonů. Učinit jednouchou věc složitou zvládne každé čuně; učinit však složitou věc srozumitelnou zvládne jen vzdělaný člověk, který se v problému orientuje.

Pravděpodobně všichni evropští klíčoví politici 20. století měli na svou dobu víceméně kvalitní vzdělání (klíčoví nemusí nutně znamenat jen dobří – jde o to, jak jejich roli pro posílení významu země zpětně vnímá historie a paměť národa). Ať už to byl u nás prakticky nekriticky oblíbený Tomáš G. Masaryk, či Konrád Adenauer nebo Margaret Thatcherová. Naopak slabé ekonomiky či země v nejčernějších obdobích téměř vždy vedli nevzdělanci: Hitler, Stalin či Gottwald.

Kupodivu poslední doba táhne vpřed právě politiky, kteří mají vzdělání vpravdě mizerné. A snad díky tomu si opravdu naivně myslí, že dobře vědí, jak správně věci dělat. Vlastně nic nepředstírají – opravdu mnohdy vůbec netuší, že kupříkladu věda či historie už prokázala, jak jsou jejich jednoduché názory a prostá řešení naivní. Díky své nevědomosti jsou opravdoví a radikální. To se ovšem líbí voličům, protože už nechtějí poslouchat kličky od vychytralých právníků, kteří se dostali do politiky, aby předstírali krystalicky čistou pravdu.

Naprosto zářným příkladem je Německo. Kancléřka Angela Merkelová, která mimochodem dosáhla velmi vysokého vzdělání, má najednou nového vyzyvatele. Je jím socialista Martin Schulz. Tedy člověk, který nemá ani maturitu a je pouze vyučen knihkupcem. A teď chce vést německou vládu. Na současnou kancléřku si můžeme tisíckrát stěžovat. Její imigrační politika se opravdu ani trochu nepovedla. Její nekritický proevropský postoj také nadělal mnoho škody. Jenomže nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Schulz za Merkelovou – to je z louže pod okap.

Jak asi tento pán rozumí hospodářské politice? Jak asi umí číst v zákonech? I Miloš Jakeš má maturitu, a to do našich dějin jako státník světového formátu zrovna nevstoupil. Přeci jen získat maturitu není až tak složité. Schulz ji ale v životě nepotřeboval. Desítky let se živí politikou, umí plácat a umí navrhovat jednoduchá řešení.

Ve volbách nevyhrávají chytrá, ale líbivá a jednoduchá řešení. Jestli jsou chytrá a reálná, zajímá jen menšinu lidí, proto to nehraje roli. Moderní politik už nepotřebuje ideály ani myšlenky. Nedávný německý průzkum ukázal, že 65 % Němců vůbec neví, jakou politiku Schulz prosazuje. To je ale jeho výhoda, protože může říkat přesně to, co chtějí lidé slyšet a co se zrovna hodí, nemá ničím svázané ruce. Naopak politiku Merkelové každý zná a už ji pocítil na vlastní kůži. Podle průzkumu ARD kdyby byl kancléř volen přímo lidem (což v realitě není), měl by Schulz stejnou šanci jako Merkelová: Oba by dostali 41 %. To je šílené!

U nás dnes není paní Angela zrovna moc oblíbená, a přece se bojím, že ještě jednou budeme vzdychat: „Zlatá Angela…“. Jistě, je naivní ohledně azylové politiky, ale rozhodně není vyloženě hloupá. To u Schulze tvrdit s jistotou nelze, protože je prokazatelně nevzdělaný. A kolik toho umí na základě zkušeností, je ve hvězdách, protože se léta živil jen tlacháním v europarlamentu. Zato není vůbec pochyb, že je ultralevičák a ultrafederalista. Jeho výroky vůči Británii byly po hlasování o BREXITu vysloveně urážlivé, nediplomatické – a vsadím se, že ještě vejdou do učebnic jako příklad špatné politiky.

Když byl ovšem Schulz šéfem Evropského parlamentu, nemohl toho moc zkazit. Mohl si třeba řečnit před prázdným sálem a urážet toho a onoho. Jako kancléř největší evropské ekonomiky toho může zkazit hodně. Najednou by měl moc sahající až daleko za hranice Německa. Co by nám tak mohl nejspíš přinést? Nejspíš by jako ultrafederalista opět recykloval hloupou myšlenku na povinné kvóty pro imigranty po celé Evropě. Nejspíš by jako ultrasocialista tlačil na neúnosný růst minimální mzdy. Mohli bychom se nejspíš těšit i na cenzuru internetu či na genderově vyrovnané těhotenství. A další libůstky.

Snad jsme na nějaký čas naivně uvěřili, že období, kdy Evropě vládli šašci či v horším případě přímo kreatury bez maturity, jako byli Hitler, Stalin či Gottwald, už nikdy nepřijde. Ovšem jak vidno, voliči chtějí, aby se dějiny donekonečna opakovaly.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Tak aby bylo jasné, co mám pod sukní: Jsem ženská.

Když jsem tu zprávu četla poprvé, zarazila jsem se a pomyslela si cosi o hoaxu. A víc jsem tomu nevěnovala pozornost. Pak jsem na ni ale za pár dnů narazila znovu. A hned z několika zdrojů a v různých jazycích.

To už mi to začalo vrtat hlavou. Že by to nakonec nebyl hoax…? Třeba je to „jenom“ novinářsky špatně pochopená a zveličená zpráva…?

Ale ona se pořád opakovala. To už mi to nedalo. A zdroj jsem si vyhledala. A opravdu. Na oficiálních stránkách https://www.bma.org.uk najdete (ke dni 2.2.2017) zcela oficiální 14stránkový dokument v pdf pod názvem „A guide to effective communication: inclusive language in the workplace“. Perlí od začátku do konce, ale inkriminovaná pasáž je na straně 6. A pod ní je dojemně nastajlovaná ilustrace muže držícího v náručí dítě.

Že ještě pořád nevíte, o čem mluvím? Jde o dokument Britské lékařské asociace (BMA). Její členové – tedy prakticky všichni pracovníci v britském lékařství – by napříště neměli těhotné matky nazývat „těhotnými matkami“. Mohlo by to totiž být urážlivé vůči těhotným transsexuálům, kterých se už v Británii vyskytl celý jeden exemplář.  Namísto toho by zdravotníci měli mluvit o „těhotném člověku“.

Byla by ale věčná škoda neprostudovat si dokument celý, protože velmi inspirativní perly se vyskytují i jinde. Na jiném místě se třeba doporučuje, aby se namísto slov „maminka“ či „tatínek“ používalo genderově neutrální slovo „rodič“. A namísto tradičních slov „manžel“ či „manželka“ se má používat neutrální a moderní slovo „partner“, v němž není ani náznak po takové sprosťárně, jako je tradiční svatba. A mohli bychom pokračovat.

Legrační? Ne tak docela, řekla bych. Já jsem obyčejně docela splachovací, když mi ten a onen nadává do oslů a jiných hospodářských zvířat. Koneckonců co čekat od virtuálního prostoru, že? Zato mám ale vyvinutý obstojně citlivý vnitřní radar na jakékoliv pokusy mocí státní mě spoutat, svázat, omezit, ohloupit a zmanipulovat. A tahle snaha o manipulaci z genderově vyvážených člověků – lékařů doslova čiší.

Jazyk vždy byl ohromně mocným nástrojem. V některých situacích může být mocnější než zbraně. To v jazyku a ve způsobu jeho používání se skrývá moudrost lidstva. Zničme či pozměňme jazyk – a zničíme část tradice a vědění.

Zlikvidujme v jazyku slova jako manžel – manželka, a za pár let civilizace dokonale zapomene, že dřív existovalo něco tak podivného jako svatby. Děti se o nich budou už jen učit v dějepise. A tradiční rodina přestane existovat.

Zničme slova jako žena – muž, a nová generace skutečně uvěří, že jsme všichni středního rodu, jenom někteří zcela náhodně vypadáme nazí trochu jinak – asi jako když jedno hermafroditní štěně se narodí bílé a druhé černé. Že k rození dětí není potřebný sex, nýbrž umělé oplodnění. Že prostě jsme všichni až na pár nepodstatných vnějších znaků stejní. Ano, stejní, to je, oč tu běží. To je, o co jde těmto socialistickým experimentátorům – nejsou rozdíly mezi národy, mezi barvou kůže, mezi pohlavími. Jsme všichni jednolitá masa bez rozdílu.

Zničme slova jako máma – táta, a zapomeneme, že děti patří mamince a tatínkovi. Děti začnou patřit státu a z biologických rodičů se stanou pouzí pěstouni, kteří mají budoucí daňové poplatníky od státu jen dočasně svěřené za účelem výkonu přesně naplánované výchovy.

Zdá se, že lidstvo začalo zatraceně pálit dobré bydlo. Když jsme si v našem evropsko-americkém prostoru už dost dlouho neužili válku (s výjimkou „lokálních“, jako byla ta na území Jugoslávie), začali jsme si vymýšlet problémy jinde. Lidstvo, zdá se, problémy potřebuje. Takže jsme si vymysleli genderový pseudoproblém. Jeho podstatou je, že menšina začala šikanovat většinu. Abychom totiž jako většinová společnost náhodou „nešikanovali“ transsexuály, raději se začneme jako transsexuálové chovat sami. Ovšem společnost, v níž menšina ovládá většinu, už není ani svobodná, ani demokratická.

Ovšem tím neříkám ani slovo proti menšinám! Ať jsou to homosexuálové, transsexuálové, nebo třeba middle-sex, tedy lidé vykazující znaky obou pohlaví – je naprosto a dokonale v pořádku, když na ně většinová společnost hledí bez rozdílu cítění vůči „většinovým“ mužům a ženám. Co není v pořádku, je stav, kdy zcela samozvaní sociální inženýři ohýbají pod pouhou záminkou služby vůči menšinám většinovou společnost tak, aby se změnila. Aby zapřela svou odlišnost a většinovost. Ve skutečnosti totiž o žádné menšiny nejde – ty jsou brány jen jako rukojmí. (V konečném důsledku i tyto menšiny budou v realitě poškozeny, protože ani homosexuál se nechce cítit bezpohlavním.) Skutečným cílem je zmanipulovat většinovou společnost tak, aby zahodila veškeré tradice a přijala novou ideologii, skrze niž ji bude možno ovládat.

Je to neskutečně nebezpečný trend. Něco jako pokus vyhrát neviditelnou válku bez jediného výstřelu, společnost spoutat, rozbít její tradiční struktury. A dost lidí se už nechalo nachytat. Je mi úplně jasné, že nemálo bude těch, kdo mi budou spílat, že jsem se nechala svést ruskou propagandou, že žádné takové doporučení ve skutečnosti neexistuje. A nemálo z nich bude jistě zaměstnáno v neziskových organizacích prosazujících genderová témata a štědře financovaných z evropských peněz.

Neuráží mě sice, když mi dáma či pán nesouhlasící s mým názorem sdělí své přesvědčení, že jsem slepice. Koneckonců psychologové tvrdí, že útočíme-li podobným způsobem na někoho konkrétního ve svém okolí, nevyjadřujeme tím vlastně nic o adresátovi útoku, nýbrž jen sami o sobě; o svých schématech myšlení. A tak si jen pomyslím cosi na téma, ze které drůbežárny asi dotyčný pochází. Ale mluvit o mně v oficiálních veřejných dokumentech jako o osobě středního rodu, jako o rodiči bez chuti a bez zápachu, kterému stát jen svěřil dítě k výchově – to by mě urazilo a rozzuřilo do nepříčetnosti. Popíralo by to totiž celou mou biologickou podstatu. Anihilovalo by to část mé bytosti.

Takže abychom si rozuměli: Jsem ženská. Nebo baba. Nebo holka. Nebo cokoliv chcete. Lidové „baba“ nepatrně preferuju nad extra-slušným „žena“, protože „žena“ mi zní až podezřele moc úředně, ale jinak je to vlastně vcelku jedno. Ale hlavně to na mě nezkoušejte s těhotnou osobou. Mohli byste mě dost zásadně urazit nevyřčeným, ale naznačeným předpokladem, že jsem snad jakýsi válečný invalida, jelikož mi některý z příslušných orgánů spojených s rozmnožováním nahoře či dole chybí. Mohu vás ubezpečit, že je mám všechny, a fungují obstojně, díky za optání, neb jsem pětinásobnou matkou.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

1) Podle MMF je řecký dluh dlouhodobě nezvládnutelný, podle evropského záchranného fondu jde o zbytečnou paniku a s dluhem se pracovat dá. Kde je podle Vás více pravdy?

V okamžiku, kdy se země dostává do takzvané dluhové pasti, tedy kdy úroky z dluhu rostou rychleji, než je dluh splácen, se každý dluh stává nesplatitelný. Přesněji řečeno: Dluh by samozřejmě hypoteticky mohl být splacen v případě navýšení splátek, jenomže to by vedlo k tak drastickému zpomalení růstu ekonomiky a k propadu do recese, že by pak opět vyšší tempo splácení přestalo být technicky možné. To, co teď popisuji, platí obecně pro každou zemi, každý podnik, či pro každou domácnost. Řecko není výjimkou. Jelikož MMF vychází z této neúprosné ekonomické logiky, má samozřejmě pravdu.

Když Evropský záchranný fond říká, že se dluhem „se dá dál pracovat“, má tím patrně na mysli něco v tom smyslu, že se dluh dá odpustit. Tím však nikterak není řečeno, že by snad dluh byl splatitelný.

Ale pozor na jednu věc: MMF je víceméně nezávislá organizace. Jistě, můžete mi oponovat, že je v něm nejvíc amerického kapitálu, že má takové a makové zájmy, že už v mnoha případech nadělal víc škody než užitku, ale pořád je ve srovnání s Evropským záchranným fondem víceméně nezávislým pozorovatelem zvenčí, který nemá žádný zásadní zájem zrovna v případě Řecka kdovíjak pletichařit. To Evropský záchranný fond je úplně jiná liga. Je to nikoliv ekonomický, ale politický projekt. Byl vytvořen obejitím evropského práva jen a pouze za účelem záchrany bankrotujících evropských zemí. A ten důvod je jednoznačný: Když totiž nějaká země, které je součástí eurozóny, zbankrotuje, dochází tím k rozpadu eurozóny, což je pochopitelně pro Brusel i Frankfurt velmi nemilá věc. Takže nemůžeme čekat, že by Evropský záchranný fond popravdě přiznal, že řecký dluh je nesplatitelný, naopak Evropský záchranný fond bude do posledního okamžiku tvrdit, že Řecko zachranitelné je. A ono skutečně je – jenomže jen tak, že mu ostatní evropské země jeho dluhy odpustí, tedy že se na Řecko celá eurozóna složí.

2) Jak Řecko za poslední měsíce pokročilo při řešení rozpočtových problémů, ve snaze obnovit hospodářský růst a celkově při správě a směřování veřejných financí?

Stav je asi takovýto: MMF předpokládá, že dlouhodobý růst řecké ekonomiky nepřesáhne 1 % za rok a že Řecko nejspíš splní věřiteli uložený cíl dosáhnout přebytku státního rozpočtu (bez započítání nákladů na správu dluhu) ve výši 1,5 % hrubého domácího produktu do roku 2018.

Z pohledu druhé strany Řecko se momentálně nachází ve třetím záchranném programu, díky němuž by mělo získat 86 miliard eur.

No a realita je taková, že premiér Tsipras během vánoc přišel s nápadem utratit 617 miliónů eur za jednorázový bonus pro řecké důchodce. Což evidentně nezavání zrovna snahou vyjít věřitelům vstříc. Spíš to ukazuje, že Řecko pořád znovu a znovu hraje stejnou kartu: Vy nám odpustíte dluh a věnujete pomoc, a my si ji rozdáme mezi důchodce a státní zaměstnance. Řecko prostě v reálu spolupracuje jen naoko a nesnaží se.

3) Věřitelé požadují, aby se Řecko zavázalo, že udrží přebytek rozpočtu, jenž nezahrnuje náklady na obsluhu dluhu, na úrovni 3,5 procenta hrubého domácího produktu HDP. Myslíte, že to je v silách Řecka?

Požaduje to část věřitelů, druhá část trvá na přebytku ve výši jen 1,5 % HDP. Když ale Řecko nezvládá ukáznit se a zapomenout na nesmyslné vánoční prémie ani s požadavkem na 1,5% přebytek rozpočtu, sotva můžeme čekat, že bude dodržovat podmínky ještě striktnější.

4) MMF se stále nerozhodl, zda se fond bude na další pomoci Řecku podílet – na základě čeho se podle Vás rozhodne a tuší se, jaké rozhodnutí bude?

MMF už před dvěma roky vážně uvažoval o tom, že se třetího záchranného programu nebude účastnit, a nakonec se skutečně finančně nezúčastnil, protože došel k názoru, že by to bylo pro něj ztrátové. Od té doby ovšem pořád o svém zapojení do programu jedná. Vzhledem k tomu, že nyní oficiálně došel k názoru, že řecký dluh je neudržitelný, pochybuji, že by se nakonec rozhodl do programu vstoupit.

5) Myslíte si, že státy eurozóny část dluhu Řecku odpustí?

Nyní to oficiálními slovy evropské země odmítají. Jenomže to je jen politická proklamace bez jakékoliv hodnoty. Musíme si uvědomit, že roky 2017 i 2018 jsou v Evropě supervolební. Žádný z politiků veřejně nepřizná, že bez odpuštění dluhů Řecko zbankrotuje, a bankrot stejně zase není nic jiného než odmítnutí splatit dluh, takže to vyjde úplně nastejno. Prostě dluh splacen nebude, ať už k tomu dobrovolně dají zelenou věřitelé, nebo to formou bankrotu vyhlásí Řecko. Cílem evropských věřitelů je nyní ustát dobu do voleb a moc na Řecko neupozorňovat.

6) kdo je nejvíce proti částečnému odpuštění. Jsou to Němci jakožto největší věřitelé?

Logicky největší věřitel, tedy Německo, má taky největší motivaci tvářit se před voliči, že o své peníze nepřijde…

7) Ministři financí eurozóny se minulý měsíc dohodli na krátkodobých opatřeních ke zmírnění dluhové zátěže Řecka  – šlo o úpravy úroků či rozložení splátek do delšího časového období. Je to ale vůbec něco, co má pro Řeky nyní větší význam?

Má to minimální význam. Když budeme prodlužovat dobu splácení, zase o to pomaleji bude dluh splácen, čili tím víc bude hrozit spadnutí do dluhové pasti. Je to jen překlenovací gesto ze zoufalství.

8) Třetí záchranný program, na kterém se Řecko s eurozónou domluvilo předloni a v jehož rámci by mělo během tří let obdržet až 86 miliard eur, skončí příští rok. Co se bude podle Vás dít poté?

Jsem přesvědčená, že se bude opakovat situace z předloňska. A pak znovu a znovu a znovu… až donekonečna.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Peklo nám zezelenalo

Jak jsme se my dva – dnes manželé – poznali, si pamatujeme jako dnes. Bylo to skoro přesně před 22 lety na diskusi studentů. Byli na ní Dánové a Holanďané. A my dva jim zapáleně popisovali, jak bychom jednou chtěli vstoupit do EU.

A že musíme bojovat proti komunistům, protože naší zemi hrozně ublížili. Tou dobou pro nás ještě byla EU vzor a čeští komunisté nejkrystaličtější zlo. Za těch 22 let je vše obráceně.

EU se měnila a měnila, až se definitivně proměnila v jistý druh socialismu, v němž neustále ubývá svobod. A čeští komunisti jsou… no, jak jen to říct? Ve srovnání s některými jinými vejlupky se ještě skoro zdají být mírumilovní a krotcí jak beránci.

Někdy máme dokonce překvapivý pocit, že v Poslanecké sněmovně to mají v hlavě v určitém slova smyslu srovnané nejvíc, protože mají nějakou ideologii. Neříkáme, že je to ideologie pro nás přijatelná, ale alespoň je nějaká a ucelená. Komunisti, kteří studovali Marxe, jsou ve svých názorech přinejmenším celkem konzistentní. Víme, co od nich čekat. Jednotlivé axiomy a názory jim do sebe zapadají (byť pro jiné strany jsou pochopitelně nepoužitelné). Ovšem jiné strany často melou páté přes deváté, protože žádnou ucelenou ideologii nemají. Jen hájí zájmy svých majitelů či sponzorů. A dopředu je mnohdy těžké až nemožné odhadnout, jak se k té které věci postaví.

Před oněmi dvaadvaceti lety bychom nečekali, že to někdy řekneme, ale dnes jsou pro nás překvapivě čeští komunisti ještě „zlatí“: Jsou totiž předvídatelní, vážou na sebe 15 % nespokojených voličů, ale současně ve Sněmovně jsou ostatními stranami víceméně vyšachovaní, takže nemají v této izolaci mnoho možností provádět velké lumpárny. A nejsou radikální.

Jak to, že ne? Nu – protože byť si „běžní komunisté“ říkají komunisté, přeci jen dnes už (třeba na rozdíl od dvacátých let v Rusku) uznávají soukromý majetek. Na rozdíl od těch skutečně radikálních českých komunistů. Skutečně radikální čeští komunisté si dnes totiž neříkají komunisté, nýbrž Zelení.

Že jste měli pocit, že zelení jsou tu od toho, aby hájili ekologické chování? A že nemají s komunisty, natož s těmi nejradikálnějšími komunisty, nic společného? Tak se zamyslete nad vpravdě šílenou větou předsedy zelených Matěje Stropnického: „Squatting považuji jednak za projev autonomní kultury, jednak za kritiku společnosti, v níž vlastnictví je deklarováno jako nedotknutelná hodnota.“

Je libo překlad? Znamená to: „Soukromý majetek není žádnou hodnotou. Když se nám nebude líbit, jak někdo se svým majetkem zachází, prostě mu ho vezmeme a bude náš!“ Totéž ovšem dělali komunisti po roce 1948. Nebo snad slyšíte nějaký rozdíl…?

Zevšeobecňování je vždy ošemetné, ale v některých situacích se mu těžko ubránit: Když si někdo tak přímočaře neváží jedné ze základních nedotknutelných hodnot naší civilizace, vlastnictví, těžko od něj čekat, že si bude vážit jiných nedotknutelných hodnot, jako je život, integrita těla a další. Ostatně že úcta k jednomu souvisí i s úctou ke druhému či třetímu, prokázala nejedna diktatura. To právě tedy, u legalizace krádeží soukromého vlastnictví, diktatura začíná. Tady začíná peklo.

Můžeme si to celé vykládat dvěma způsoby.

Jedna možnost je, že buď jsou zelení tak hloupí a naivní, že „jen“ nechápou, že vlastnictví či nedotknutelný život jsou nepřekročitelné podmínky prosperující svobodné společnosti.

Druhá možnost – ta horší – je, že chápou moc dobře, co říkají, a prostě nám chtějí svobodu znovu vzít.

Ovšem jak to tak vypadá, druhá polovina citace (o „kritice společnosti, v níž vlastnictví je deklarováno jako nedotknutelná hodnota“) naznačuje, že za B) je správně. Zelení vlastně zakukleně říkají, že chtějí návrat před rok 1989, kdy stát „věděl“ lépe, co je dobré pro jednotlivce, než to jednotlivec věděl sám.

Náramně to připomíná situaci, kdy dva postarší manželé večer grilují na zahradě. Najednou se manželka ozve: „Jardo, vezmi si svetr!“ A Jarda se pokorně informuje: „A je mi zima, nebo jdeme domů?“ A zelení z nás vlastně chtějí udělat zrovna takové nesvéprávné Jardy, kteří ani nevědí, jestli jim je zima, či jak mají nakládat se svým vlastním majetkem.

 

Ale copak zelení – ti ještě nejsou až tak nepochopitelným zjevením. Podobné bláznivé choutky se prostě čas od času někomu v hlavě vylíhnou po celou dobu, co svět světem stojí. Co je ovšem mnohem bizarnější: Kam se to ztratily naše rozlišovací schopnosti, že nejsme jako společnost v mnoha případech schopni v zelených identifkovat ony zakuklené echt-komunisty, a pořád k nim coby společnost přistupujeme jako k „ochráncům přírody“?

Squatting má k podpoře přírody asi tak blízko jako jaderná energetika ke složení vaší pasty na zuby. Ochrana přírody je prostě jen falešná vábnička pro naivky, kteří ještě neidentifikovali pravou podstatu věci.

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Až ekoteroristé vymřou, svět se zazelená

Každá doba má svou módu. Svou filozofii. Své společenské trendy. Jenom je ne vždy dokážeme vidět, když v oné době žijeme, a uvědomujeme si je až zpětně.

Tak třeba hnutí hippies: Vzniklo v 60. letech, mělo své důsledky v životním stylu celé generace, v kultuře, oblékání, protiválečném hnutí a tedy i v politice. Ale už v další dekádě se postupně vypařilo a i ze zapřisáhlých zkouřených hippiesáků se postupně stávali usedlé matky a proplešatělí tatíkové od rodin, zatímco přicházelo zase něco jiného, byť už ne tak výrazného.

A mně se zdá, že i nyní je náš evropsko-americký prostor ovládán podobnými hnutími: Jde o genderisty, doktrínu multikulturalismu, ekologická hnutí a obecně omezování svobod. Možná by se dalo říct, že jde „jen“ o nový politický směr; mně se ale zdá, že opět jde spíš o jakési „hnutí dekády“: Třeba proto, že společnost je dnes silně ideologicky rozdělena podobně, jako bývá při jiných podobných módních hnutí: Staří vs. Mladí. Umělci vs. Manuálně pracující. Intelektuálové řešící nesmrtelnost brouka & údajnou diskriminaci žen po kavárnách vs. Živnostníci, kteří se musí setsakra otáčet. A tohle rozdělení nekopíruje třeba rozdělení na levici či pravici ani omylem.

Ale zatímco kdysi hippiesáci byli spíš v opozici vůči establishmentu, dneska vznikla nezvyklá situace: genderovou rovnost, multikulturalismus i ekoterorismus dnes prosazuje právě establishment víc podporovaný mladými. Nevídané to spojení! A tenhle politický establishment je často v silné opozici vůči „usedlejší starší generaci“ – stačí se podívat třeba na výsledky hlasování o Brexitu.

Mám ovšem silný dojem, že většina politiků dobu zaspala: Stále plkají cosi o nastavení daní, zatímco jejich voliči aktuálně řeší témata úplně jiná. Jenomže kdo z politiků na tuhle vlnu a tohle aktuální dělení světa nenaskočí včas, ve volbách skončí.

Kde se ovšem tahle témata – genderová rovnost, „zelená“ politika, likvidace svobod či multikulturalismus – vzala? Pronikají k nám zpoza hranic. U nás se jim daří o poznání hůř než třeba v Bruselu nebo ve Skandinávii. Opozici vůči nim představují lidé či strany typu Trump, Le Pen, AfD, UKIP a další. A u nás typicky Svobodní. Protože ale extremismus často plodí extrémní odpověď, nejsou v mnoha případech politici, které tato opozice vynese na vrchol, ani zdaleka ideální. Mnohdy jsou zajímaví prostě jen tím, že se téhle moderní ideologii jednoduše odváží postavit – aniž by ovšem nabízeli vlastní ucelenou filozofii. Tak třeba taková Marine Le Pen – pro voliče je zajímavá spíš tím, co nechce (totiž že nechce multikulturalismus a EU), než tím, co chce (je si snad někdo přesně jistý tím, co nabízí jako náhradu…?).

Bohužel takových lidí, kteří nabízí skutečnou za něco stojící opozici proti těmto hnutím, kteří jen nebourají, ale nabízejí i stavbu něčeho nového, je jako šafránu, protože proti aroganci vedení EU a jejího vidění světa se málokdo odváží hlasitě protestovat: je totiž vzápětí označen za xenofoba, nacionalistu a podobně. Přitom tyhle vzletné „moderní“ ideologie jsou právě jen výrazem touhy, aby svět byl nějaký, ale chybí jim racionálními argumenty. Snad nejkrásněji je to vidět u rádoby zelené politiky.

Zelená politika se podle svého názvu tváří, že učiní přírodu zdravější a víc člověka s přírodou sblíží. Nic není realitě vzdálenější. Vezměme si jako příklad několik málo „zelených“ politik, které k nám z Bruselu dorazily:

Máme tu kupříkladu dobře známou Směrnici o energetické náročnosti budov. Jedním z jejích výsledků je v Česku nechvalně proslulý průkaz energetické náročnosti budovy (PENB). A půjdeme ještě dál. Od roku 2020 se v EU budou moci stavět už jen budovy s téměř nulovou spotřebou. Důsledek? Budou se moci stavět už jen drahé domy. Takže kdo má starý a neekologický dům, jeho renovaci a mírné zlepšení ekologičnosti si řádně rozmyslí, protože aby splnil předimenzované předpisy, stálo by ho to tolik, že se mu nevyplatí s přestavbou ani začínat. Neboli výsledkem bude menší ekologičnost než bez směrnice.

Dál tu máme třeba Směrnici o ekodesignu. To tahle směrnice má na svědomí žárovky, ledničky, sušičky, pračky, myčky, a další a další „neúsporné“ spotřebiče. Momentálně jsou v nadcházející etapě neustálého přitvrzování na řadě toastovače, mixéry, varné konvice, fény, routery, sekačky, mobily nebo projektory. Takže v Číně se nám chechtají a zavalují svět svými „neekologickými“ výrobky, o předražené ekologické evropské zboží pochopitelně svět nemá zájem, a hned za hranicemi EU se chrlí do ovzduší tuny škodlivin. Je to jako plivanec v moři, který nás Evropany zahnané neúměrně přehnanou regulací ke zdi navíc učí podvádět – přesně jako tomu bylo v kauze Volkswagen. A přitom navzdory všem podvodům Volkswagenu nakonec stejně tržby vzrostly, což polopaticky ukázalo, že zákazník na tuhle předimenzovanou ekologičnost kašle, že ho zajímá hlavně cena. Neboli zákazník tím krásně dal najevo, co si o regulaci myslí.

Ovšem všechny tyhle nesmysly s přehledem strčí do kapsy nejlepší výkvět aktuální „zelené“ politiky: podpora biopaliv. To právě ona je největší zelený paskvil. Ekologický „pokrok“ se zvrhl ve vypalování pralesů a nakonec se podle řady studií vypustilo v důsledku „zelené podpory biopaliv“ víc skleníkových plynů, než u klasických paliv fosilních. Mezi posledními například studie Michiganské univerzity z roku 2016 zkoumala předpoklad, že biopaliva jsou ekologičtější než klasická paliva fosilní. A opět jako už mnohokrát předtím se ukázalo, co už dávno víme – není to pravda. Šéf studie John DeCicco shrnul výsledky slovy: „Pokud jde o emise, ukazuje se, že biopaliva jsou horší než benzín“.

A co třeba snahy přizelenalé pražské radnice učinit ekologičtější dopravu v Praze a nahnat lidi do MHD v podobě uzavírání jízdních pruhů a dalších omezení? Všimli jste si oné přímé úměry, že čím je dopravních omezení v Praze víc, tím víc pražská doprava od jistého okamžiku kolabuje? A všimli jste si, jak jsou tyhle uměle vyrobené kolony stojících aut neekologické ve srovnání s předešlým stavem, kdy se dalo městem prosvištět ještě poměrně hladce?

Takže závěr zní, že když začneme „zelenou“ politiku zkoumat detailně, zjistíme, že se v ní snoubí dva motivy. První a snesitelnější motiv je dětinsky naivní touha, aby svět byl zelený, která se bez argumentů a promyšlenosti snaží tuhle zelenost uměle „poručit“ regulací. Zkrátka přání otcem myšlenky. A druhý motiv se záměrně veze na téhle naivitě a přihrává státní podporu tu producentům biopaliv, tu auditorům energetické náročnosti a dalším a dalším.

Aby nebylo mýlky: Tím nechci říct jediné křivé slovo proti skutečně ekologickému chování. Jenomže aby fungovalo, nedá se nařídit shora zeleným pomatencem. Musí vycházet z motivace každého jednotlivce – zateplím si sám od sebe dům, abych neprotopil majlant, koupím si rybu z volného rybolovu, abych do sebe necpal antibiotika a masokostní moučku z uměle chované ryby, koupím si lepší naftu i auto, abych si neničil motor a nečichal ve své garáži puch. Zkrátka nejen kauza Volkswagen ukázala, že to funguje jen tehdy, pokud každý jednotlivec je hnán svou vlastní motivací danou svým vlastním zdravím a svými vlastními penězi. Příkazy tu dělají víc škody než užitku.

Bojím se, že můžeme jen doufat, že tyhle přihlouplé filozofie se s trochou štěstí v příští dekádě okoukají stejně, jako se okoukali hippíci. A než se tak stane, můžeme volit strany, které pochopily, o čem dnešní dělení světa je a proti těmhle vesměs podezřelým ideologiím bojují. Ale víc s tím asi nenaděláme.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ziskuchtivé neziskovky

Svět se mění před očima. Nic není, jak bývalo. Třeba minulý týden se manžel chtěl s dětmi po dlouhé době dívat na televizi s tím, že jim ukáže „pohádku pro dospělé“ Vinnetoua: divoký západ, střílečky, dobro vítězící nad zlem.

Jenomže asi po čtvrt hodině televizi zase znechuceně vypnul. A pak se půl hodiny vztekal nad zhatěnými plány: Že prý nový Vinnetou není ani pohádkou, ani střílečkou s vtipnými scénami. Že jen ukazuje, jak krvelační a ziskuchtiví běloši ukradli zem rudochům. Černobíle vykresluje dělnické hnutí v Evropě a ničení přírody v Americe. Jistě, na dějiny se tak dá dívat. Jenomže pak už nejde o pohádku, nýbrž o zelenou a levicovou ideologii. Místo pohádky tu máme skrytou agitku.

A podobným přerodem prošlo v posledních letech nápadně velké množství kdysi zcela nepolitických a nevinných věcí. Jako třeba charita.

Charita kdysi vznikla, aby někomu NEZIŠTNĚ pomáhala. Prostě cítíte, že někdo pomoc potřebuje, a vy mu pomoci CHCETE. CHCETE dělat dobro. V poslední době se jaksi zdá, že těch, kteří chtějí dělat dobro, se urodil pytel. Říkají si neziskové či nevládní organizace. Až na to, že nezištné konání dobra se u nich kamsi vytratilo a funguje jen jako zástěrka k vykonávání lobbyingu a politiky. Z nezištnosti se stala honba za penězi.

Tím samozřejmě nechceme říct, že dnes už neexistuje pravá charita. A už vůbec ne, že není třeba. Jenomže protože je pravá nezisková charita házena do jednoho pytle se „ziskuchtivými neziskovkami“, je sakra těžké ji na první pohled odlišit.

A tak se stalo, že ziskuchtivé neziskovky nakonec začaly ubírat peníze skutečné a potřebné charitě. Těžko pak hledat peníze od dobrovolníků na skutečně neziskové provozování hospiců, na útulky pro psy, na občanské sdružení na záchranu jakési staré parní lokomotivy a další. Každého z nás div ne denně někdo při chůzi centrem města oslovuje, abychom přispěli na tohle a támhleto – a my se už stáváme i vůči skutečným srdcervoucím příběhům imunní, protože jsme vytrénovaní hledat za každou neziskovkou nějaký nekalý politický lobbying.

Takže nemluvme už dál o skutečné charitě, ta je naprosto v pořádku: To, co nám vadí, jsou falešné „ziskuchtivé neziskovky“. A jak je poznat? Jsou to především ony rádoby antidiskriminační a genderové organizace, které šíří nějakou ideologii. Zápal v šíření ideologie u nich převažuje nad činy typu péče o nemocné. Libují si třeba v ideologii o tom, že není rozdíl mezi mužem a ženou. Lobují za nesmysly typu, aby ve státních budovách nebyly mužské a ženské, ale pouze unisex toalety. Bojují za to, aby ženy místo plození nových životů, cizí životy braly v armádě. Milují multikulturní doktrínu, která podsouvá názor, že neexistují odlišnosti v národech.

Pokud by tyto „neziskovky“ jen žily z příspěvků jiných spřízněných stejně smýšlejících duší, nechť si dělají, co chtějí. Jenomže to, co nás na nich nejvíc trápí, je, že ačkoli je nikdo nevolil, zasahují do nejvyšších sfér politiky. Při ovlivňování volených politiků mají velmi dlouhá chapadla a úplně nejdelší je mají, když se natahují pro veřejné peníze.

Víte o tom, že vloni odteklo z českého státního rozpočtu do neziskovek 11,5 mld. Kč? Víte, že tolik nás nestála ani DESETINA VŠECH státních zaměstnanců? Mají snad tyto ohromné peníze něco společného s nezištností a s principem dobrovolné charity, kdy pomáhá jmenovitě ten, kdo cítí potřebu pomáhat? Nebo je to spíš neuvěřitelná díra ve veřejných financích VŠECH daňových poplatníků?

Jestliže se tedy ziskuchtivým neziskovkám daří tak úspěšně dojit veřejné rozpočty, začíná hned být jasné, proč jsou tolik vidět: Mají spoustu peněz jako ty nejlepší PR agentury. Jenže na rozdíl od veskrze nepříliš dobře veřejností přijímaných PR agentur mají skrze média obraz něčeho „svatého“, důvěryhodného a potřebného. Je snadné nadávat na klasického lobbyistu. Ale je těžké říct něco proti těmto „hodným, potřebným a váženým“ organizacím. A navíc si to málokdo troufne, protože hned bude označen za asociála, rasistu, xenofoba, sexistu, šovinistu, demagoga, populistu nebo nacionalistu. Velmi chytré! Se „ziskuchtivými neziskovkami“ je těžko bojovat, protože si staví neprůstřelný štít z naší ohleduplnosti, dobroty… a naivity.

Ziskuchtivé neziskovky se vlastně chovají podobně jako politická strana. Socialisté také chtějí dobro, stejně jako zelení, konzervativci a kdekdo další. Každý ho chce trochu jinak a volby jeho způsobu „dobra“ dají váhu hlasu. Jenomže naše ziskuchtivé neziskovky prosazují svou ideologii za peníze všech, aniž by volbami prošly. Ovšem ani ne tak pro ideologii samotnou, jako spíš s cílem podojit daňové poplatníky, a tím vytvořit umělá místa pro řadu lidí, kteří jsou jinak v soukromém sektoru sotva použitelní. Není se čemu divit, že mnoho politiků původně pracovalo právě v  neziskovkách: Lidé z neziskovek mají často pocit, že peníze něco jako „rostou na stromech“ a vládnutí za veřejné peníze ostatním je ten nejlepší způsob živobytí.

Fascinující a úsměvné jsou některé projekty neziskovek typu „sexistické prasátečko“. Už osm let tento projekt vybírá nejsexističtější reklamu. Snad všechna česká média už o něm psala. Přitom ta „nejhorší“ reklama získala v hlasování tohoto projektu jen 559 hlasů. Opravdu jen taková hrstka lidí, a už se o tom píše? Neměli bychom pak psát článek o každém vlaku, který přijede do Berouna, protože pojme víc lidí? Umíte si představit osud politické strany, která by v parlamentních volbách získala 559 hlasů? Dostala by také veřejné peníze…? Příslušná neziskovka je ale dostává.

Přitom samotná myšlenka její ankety je nesmysl na entou (kde n>1). Zadavatel reklamy chce jen zaujmout. Dává tedy do reklamy to, co lidi zajímá. A lidi zajímá sex. Na sexu není nic špatného. Chlap, který se neohlédne za pěknou ženskou, je v menšině. A najednou tahle normálnost někomu vadí. A tak si založí organizaci krom jiného pro boj proti „sexistickým čuňatům“, co se otáčejí za kráskami. Píše se o tom v novinách, nové pracovní místo je vyrobené a veřejnost to navrch zaplatí. Geniální byznysplán. Ovšem kolik z nás by bylo ochotno sexistické prasátečko platit ze svého na rozdíl od skutečné charity, která třeba poskytuje drahé zdravotní pomůcky postiženým dětem, ale na veřejné peníze nedosáhne?

A není vlastně poněkud nemorální, aby si ziskuchtivá neziskovka myslela, že může být za veřejné peníze soudcem VŠECH a že ví, co je a co není dobře? Co je to vlastně za údajnou charitu, když jejími donory jsou ministerstva, Evropský sociální fond, Evropská komise, Jihomoravský kraj, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Magistrát města Brna a Nadace Open Society Fund?

Samostatnou kapitolou jsou pak neziskovky přišlé ze zahraniční. Kupříkladu tzv. norské fondy. Oficiálním důvodem jejich vzniku je, že prostřednictvím nich přispívají Island, Lichtenštejnsko a Norsko k posílení základních evropských hodnot jako demokracie, tolerance a právní stát. Je libo překlad? Znamená to, že Norsko & spol. si platí prosazování svých ideologických zájmů u nás. Je to prachobyčejný lobbying na mezinárodní úrovni, placené šíření jejich kulturního vlivu a vnímání světa.

Norové se přitom zajímají obzvláště o genderová a rovnostářská témata a juvenilní justici (tedy tu část práva, která řeší nezletilé děti). Právě tady vykazují abnormální lobbyistickou snahu implementovat do právních řádů cizích zemí svou doktrínu, že dítě patří státu, ne rodičům. Že stát ví lépe než rodič, co je pro dítě nejlepší. Přitom právě Norsko je mezinárodně nechvalně proslulé svou sociální službou Barnevernet, která se dopouští na dětech za nečinnosti a přihlížení státu jednoho přehmatu za druhým. Nicméně protože česká ministerstva a zejména MPSV jsou z norských peněz nadšené, jdou jim na ruku a norské vidění světa ochotně šíří.

Takový svět se nám hrubě nelíbí. Odmítáme, aby nám někdo nikým nevolený sestavoval povolené a zakázané weby, diktoval za úplatek, komu patří naše děti, nebo kriminalizoval sexualitu. Vraťme neziskovkám původní význam a úlohu v charitě. Jak? Snadno: Tak, že nebudou smět dostat ani korunu z jakýchkoliv veřejných peněz. Lidé tím znovu získají motivaci na charitu přispívat dle své skutečné volby. A víte, že k tomu ani není mnohdy potřeba peněz? Pikora kupříkladu jeden den v měsíci jde do nějaké školy a vysvětluje dětem finanční gramotnost – co to je RPSN, co je to exekuce, co je to to a ono. Dělá to zdarma. Čas, který by mohl věnovat vydělávání peněz, věnuje tomu, aby bylo méně předlužených lidí, a ještě ho to baví. Svou soukromou variaci na malou charitu si může najít každý podle toho, co je mu blízké, a žádné ziskuchtivé neziskovky ani prasátečka placená ze svých daní k tomu nepotřebuje.

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

 

 

 

 

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Konec srandy. Ministerstvo pravdy přichází.

„…Z místa, kde Winston stál, se ještě dalo přečíst úhledné písmo, jímž byla na bílém průčelí vyvedena tři hesla Strany:

VÁLKA JE MÍR

SVOBODA JE OTROCTVÍ

NEVĚDOMOST JE SÍLA

Ministerstvo pravdy prý čítalo tři tisíce místností nad zemí a příslušně se rozvětvovalo i pod zemí…“

(George Orwell, Devatenáct set osmdesát čtyři)

 

České Ministerstvo pravdy zatím nemá 3 000 místností nad zemí, nýbrž „jen“ kolem 20 zaměstnanců. Ovšem zbytek zase tak daleko od předlohy není.

Povinná celoevropská Hate-Free kultura nám polopaticky vysvětluje, že teroristické útoky jsou dílem několika málo psychicky pomatených jedinců a zhoršující se bezpečnostní situace v Evropě je ve skutečnosti výkladní skříní míru.

Genderové neziskovky a norské fondy nám zase vysvětlují, že svoboda v rozhodování o svém životě je primitivním a překonaným vývojovým stupněm společnosti; šťastnější budeme, předáme-li naše děti i odpovědnost za naše rození, vzdělávání, práci, zdraví, bydlení i umírání státu. Co stát řídí, to dobře řídí a stát má tedy řídit vše až do dokonalého otroctví.

A nově zřízené Ministerstvo pravdy nám nyní tvrdí, že přenecháme-li svůj úsudek o tom, co je Pravda, státu, budeme silnější a vyzrajeme nad ruskou propagandou. Ve vzdání se vlastního rozumu prý bude naše síla.

Tohle už není parodie na Orwella. Tohle je Orwell materializovaný. Máte dojem, že přeháním? Kde že má být ono Ministerstvo pravdy?

Na základě doporučení Auditu národní bezpečnosti vznikl na Ministerstvu vnitra ČR k 1. 1. 2017 útvar nesoucí honosné jméno Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Ministerstvo uvádí, že jde o analytické a komunikační pracoviště. Náplní práce Centra je monitorování hrozeb spojených s vnitřní bezpečností státu.  Tam spadají i dezinformační kampaně. Centrum bude upozorňovat na závažné dezinformace a bude směrem k veřejnosti i směrem ke státním institucím poskytovat odborná stanoviska.

To v překladu jinými slovy znamená, že Centrum bude vědět, co je a co není pravda. Bude mít patent na pravdu. Takže není divu, že na sociálních sítích se již ujala přezdívka Ministerstvo pravdy. Jenomže Pravda není černobílá a nemusí být jedna. Nemusí to být nula, nebo jednička. A často není snadné říct, kdo ji má. A snaha tvářit se, že pravda černobílá je, může být nesmírně nebezpečná. Monopol na pravdu se může až příliš snadno vymknout z ruky.

Tam, kde je jen jeden člověk nebo jedna instituce s právem „vykládat“ pravdu a „tlumočit“ informace, totiž končí demokracie a začíná totalita. Je to obecný znak všech diktátorských režimů. Ostatně každá totalita přeci měla svou variaci na „ministerstvo pravdy“. Například Němci mu za Druhé světové války říkali Ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu. Demokracie totiž spočívá v pluralitě, kde je mnoho názorů, kde si nikdo netroufne tvrdit, že jeden jediný názor a výklad pravdy je nadřazený těm ostatním.

Volby se blíží. Ministerstvo pravdy se už připravuje, jak bude sledovat předvolební kampaň. Nebude sledovat jen strany a organizace. Bude dle svých vlastních slov sledovat i jednotlivce například na sociálních sítích. Přesně to ovšem kdysi dělala STB: Sledovala jednotlivce a jejich nepohodlný výklad pravdy. Ministerstvo pravdy sice nebude tajnou službou, ale přesto nelze do budoucna vyloučit, že by se mohlo před volbami náramně hodit příslušnému ministrovi, pod něhož bude spadat. Úřad totiž nejspíš zcela legálně bude vstupovat do volební kampaně a z pozice oficiální „pravdy“ a vyvracení „dezinformací“ ji klidně může usměrňovat. Nebudou tím ale volby zmanipulované?

My osobně proto považujeme vznik úřadu za největší hrozbu pro svobodu a demokracii od roku 1989, a to bez nadsázky. Vlastně nechápeme, jak politici mohli vznik něčeho tak nebezpečného dovolit. Jediné vysvětlení, proč to politici dovolili, je, že jim vůbec nedoteklo, o jakou hrozbu se jedná. Teď se totiž soustředí jen na potírání toho, že všeci kradú, a ohrožení základů demokracie vnímají jen skrze obchodní rejstřík a skrze to, kdo vlastní které médium. Jenomže naprosté jádro ohrožení demokracie jim zcela uniklo.

Úřad se úpěnlivě brání nařčení, že jde o cenzuru. Nicméně pro nás to cenzura je, protože podstata je stejná: Někdo samozvaný třídí informace na „správné“ a „špatné“ podle klíče údajné národní bezpečnosti – přitom stejný klíč používá i cenzura.

S totalitou máme spojené heslo: „Kdo není s námi, je proti nám!“ A to už k nám přišlo. V tisku jsme se dokonce mohli dočíst názor, že lidé, kteří jsou proti ministerstvu pravdy, jsou „buď blbí, nebo navedení, nebo rovnou kolaborují“. Upřímně: Výraz „kolaborace“ mě přímo děsí. Tohle slovo tu už bylo v těch nejhorších dobách. Jak je proboha možné, že bylo znovu recyklováno? Už zase to černobílé dělení světa?

U nás cenzura teprve začíná. Nebyli by to ale Němci, aby opět nebyli před námi a aby nebyli aktivnější.  V Německu už mají druhý stupeň cenzury.  V Německu jde totiž 6. února před soud Facebook za šíření falešných zpráv. Jakže?! Vždyť Facebook je soukromá firma, nikoliv veřejnoprávní médium. Takže je nehorázná hloupost na něj vztahovat novinářské normy. Trestné mají být činy – jenže teď už jsou trestná i slova. A to nikoli slova firmy, ale jen slova jejích klientů. Ještě chvíli tak dál a brzy budou trestné i myšlenky a sny.

A pak tu máme třetí stupeň cenzury. A to už je klasický totalitní režim. Zatím v Evropě ve své pravé, extrémní podobě neexistuje. Zatím. Ovšem děsivé je, že podobná ministerstva pravdy vznikají všude kolem nás.

A víte co? Mnohdy máme pocit, že je-li u nás zavedena nějaká opravdu velká hloupost a – s prominutím – buzerace, může za to tu EU, tu imigrační vlna a podobně. Jenomže tentokrát je to jinak, tentokrát se na nic a nikoho vymlouvat nemůžeme: Nikdo nás tentokrát k zavádění Ministerstva pravdy nenutil. Jen jsme se trochu inspirovali a dobrovolně se vezeme na globální vlně. Takové vlny zla se už světem přehnaly vícekrát a k ničemu dobrému nevedly.

Proto nabádáme všechny politické strany, které jdou do voleb: Jako cíl své volební kampaně si dejte zrušení Ministerstva pravdy. Jde o hodně.

 

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Ministerstvo Pravdy bude řešit zprávu o přebytku rozpočtu

– Feldkurát Katz: „Co kdybychom prodali pohovku?” – Josef Švejk: „Za tu by moc nekáplo.” – Feldkurát Katz: „Ne? A tak si ji necháme. Stejně je to domácího, tak co.” Co se Vám vybaví, když čtete tuto scénu?

Mně připomíná české politiky. Až na jediný rozdíl. Zatímco Švejk řešil, kde vzít peníze, čeští politici poprvé od roku 1995 řeší, co s penězi. Poprvé za víc jak dvacet let totiž dokázala vláda hospodařit s přebytkem. Taky se tím náležitě chlubí a porovnává ho s rokem 1993. Navíc nikdy nebyl přebytek dosažen v takové výši jako loni.

Má to jenom jedinou vadu na kráse. Takhle postavené tvrzení je totiž tak průhlednou propagandou, že by celkem úspěšně mohlo zasáhnout i nově zřizované „Ministerstvo pravdy“. Ctihodní politici si patrně nevšimli, že od roku 1993 kvůli inflaci dramaticky vzrostly ceny. Takže porovnávat přebytek v roce 2016 s rokem 1993 je asi jako porovnávat platy: Od roku 1993 nám ceny vzrostly téměř na desetinásobek, a přitom se průměrný člověk desetkrát bohatší necítí. Trapné, srovnávat rozpočty těchto let, ne?

Ale na druhou stranu nutno v každém případě uznat, že je úžasné, že stát dokázal hospodařit s přebytkem 61,8 mld. Kč. Jen mi nějak uniká pointa, proč si zákonem stanovil dosažení schodku 70 mld. Kč. Chce tím říct, že pro stát není zákon podstatný? Nebo že by se už vůbec neměl rozpočet sestavovat? Přece jen odchylka 132 mld. Kč je taková, že bychom si snad napříště nějaké sestavování rozpočtu skoro mohli odpustit.

Na rozpočtu je dobré i to, že stát dokázal zvýšit příjmy o 3,8 % a výdaje naopak snížit o 6 %. Kdyby to byl dlouhodobý trend, bylo by to fajn. Stačilo by sedm let pokračovat tímto tempem, z přebytků rozpočtu splácet státní dluh a byli bychom bez dluhu. Za sedm let stejného trendu by totiž výdaje státu místo 1219 mld. byly jen 790 mld. Kč. A mohli bychom tleskat vestoje. Bohužel to je hodně naivní představa. Tak dobře totiž dokázal stát hospodařit jen díky příznivým vnějším vlivům a dramaticky nižším investicím – což nelze opakovat donekonečna. Ostatně o neopakovatelnosti svědčí i to, že příští rok chce opět hospodařit se schodkem 60 mld. Kč.

Kde se ale ty příjmy o 100,8 mld. Kč vyšší než plán vzaly? To číslo je neuvěřitelné. Pan Babiš snad nedojil v české ekonomice jen krávy, ale i býky. Jenomže ve skutečnosti to je tak, že místo dojení býků stačilo podojit EU o 64,8 mld. Kč víc, než se počítalo v rozpočtu. Ano, za vyššími příjmy nestojí až tak moc ČR, jako EU. A každý si to může úplně jednoduše ověřit v tiskové zprávě ministerstva, jen přitom musí umět trochu číst mezi řádky a porovnávat čísla s rozpočtem.

Za co ovšem skutečně může ČR, je třeba DPH – pro stát nejpodstatnější daň. Její inkaso pro státní rozpočet činilo 246 mld. Kč, což je meziroční růst o 9 mld. Kč alias 3,8 % (nebo 5,4 % z pohledu všech veřejných rozpočtů). Trochu nepoměr proti neplánovaným 65 mld. navrch z EU, že? Mimisterstvo financí přitom slibovalo, že zavedení takzvaného kontrolního hlášení prý vyléčí podvody s DPH za 80 mld. Kč ročně! Realita je tedy taková, že na DPH se sice vybralo více než loni (aby taky ne, když ekonomika tak výrazně rostla), ale současně méně, než se plánovalo – a to se přitom předpokládal nižší hospodářský růst a zavedly se represe proti podnikatelům, z nichž jsou teď automaticky potenciální podvodníci, v podobě kontrolních hlášení a u některých i v podobě EET. Trochu divné, ne? Trochu chabé výsledky na to, aby zavedené represe ospravedlňovaly.

Velký úspěch zaznamenal stát i v disciplíně „sedření živnostníků“. V této kolonce byl procentuální nárůst inkasa největší, protože živnostníci zaplatili na daních skoro třikrát tolik než předešlý rok (v roce 2015 zaplatili 1,3 mld. Kč, v roce 2016 hned 3,5 mld.) Jenomže tenhle nárůst příjmů o 2,2 mld. Kč je opět proti neplánovaným příjmům z EU směšný.

A jak jsme už řekli, tenhle zázračný přebytek byl nejen dílem vyšších příjmů státu, ale i nižších výdajů. Jak by se teď už asi dalo ze znalosti předešlých faktů snadno uhádnout, pokles výdajů ovlivnily opět zejména výdaje na financování společných programů EU a ČR. V roce 2016 dosáhly 54,3 mld. Kč, tedy o 118,0 mld. Kč méně než před rokem. Už to dává smysl? EU vám pošle víc peněz, abyste investovali víc než o rok předtím, a vy pak naopak investujete o 118 mld. Kč méně než o rok dříve. Tak takhle se dělá přebytek rozpočtu před volbami!

A kde stát utrácel nejvíc? Na sociálních dávkách. Ty nás přišly na 513,2 mld. Kč. Neboli o 1,3 % víc než před rokem. A to v době rekordně nízké nezaměstnanosti, kdy by bylo naopak logické čekat, že dávky poklesnou. A jen díky této rekordně nízké nezaměstnanosti jsou výdaje na dávky pořád o 2,6 mld. Kč nižší než plán.

Možná si teď říkáte, že tedy když ne rozpočtování, tak alespoň něco dělají politici dobře, jelikož snížili nezaměstnanost na rekord. A víte, že Německo má nejnižší nezaměstnanost od roku 1990, kdy se znovusjednotilo? Neboli nízká nezaměstnanost je všude kolem nás. Nemají ji jen úplná ekonomická nemehla typu Řecko. Evidentně to tedy zásluha politiků nebude.  Podobné to je i s rozpočtem. Víte, že Německo hostí přes milion imigrantů a má po několik let v řadě přebytek rozpočtu? A víte, že Slovensko má nejlepší výsledek rozpočtu za osm let? Tak to jsou právě ony příznivé vnější vlivy, které nám pomohly, abychom i my měli poprvé od roku 1995 přebytek, žádné mimořádná obratnost politiků.

Tak kupříkladu přes 11 mld. Kč jsme vydělali na záporných výnosech státních dluhopisů. Ty má ostatně mnoho zemí Evropy, protože ECB se zápornými úroky snaží pomoci problematickým bankám třeba v Itálii. Tyhle záporné výnosy nám ohromně pomohly: Zatímco v roce 2015 jsme za správu státního dluhu utratili 53,2 mld. Kč, v roce 2016 to bylo jen 40,7 mld. Kč. To už je hodně peněz. Pro srovnání: na všechny státní zaměstnance vynaložil stát 110 mld. Kč. Jinými slovy, v roce 2015 nás dluh stál to, co polovina všech státních zaměstnanců.

Díky podobným položkám nám v posledních letech – s výjimkou mimořádného roku 2016 – rychle rostl státní dluh. Ti, kdo ho způsobili, se nyní chlubí, jací jsou borci. Pojďme si ale spočítat, kolik nás tito borci stáli. Počítejme vždy jejich dluh jako součet deficitů za každý započatý měsíc v jejich službě ministra.

  1. Sobotka byl v úřadě ministra financí od července 2002 do září 2006. Za tu dobu vygeneroval dluh 355,1 mld. Kč.
  2. Kalousek byl za TOP 09 v úřadu od července 2010 do července 2013. Jeho část dluhu je 362,6 mld. Kč.
  3. Babiš je v úřadě od ledna 2014 dodnes. Po odečtení přebytku a připočtení plánovaného deficitu za rok 2017 vygeneruje dluh 148,8 mld. Kč. Z tohoto pohledu je skutečně nejlepší ministr. Nicméně svou firmu by patrně řídil lépe.

No a náš Švejk teď tedy poprvé od roku 1995 bude řešit, co s přebytkem. Nabízí se oblíbené „investovat a proinvestovat se k růstu“. A víte co? V roce 2016 jsme investovali zanedbatelně. Měli jsme přebytek rozpočtu. A ekonomika rekordně rostla a nezaměstnanost klesala! Ono státní proinvestování se k růstu je evidentně podvod jako hrom.

A tak nejrozumnější je z přebytku splatit státní dluh. To je totiž přesně ona koule na noze, která nás v roce 2015 stála tolik co polovina státních zaměstnanců.

A ještě jedna drobnost. Víte, že jsme loni vyplatili neziskovkám jako transfer 11,5 mld. Kč? Stály nás víc než desetina státních zaměstnanců. Vážně neziskovky potřebujeme? Vážně je nutné, aby nám bývalí pornoherci diktovali seznam „nevhodných“ médií?

 

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

 

 

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jsem snad antifeministka?!

Před lety se mi stala velmi nemilá věc. Jako zaměstnavatel jsem se z trestuhodné nepozornosti dopustila hrubé chyby, přehodila dvě obálky a dvě kolegyně se dozvěděly navzájem svůj plat. Lišil se zhruba o tisíc korun.

Každá z kolegyň pracovala ve společnosti různě dlouho, každá měla jiné zkušenosti, jinou zodpovědnost, jiné zásluhy i jinou výkonnost. Byly tudíž i jinak složitě či lehce nahraditelné. Přesto jejich pozice nesly prakticky stejný název. A bylo rázem vymalováno.

Nepřála bych nikomu žehlit ty rozbroje, které dvě vyměněné výplatní pásky vyprovokovaly. Jedna z kolegyň – pochopitelně ta s nižším platem – se okamžitě začala cítit dotčená, zneužitá a diskriminovaná, ačkoliv v minulosti byla vždy naprosto spokojená. A začala se, hnána spravedlivým rozhořčením, dožadovat „platového narovnání“. Tím to ovšem neskončilo. Sémě zloby už bylo v kolektivu zaseto. Ještě dlouho se od té doby mezi kolegy táhla pachuť vzájemné podezíravosti, nevraživosti a neloajálnosti. Dáma, která se cítila platově ukřivděná vůči své kolegyni, sice dostala v rámci snahy o zklidnění situace přidáno, ale přesto se od té chvíle nadále cítila nedoceněná a na jejím postoji ke všem ostatním to bylo znát. Její ochota spolupracovat s okolím klesala a klesala.

Možná by se mohlo zdát, že řešením v tu chvíli bylo přidat jí víc peněz. Ale z pohledu zaměstnavatele to naprosto nedávalo smysl: její užitek pro společnost víc a víc kvůli klesající motivaci klesal a měla dostávat větší a větší plat? Jak by k tomu přišly její zkušenější kolegyně, které firmě projevovaly ohromnou loajalitu? A navíc v té době byla nezaměstnanost vysoká a každý týden mi na stůl přistál minimálně jeden dopis s žádostí o zaměstnání. Nakonec to samozřejmě skončilo tak, že původně docela šikovná paní získala až příliš velký pocit ukřivděnosti, který byl z pohledu zaměstnavatele neoprávněný, a tím ztratila motivaci k pořádné práci. Krátce nato jsme se všichni rozloučili a během týdne přijali paní novou. (Dala jsem si už extrémně velký pozor, abych si zase nepomotala prsty a obálky.)

Co tím chci říct? Práce s lidmi, natož odměňování lidí, je věcí navýsost citlivou. A co je citlivé, to je diskrétní. A co je diskrétní, mělo by z dobrých důvodů zůstat jen mezi dvěma lidmi.

Ostatně proto také máme několik různých slov pro „nesdělování informací“. Když chceme naznačit, že někdo neříká dost informací, aniž by k tomu měl dobrý důvod, mluvíme o „tajnůstkaření“. Pokud ovšem o někom řekneme, že je „diskrétní“, máme tím na mysli, že zbytečně neroznáší informace, které mohou spíš uškodit. A v některých případech dokonce stejné nesdělení informací označíme za „ochranu osobních dat“. V dobrých společnostech je diskrétnost a ochrana citlivých dat považována za přednost.

Ne tak ovšem v Evropě.

Zaměstnanci v řadě evropských zemí nově dostali právo dozvědět se, jaká je výše platu jejich kolegů. Nemám teď na mysli žádné veřejné či úřednické funkce; mám na mysli pozice ve zcela soukromých velkých společnostech. A má se tomu říkat „transparentnost“. Tahle transparentnost má být opakem diskrétnosti. Doporučuje to Brusel a řada zemí EU se tomu už přizpůsobila. A důvod? Prý „narovnat platy žen a mužů“ a odstranit údajné nespravedlivě nižší platy žen proti mužům na stejných pozicích. České ministerstvo práce a sociálních věcí se tím už také zabývá a zatím zvažuje jakousi jemnější variantu – totiž že by společnosti musely zveřejňovat průměrné platy na jednotlivých pozicích. Koneckonců, v Česku je dle statistik rozdíl mezi platy mužů a žen třetí největší v Evropě.

A já tvrdím – vědoma si toho, že davy žen tím naštvu – že je to úplně špatně. Je to zrovna tak špatně, jako kvóty pro počet žen ve vedení velkých společností. A říkám to coby žena. Je to špatně ze stejného důvodu, z jakého jsou špatně kvóty.

Nápad s kvótami nebo se zveřejněním platů ve společnosti může dostat typicky kupříkladu úředník (či ministryně) bez špetky znalostí, jak to chodí v komerčním sektoru. Takový úředník, nad jehož chápání je prostá zákonitost: Každý majitel sebemenší firmičky i gigantické společnosti se především snaží vydělat. A vydělá tak, že zaměstná ty nejlepší lidi a vymáčkne z nich, co se dá. Jedno, zda ženy či muže – zaměstná prostě ty, kdo majiteli a jeho společnosti přinesou největší přínos.

Představa, že ženy jsou záměrně diskriminovány, že muži ve vedoucích pozicích je schválně nezaměstnávají, nebo jim schválně platí za stejný výkon míň peněz, je neuvěřitelně naivní. Ukažte mi jediného majitele jediné firmy, který jen kvůli svému domnělému machismu a opovrhování ženami raději zaměstná za víc peněz méně schopného muže, a tím se připraví o nejlepší možné fungování svého byznysu!

Přesto je tahle představa v Evropě neskutečně rozšířená. Vysvětluji si to dvěma důvody. Zaprvé ohromnou vlnou rovnostářství, které se dnešní společností valí. Toho rovnostářství, které by nejraději anihilovalo jednotlivé národy, smazalo hranice a vytvořilo ve jménu pravdy a lásky jediný evropský multikulturní superstát, v němž si budou všichni rovni, všichni zaměstnanci budou nejlépe nikoliv mužského, nikoliv ženského, nýbrž středního pohlaví, a budou za stejné tabulkové místo dostávat stejný plat bez ohledu na to, jak jsou svému okolí užiteční. Bez ohledu na loajalitu. Bez ohledu na to, jak rychle po pracovní době spěchají domů za dětmi. Děkuji pěkně, ale o tohle rovnostářství nestojím.

A zadruhé to lze vysvětlit neméně ohromnou vlnou feminismu, která se vyspělým světem taktéž valí, a která ostatně s rovnostářstvím také souvisí. Tady ovšem musím něco vysvětlit:

Vlastně nevím, jestli mám sebe samu označit za kovanou feministku, nebo naopak za kovanou antifeministku. A to proto, že obsah tohoto slova se jaksi rozplizl. Pokud je feministka někdo, kdo volá po státem řízených kvótách, kdo tvrdí, že ženy jsou stejné jako muži, že všichni by měli mít stejné zacházení, kdo volá po zákazu reklam s vyobrazením ženského těla, pak jsem antifeministka jako trám. Jsem ženská, nejsem chlap, podvazky nosím rozhodně častěji než kalhoty a neuráží mě, když mi muž otevře dveře.

Pokud je ovšem feministka někdo, kdo si je vědom svých vlastních možností, kdo dá příliš dotěrnému chlápkovi v nacpaném autobuse s klidem facku, nebo kdo se nebojí asertivně přijít za šéfem a požádat ho o zvýšení platu, má-li pocit, že si ho zaslouží, pak jsem naopak feministka jako řemen.

Zdá se vám, že právě teď si protiřečím, když tvrdím, že je v pořádku říct si o zvýšení platu? Ale vůbec ne!

Jedna věc je totiž šmírovat, jaký plat má kolega, a pak se ukřivděně s výpisem v ruce dožadovat toho, že chci plat stejný. Bez ohledu na to, kolik máme já a on přesčasů, kolik jsme pro firmu získali nových obchodních příležitostí, nebo kolik máme zkušeností. Tomu se říká rovnostářství bez příčiny.

A úplně jiná věc je být si vědom své hodnoty a diskrétně mezi čtyřma očima šéfovi oznámit svou nespokojenost. Bez ohledu na to, jaký plat mají kolegové. A pokud šéf nevyhoví, asertivně podat výpověď. Ostatně jestli jsem se nemýlila a má hodnota je skutečně tak vysoká, jak jsem si myslela, jiný šéf po mně jistě rád skočí. Tomu se říká zdravé sebevědomí a fungující trh práce.

Něco mi říká, že nepotřebujeme kvóty a totálně indiskrétní zveřejňování platů. Potřebujeme ve skutečnosti jen větší asertivitu. Té nás ale žádný zákon či ministryně nenaučí, ta je na každém z nás.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.